Je čas postavit se na odpor

Když mi bylo necelých osm let, poprvé jsem slyšela o takových termínech, jako je změna klimatu nebo globální oteplování. Mělo jít o něco, co vytvořili lidé kvůli svému způsobu života. Říkali mi, abych zhasínala a šetřila tím energii, abych recyklovala papír a chránila tím zdroje.

Pamatuju si, jak mi to přišlo zvláštní: že lidé, jeden z živočišných druhů, by mohli být schopni změnit klima na naší planetě. Protože pokud by se to skutečně dělo, jako společnost bychom nemluvili o ničem jiném. Jakmile byste zapnuli televizi, nic jiného by se tam neřešilo, a stejně tak by tomu bylo v rádiích nebo časopisech. Bylo by to, jako by probíhala světová válka. Ale ne, nikdo o tom nemluví.

Pokud by spalování fosilních paliv bylo tak špatné, že by ohrožovalo samu naši existenci, jak bychom mohli žít jako předtím? Jak je možné, že by v naší společnosti nebyla zavedena žádná omezení? Proč něco takového už dávno nebylo zakázáno? Něco mi tu nesedělo, bylo to až příliš neuvěřitelné.

Mám Aspergerův syndrom, a tak je pro mě skoro všechno černé, nebo bílé.

Je těžké si to jen představit

Myslím, že v mnoha ohledech jsme my autisté normální a jiní lidé podivní. Pořád říkají, že změna klimatu je existenční hrozba, že je to nejdůležitější výzva ze všech. A přesto se všechno odehrává stejně jako dřív. Pokud se mají emise zastavit, pak jsme to my, kdo to musí udělat. Pro mě je to černá, nebo bílá. Pokud jde o přežití, není nic mezi tím: buď naše civilizace bude pokračovat, nebo ne. Musíme se změnit.

Žádné titulky, žádná setkání krizových týmů, žádné mimořádné zprávy. Nikdo nejedná jako, bychom byli v globální krizi. Dokonce i většina zelených politiků a klimatologů pokračuje v létání kolem světa a konzumaci masa.

Je nutné, aby státy jako Švédsko nebo Británie začaly omezovat emise každoročně nejméně o patnáct procent. A to proto, abychom zastavili nárůst průměrné teploty pod dvěma stupni Celsia. Teď ale IPCC říká, že je třeba mířit k stupni a půl Celsia. Je těžké si to jen představit. Kdekdo by si v takové situaci mohl myslet, že světoví lídři a média se budou zabývat jen tímto a ničím jiným – přitom globální klimatické hrozby nikdo ani nezmíní. Stejně tak se nikdo nevěnuje skleníkovým plynům, nemluví se o tom, že znečištění ovzduší omezuje oteplování, takže poté, co přestaneme spalovat fosilní paliva, musíme počítat s nárůstem teploty až o jeden stupeň Celsia. A skoro nikdo také nemluví o tom, že právě zažíváme šesté masové vymírání, při němž každý den vymírá kolem 200 druhů.

Jsme zlí?

Mlčí se také o otázce klimatické spravedlnosti, která je přitom výslovně zmíněna v Pařížské úmluvě a Kjótském protokolu. Pro to, aby Pařížská smlouva fungovala v celosvětovém měřítku, je to naprosto zásadní. Je potřeba, aby lidé v bohatých zemích snížili během následujících několika let své emise na nulu, a to proto, aby lidé v chudších zemích mohli zvýšit svou životní úroveň dobudováním infrastruktury, kterou my už dávno máme. Mám tím na mysli silnice, nemocnice, elektřinu, školy a čistou pitnou vodu. Jak můžeme očekávat, že se země jako Indie nebo Nigérie budou zabývat klimatickou krizí, když my, kteří už máme všechno, nevěnujeme ani samotné Pařížské dohodě alespoň vteřinu? Proč prostě neomezujeme naše emise? Proč ve skutečnosti pořád stoupají? Způsobujeme snad masové vymírání vědomě? Jsme zlí?

Ne, samozřejmě, že ne. Lidé dělají to, co dělali vždy, protože velká většina z nich nemá ponětí o dopadech našeho každodenního života. A neví, jak rychlé změny jsou potřeba. A to proto, jak jsem už řekla, že o tom nikdo nemluví. Žádné titulky, žádná setkání krizových týmů, žádné mimořádné zprávy. Nikdo nejedná jako, bychom byli v globální krizi. Dokonce i většina zelených politiků a vědců zabývajících se klimatem pokračuje v létání kolem světa, konzumaci masa a mléčných výrobků.

Všechno se musí změnit

Pokud bych se dožila sta let, byla bych naživu v roce 2103. Pokud dnes uvažujeme o budoucnosti, nemyslíme na dobu po roce 2050. Jenže v té době za sebou nemusím mít ani půlku života. A co se tedy stane potom? V roce 2078 oslavím své 75. narozeniny. To, co děláme a neděláme, ovlivní celý můj život, ovlivní to život mých dětí a vnuků.

Proto když v srpnu začala škola, rozhodla jsem se, že to takhle už dál nejde. Sedla jsem si u zdi švédského parlamentu a stávkuji tu za klima místo toho, abych chodila do školy.

[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]

Někteří lidé mi říkají, že bych měla být ve škole. Jiní, že bych měla studovat a stát se klimatoložkou. Tím bych podle nich mohla „vyřešit klimatickou krizi“. Ale klimatická krize už přece byla vyřešena. Už známe všechna fakta a cesty, jak se k problému postavit. Zbývá se jen probudit a započít tu změnu.

Proč bych také měla studovat pro budoucnost, která ani nenastane, když nikdo nedělá nic proto, aby nastat mohla? A jaký smysl má učit se fakta ze školních osnov, když ty nejdůležitější informace získané díky vědě pro naše politiky a společnost zjevně nic neznamenají?

Mnoho lidí říká, že Švédsko je malý stát a nesejde na tom, co uděláme. Ale jestliže si skupina dětí, které pár týdnů nechodí do školy, zajistí mediální pozornost celého světa, co všechno bychom mohli dokázat společně v boji proti klimatické změně, pokud bychom skutečně chtěli?

Dnes spotřebováváme sto milionů barelů ropy každý den. Není tu žádná politická síla, která by to byla schopna změnit. Nejsou žádná pravidla, která by zajistila, že ropa zůstane v zemi. Svět ale nemůžeme zachránit tím, že budeme hrát podle pravidel. Protože jsou to v prvé řadě pravidla, co se musí změnit. Vše se musí změnit. A musí to začít dnes.

A proto je čas na občanskou neposlušnost. Je čas postavit se na odpor.

Z anglického originálu The rebellion has begun přeložil Miloš Kroulík.