Foto Wojtek Radwański
Ve varšavských ulicích nedávno objevily plakáty projektu Jsem Ukrajinka, který představuje sérii portrétů ukrajinských ekonomických migrantek. Šest z nich se objeví na plakátech a dvanáct na citylightech. Reklamy typu citylight zpravidla zobrazují upravené snímky atraktivních dívek. V kontrastu k fotografiím upravovaným ve photoshopu, Jsem Ukrajinka prezentuje výtvarná díla namalovaná ukrajinskými umělci. Pozadí každého z nich pak tvoří fragment dvěstěhřivnové bankovky s portrétem Lesji Ukrajinky, významné ukrajinské básnířky, spisovatelky, překladatelky a polyglotky. Vybízí k reflexi nad tím, jak jsou v současných ekonomických systémech provázané ekonomika, kultura a národní otázky.
Neviditelní pracovníci
Ve větších městech východní Evropy jako Varšava nebo Praha jsou migranti zpoza východních hranic pracující v manuálních profesích (muži na stavbách, ženy jako uklízečky) něčím, co patří k běžnému životu. Symptomatické je, že pracujícím jsou často připisovány konkrétní znaky nebo národní symboly. Stalo se to normou, jenže podobná „normalizace“ nás zbavuje kritického pohledu. Lidé přestávají pracovníky a pracovnice vidět, a když ukazujeme jejich tváře na svítících tabulích, chceme na ně upozornit. Jejich tváře přenesené ze skutečnosti na místo vizuální reprezentace přestávají být neviditelné.
Nehledě na technický rozvoj, který usnadňuje každodenní život, kopíruje nynější kapitalismus ty nejbrutálnější formy vykořisťování a společenské nerovnosti.
V dnešní Ukrajině jsou platy tak nízké, že mnozí z nich nedokážou zaplatit nájem a základní potřeba. Když si v továrnách patřících oligarchům říkají o přidání, obvykle slyší tutéž odpověď: „Jestli se ti tu nelíbí, tak si jeď makat do Polska!“ A proto odjíždějí, čímž často látají nedostatek pracovní síly v jiných zemích a berou tu nejhůře placenou práci v Evropské unii. A právě takto systém funguje: vynucená ekonomická migrace je výhodná pro oba trhy.
V Ukrajině se řada lidí s vysokoškolským vzděláním, například učitelů a lékařů, ocitlo v bezvýchodné situaci. Platy státních zaměstnanců nerostou spolu s cenami. V Evropské unii tito lidé snadno najdou manuální práci, která jim umožní přežít, ale znamená to konec jejich profesního rozvoje.
Je známo, že prakticky v každé zemi vydělávají ženy méně než muži. Práce migrantek je oproti tomu placená ještě hůře. Kromě toho je tu stále problém tzv. růžových límečků, pracovnic v oborech, které jsou tradičně považovány na doménu žen, uklízeček a pečovatelek, které jsou ekonomicky i společensky marginalizované. Obecně se považuje za normu také bezplatné vykonávání domácích prací, protože to je přece ženská povinnost. Tyto stereotypy v ukrajinské společnosti vzkvétají, Ukrajinky mají pověst dokonalých hospodyněk.
Ukrajinky přicházejí za prací do Polska a jiných západních zemí už nejméně od devadesátých let. Dostávají za svou práci plat, často nějaký čas odvádějí daně a sociální pojištění, čímž dotují systém, který jim neposkytne žádné výhody. Stojí ve stínu emancipovaných Evropanek, které stoupají po kariérním žebříku a odmítají ztrácet čas domácími pracemi. Nebylo by to však možné, kdyby úklid domácností a starost o staré a nemocné příbuzné neobstarávaly migrantky. V jistém smyslu je být emancipovanou ženou ve světě, kde řada žen stále vykonává činnosti spojené s jejich podřadnou rolí v symbolickém patriarchálním pořádku, privilegium. Nehledě na technický rozvoj, který usnadňuje každodenní život, kopíruje nynější kapitalismus ty nejbrutálnější formy vykořisťování a společenské nerovnosti.
Ocenění ženské práce
Často se vychází z předpokladu, že se všechny koncepce ženské emancipace zrodily za Západě a potom se rozšířily do zemí východní Evropy a zemí bývalého SSSR. Ale ve skutečnosti se to dělo mnoha směry. Feministické postuláty mohou mít různou formu a ještě nedávno byly na Ukrajině velice významné.
Už počátkem 20. století působila v Ukrajině Lesja Ukrajinka, autorka a aktivistka s výrazně feministicko-socialistickým programem. Dnes se na tyto ústřední prvky jejího působení zapomíná a umělkyně spíše hraje roli ukrajinské kulturní ikony. Její portrét na plakátech Jsem Ukrajinka zapůjčený z ukrajinské bankovky vybízí k tomu, abychom se kriticky podívali na to, kam až klesla, když byla stejně jako potenciál pracovnic redukována na jednoduchý proces transakcí a výměny. Lesja Ukrajinka byla emancipovaná a vzdělaná žena a stála na straně pracujících. Cenila si jejich kreativity, ale pouze potud, pokud stáli na straně lidu a práce, nikoli zámožných vykořisťovatelů. Proto jsme se rozhodli vytvořit portréty, které by vyjádřili solidaritu nás, čtyř ukrajinských umělců s našimi manuálně pracujícími rodačkami.
Můžeme přestat vyznávat hierarchii, která ponižuje ty, kdo vykonávají manuální práci? Můžeme přestat dělit lidi na ty, kteří se hodí na fyzickou práci, a ty, pro něž je vyhrazena práce intelektuální a práce na vedoucích pozicích? Můžeme se o ty nejnáročnější činnosti začít dělit? Kdy konečně oceníme ženskou práci? Začneme spolu s nimi vykonávat ty činnosti, které uspokojují naše základní potřeby, totiž zajištění potravy a pořádku? Status těchto žen a práce, kterou vykonávají, by měly být začátkem diskuse na téma současných forem kapitalistické ekonomiky a politiky rovnosti pohlaví. Naše plakáty Jsem Ukrajinka umístěné na veřejných prostranstvích mají tyto ženy v symbolické sféře zviditelnět.
Když jsme připravovali výstavu ve varšavské galerii Cepelia, zaměstnali jsme úklidovou firmu, jejíž personál, jak se ukázalo, se skládal téměř výlučně z Ukrajinek. Dělaly svou práci v paralelní skutečnosti. Žádné z uměleckých děl se neodrazilo na jejich světonázoru, žádné nezměnilo jejich život. Většina z těchto žen, které dělají svou nejtěžší práci hned vedle nás nemá nebo nebude mít příležitost, aby naši výstavu navštívila a věnovala svůj čas reflexí umění.
Proto děláme výstavu Jsem Ukrajinka na ulicích: abychom se jim přiblížili aspoň o krůček.
Autorka je umělkyně.
Z polského originálu Jestem Ukrainką. Nie widzisz mnie, který vyšel v deníku Krytyka Polityczna, přeložila Marie Iljašenko. Překlad byl podpořen z prostředků MZV ČR.