Foto Petr Zewlák Vrabec
Takové slavnostní „přivítání“ předseda sociálních demokratů Jan Hamáček a další ministři z ČSSD pravděpodobně nečekali. Národní třída zaplavená demonstranty jej postavila do jedné linie s Babišem, Zemanem nebo Okamurou a přítomní jim pískotem i hlasitým provoláváním hesel „Hanba! Zrádci!“ dali jasně najevo, kam podle nich patří. Na okraj společnosti, do jedné party s těmi, kterými se dnes v určitých kruzích tak moc opovrhuje. Stejně jako jejich kytice, skončila i ta sociálně demokratická v koši. Těžko se ubránit pocitu, že na smetiště politických dějin míří po sto čtyřiceti letech i celá ČSSD.
Vláda bez hranic
Váhání nad tím, jestli mají sociální demokraté do vlády s Babišem vstupovat, rámovalo celé povolební období a bylo tématem především na posledním sjezdu strany. Účast ve vládě doporučoval hlavně Miloš Zeman. Jestli to bylo jen ze škodolibosti, to už se asi nedozvíme. Ponížené handrkování o ministerstva, ústupky od drtivé většiny požadavků a následné lísání se jak k Babišovi, tak k Zemanovi stálo ČSSD (kromě politické cti a důstojnosti) především volební preference a všeobecnou oblibu. Ačkoliv se Jan Hamáček opakovaně dušoval, že budou Babišovi ve vládě dělat levicového rebela, nebylo to z hlediska popularity nic platné. Z chránění sociálních práv a prosazování levicové politiky v mezích, které Babiš se Zemanem dovolili, se brzy stal jenom zoufalý prostředek na ufňukané vydírání občanů. „Kdyby nebylo nás, máte ještě karenční dobu a nerostla by minimální mzda,“ hřímají uraženě sociální demokraté, zatímco se většina země rozhoduje, na čí stranu se v kauze Babiš senior versus Babiš junior a „novináři ze Seznamu“ přiklonit. Když vládnete s takovým premiérem, nikdo si na váš drobný boj ani nevzpomene, natož aby ho docenil.
Můžeme donekonečna poslouchat, že kdyby na sebe takový úkol nevzali právě sociální demokraté, už dávno sedí ve vládě Okamura s Filipem, a ti by rozhodně sociální jistoty nechránili. Jenže zajímá to ještě vůbec někoho?
Role, kterou dnes ČSSD na politické mapě zastává, není jednoduchá. Jenže si ji zvolili samotní členové a členky, když se dobrovolně rozhodli účastnit právě této vlády. Ano, můžeme donekonečna poslouchat, že kdyby na sebe takový úkol nevzali právě sociální demokraté, už dávno sedí ve vládě Okamura s Filipem, a ti by rozhodně sociální jistoty nechránili. Jenže zajímá to ještě vůbec někoho? Nebo se tím vedení ČSSD jen snaží ospravedlnit svou rituální veřejnou sebevraždu? A mají sociální demokraté vůbec nějaké hranice?
Znič stranu, posílíš mír
Poslední týden přinesl celou řadu překotných událostí. Za příběhem Babiše juniora se ale skrývá ta největší společenská bolest: absence reálných alternativ. Nemá žádný smysl nabízet Babišovým voličům expres do minulosti: Topolánka, Nečase, Kalouska, neoliberální program a neoliberální vlády – už jen proto, že přesně tento typ politiky stál u Babišova zrodu a český premiér z něj dodnes čerpá legitimitu. Upínání se na ODS bude Babišovu roli jen posilovat, a to jakkoliv k sobě mají občanští demokraté a ANO politicky blízko. Zároveň je každý další týden, po který ČSSD setrvá ve vládě, pro stranu samotnou víc a víc zničující. A nejen to: je zničující pro celou levicovou politiku, protože ji v očích většiny redukuje jen na zoufalou snahu vyždímat toho co nejvíc pro sebe a na bezskrupulózní držení se u moci i za cenu potopení celé strany. Sociálním demokratům navíc jejich altruismus a snahu o záchranu země před Okamurou nikdo nemůže věřit – až moc z ní je cítit panická obava ze ztráty posledních míst, kam ještě tečou alespoň nějaké finance.
Jakkoliv se bude ČSSD snažit svou přítomnost na ministerstvech obhájit, podpoří to jediné: další pád, tentokrát až na dno propasti. Sociální práva a politika totiž nemají sloužit jako prostředek k vydírání – zvlášť když se ve skutečnosti jedná jen o kosmetické změny. Spokojit se s růstem minimální mzdy (v konjuktuře!) nebo se zrušením karenční doby, a neproblematizovat vládu s oligarchou v čele, je rezignací na opravdové změny. Řetězené výmluvy a snaha přesvědčit nás, že bez sociální demokracie by teprve nastala ta pravá apokalypsa, zavání bezbřehým alibismem. Že je totiž Babiš pro setrvání v politice schopný udělat cokoliv, to už dávno víme. Pokud ho v tom ale bude dál podporovat sociální demokracie, už brzy z ní nic nezbyde a dřív nebo později ji stejně Babiš vymění. Vracet se z úplného politického záhrobí bude mnohem těžší.
Teprve jasným gestem a vystoupením z vlády se z ČSSD může alespoň trochu stát alternativa k Babišovi, byť alternativa značně nedůvěryhodná a možná už navždy poškozená. Krom odchodu z vlády by ale ČSSD musela vyměnit celé vedení, a to tak důkladně, aby nezbyl jediný stín pochybnosti, že někde za oponou šaškují titíž hrobníci, kteří dnes šaškují před ní. A to je při pohledu na dnešní sociálně demokratickou garnituru tak nepředstavitelný scénář, že ho pravděpodobně neuvede v realitu ani pohrdání ze strany většiny republiky.
Autorka je redaktorka Alarmu.