Britské The Times přinesly minulý týden alarmující zprávu, že slavný ruský animovaný seriál Máša a medvěd je ve skutečnosti skrytou ruskou propagandou. Ten seriál je po celém světě natolik populární a v poslední době, při nějakém osmdesátém dílu, natolik mele umělecky z posledního, že už bylo načase, aby se ozval nějaký moula, nejlépe s akademickým titulem, a pokusil se ho dětem zošklivit.
Této čestné funkce se ujal bezpečnostní expert, profesor Anthony Gleese z Buckinghamské univerzity, který Mášu a medvěda označil za „měkkou kremelskou propagandu“. „Máša je divoká, až zlobivá, ale také kurážná. Troufá si na víc, než na kolik zdánlivě má. Není přehnané ji vidět jako ‚putinovskou‘,“ tvrdí profesor Gleese.
Propaganda je zkrátka věc pochybná, a když se naplno pustí ze řetězu, dokáže produkovat i třeskuté absurdity. V Česku s ní máme bohaté zkušenosti.
Z mého úhlu pohledu zas není přehnané vidět profesora Gleese jako člověka, který se ke svému akademickému titulu dopracoval přitakáváním dobovým propagandistickým pnutím. Tato oblast byla totiž vždy prostorem, v němž se za jakéhokoli režimu mohli uplatnit ti největší nýmandi. Být skutečným odborníkem bylo a je těžké. Vyžaduje to spoustu práce na sobě a mimo jiné spoustu mučivých pochybností. Být politrukem nestojí ve srovnání s tím úsilí téměř žádné. Zato kariérní či finanční vzestup je téměř stoprocentně zaručen. Vždy se totiž najde nějaká skupina, která „užitečné“ bláboly podané přesvědčivým způsobem nebo zaštítěné profesorským titulem ráda nakoupí.
Anarchistka Máša
Mášu a medvěda jsem začal sledovat se svými malými dětmi a královsky jsem se u toho bavil. Sice nejspíš nad něčím jiným než mé děti, ale to není důležité. Ten seriál je totiž v jistém smyslu dokonalý. Máša je neposedné, hyperaktivní dítě, které se neustále dožaduje pozornosti, sladkostí či her. Medvěd je očividným příkladem laskavého rodiče, který je až k hranici psychického i fyzického vyčerpání terorizován Mášinými rozmary. Holčička mu ničí takřka vše. Demoluje mu obydlí jako živelná pohroma, nedovolí mu oddat se sladkému zimnímu spánku, bortí příležitosti k navázání intimního vztahu s vytouženou medvědicí, znemožňuje mu v klidu si užívat televizní přenosy fotbalových zápasů, milovaný lov ryb, návštěvy přátel a tak dále. Přesto ji má medvěd rád a ve vyhrocených situacích se o ni bojí, a dokonce se mu po jejím třeštění stýská, když ho Máša na krátkou dobu opustí. Kdybychom to měli po vzoru profesora Gleese označit za putinovskou propagandu, byl by putinovskou propagandou nejspíš každý stylizovaný obraz energického dítěte a jeho rodiče.
Ve světě, v němž se na děti ze všech stran hrnou vypjaté akční scény, v nichž zlo dostává přes držku pěstmi neoliberálně individualistických superhrdinů, kteří k porážce zla nepotřebují vlastně nikoho, kromě jiných superhrdinů, supermanů, spidermanů, transformerů a dalšího bazmeku, je vlastně možné mít pro názory profesora Gleese pochopení.
Dokonce i Hurvínek v posledním českém animovaném filmu, věnovaném této kultovní postavě českého loutkářství, zachrání celičký svět hraním počítačových her. Psík Lajka v dalším českém animovaném skvostu, který odporností loutek děti spíš děsí než těší, doletí nakonec s ostatními zvířátky na planetu, kde je přivítá mimozemská bytost ověšená penisy (tvůrci se určitě mohli potrhat smíchy, když to vymysleli).
V takovém vesmíru se seriál Máša a medvěd se svým křehkým rodičovským humanistickým poselstvím, na jehož základě se výchovně poučí buď Máša, nebo Medvěd, musí nutně jevit jako něco nepatřičného. Ba podezřelého. Nebo dokonce jako nástroj ruské propagandy. Nenabízí totiž násilí, nenabízí nesmiřitelný a nejlépe pěstní souboj dobra se zlem, nevnucuje, že svět může dítě zachránit brilantním hraním počítačových her, nenabízí z prstu vycucané konflikty s neexistujícími silami všehomíra. Své příběhy a humor konstruuje na bázi každodennosti. Na bázi jejího vytěžení. Třeba parodického. Kdysi to tak činily i nejlepší české animované seriály (nejen) pro děti, jako Krteček, Pat a Mat, Hurvínek a Spejbl a dodnes neuvěřitelně surrealistický cyklus Pojďte pane, budeme si hrát Břetislava Pojara a Miroslava Štěpánka. Jaká to obstarožnost! Jaké bezpečnostní riziko!
Mrkev a Rusko
Žijeme nejspíš ve světě pokřiveném ideologií a propagandou, kde se kdejaký přeplacený popleta neštítí zakousnout i do něčeho tak nevinného, jako je animovaný seriál pro děti. Třeba na základě toho, že vidí jeden díl, v němž se Máša objeví s čepicí sovětského (ano, sovětského, s rudou hvězdou, nikoli současného ruského) pohraničníka na hlavě a zpívá píseň, že se na hranici kupí mračna za řízného třísekundového pochodu se sítí na motýly v ruce po medvědově zahrádce. Má totiž za úkol chránit vzešlou mrkev před mlsným zajícem. Jeden by řekl, že je to humor. Ale ne tak britský profesor, jenž si nejspíš pustil jen těch pár vteřin. Vzápětí totiž pozornost nezvedené Máši upoutá motýl, kterého chce chytit. Pak si přece jen všimne zajíce kradoucího mrkev, což opět vede k destrukci celé medvědovy zahrádky i domácnosti.
Putinovská propaganda z toho zkrátka cáká na všechny strany. Přinejmenším pro choré nebo dobře zaplacené mozky, které si ani nevšimly, že už v Rusku nějaké to čtvrtstoletí nevládnou bolševici. Stejně jako si po léta jejich dobře zaplacení kolegové nebyli schopni všimnout, že kouření opravdu škodí zdraví nebo že ke globálním klimatickým změnám opravdu dochází a na základě lidské činnosti.
Putin je zkrátka zlý a je to Rus. Rusové jsou tedy zlí. Mášu a medvěda vytvořili Rusové. Ten seriál je zlý. Protože Rusové prostě nejsou lidi. Jsou to nepřátelé usilující o naše zničení. Nemají tedy nárok ani na to, aby měli fantazii nebo nedej bože smysl pro humor. A když to tak vypadá, jenom to předstírají, protože jejich hlavním cílem je rozvrátit naše hodnoty. Protože tak doopravdy ten seriál rusofobní ideology nejvíc dopaluje tím, že je z něho patrné, že Rusové jsou podstatě stejní lidé jako všichni ostatní. Dokonce i v rámci touhy z toho námětu finančně vytřískat, co jenom jde. I když už je vyčerpaný.
Pohádkové je politické
Vlastně ani nepřekvapí, že onen profesor byl v českých médiích hlavním britským mluvčím vyslovujícím domněnky o značné závažnosti obvinění současného šéfa labouristů Jeremyho Corbyna z údajné spolupráce s československou komunistickou státní bezpečností. Co bychom od podobného duchovního velikána s profesorským titulem taky chtěli?
Propaganda je zkrátka věc pochybná, a když se naplno pustí ze řetězu, dokáže produkovat i třeskuté absurdity. V Česku s ní máme bohaté zkušenosti. A nejen s tou dnešní, ale i s tou za minulého režimu. Máme totiž nač navazovat. Třeba na recenzi Tolkienova Pána prstenů z Rudého práva z roku 1977: „Není pak divu, že Saruman, zastánce utlačovaných a přítel pokroku, je prohlášen za zrádce a jeho sídlo zničeno bojůvkou fanatických zpátečníků. Když pak šíří socialismus v Kraji, je chycen a potrestán hobity, podporovanými a placenými kapitalistickou mocností Gondorem. Ale socialismus se naštěstí nedá zničit hozením jakékoli své relikvie, i té nejposvátnější, do ohně. Drž se, Mordore, obklíčený nepřátelskými reakčními sousedy!“
Autor je dramatik.