Občas si říkám, jak by bylo skvělé shromáždit všechny ženy, které jsem za život poznala, a uspořádat mezi nimi následující anketu:
Přihlaste se, pokud jste se někdy chovala ošklivě a za vinu to dávala menstruaci.
Přihlaste se, pokud jste se někdy dala průchod bezradnosti tváří v tvář nepříjemnému, i když fyzicky nenáročnému úkolu, jako je například zaplašit divoké zvíře, které vám vtrhlo do domu.
Přihlaste se, pokud jste někdy přinutila muže k sexu, i když to úplně nevypadalo, že na něj má chuť.
Přihlaste se, pokud jste měla dojem, že k tomuto nucení jste oprávněná proto, že „chlapi to přece chtějí pořád“ a měli by být rádi za každou příležitost.
Přihlaste se, pokud jste někdy vyhrožovala sebepoškozováním v případě, že by se s vámi muž rozešel nebo vás dále nechtěl.
Přihlaste se, pokud jste někdy mužský protějšek napadla fyzicky s vědomím, že pravděpodobnost právních důsledků z toho pro vás plynoucích je mizivá.
Přihlaste se, pokud jste někdy zalhala o své antikoncepci nebo předstírala těhotenství, jen abyste zjistila, jak na to muž zareaguje.
Přihlaste se, pokud jste někdy zmanipulovala spor o rozvod či péči o dítě lživými tvrzeními o tom, že muž fyzicky zneužívá buď vás, nebo dítě.
Ve svobodné společnosti se může každý, a to bez ohledu na pohlaví, chovat jako manipulativní, narcistní, emocionálně destruktivní kretén. Takže nechápu, proč se za to poslední dobou dostává „uznání“ jen mužům.
Nemám pochybnosti o tom, že v tomto hypotetickém shromáždění všech žen, které jsem za život poznala (šlo by nejspíš o plně obsazený fotbalový stadion slušných rozměrů), by kterákoli z výše uvedených otázek, pokud by byly zodpovězeny upřímně, vyslala do vzduchu spousty rukou. Včetně té mé. Jsem vinna v otázce pacifikace divé zvěře. A to se radši vážněji nezamýšlím nad některými dalšími.
Toxická maskulinita? A co ženy?
Až příliš často poslední dobou slýcháme o toxické maskulinitě, což je beztvarý pojem popisující to, jak rysy jako agrese či potlačování emocí zapouštějí kořeny do společenské normy mužskosti. Často se také objevuje v online feminismu coby líná zkratka pro vyjádření nesouhlasu v podstatě s čímkoli, co muži dělají. Kdy ale udělíme rovnocenná práva i ženám a připustíme, že existuje také toxická feminita, která může být neméně jedovatá?
Femininní toxiny mohou být nezávažné, jako když svádíme iracionální výbuchy hněvu na „hormony“ nebo když předstíráme bezradnost, abychom dostaly, co chceme. Ale máme i toxiny závažné a mnohé z nich pramení z toho, jak vlastní křehkost obracíme ve zbraň, aby ti, na které míříme, se dost dobře nemohli bránit, protože pak budou vypadat jako agresoři. Ženy tuto taktiku samozřejmě mohou uplatňovat i proti dalším ženám. Pro tuto diskusi se ale omezme na rozbor žen a mužů ve vztahu k sexu. Víme už, že mnozí muži jsou sociálně podmíněni tak, aby sex pokládali za něco, co jim ženy dluží. Ale co ženy, které zase předpokládají, že muži by měli být vděční za každý sex, kterého se jim dostane?
Za život jsem vyslechla bezpočet mužských příběhů o tom, jak měli sex i přesto, že se jim do něj vlastně moc nechtělo. Občas proto, že nechtěli zranit ženiny city. Jindy zas proto, že nechtěli vypadat jako muži s nízkým libidem.
Pozoruhodný počet mužů mi vyprávěl o tom, jak k nim ženy přistoupily a často bez jediného slova zahájily pohlavní akt bez jakékoli provokace či vznesených otázek. Několikrát jsem si vyslechla příběhy z jejich chlapeckých let o nevyžádaných „ručních pracích“ na zadních sedačkách školních autobusů. Vícekrát mi muži vyprávěli o kempováních v přírodě či celonočních mejdanech, během nichž jim do spacáků či postelí vklouzly dívky, které sotva znali. Občas muži ženské touze rádi vyhověli. Občas si ale celou věc odbyli jen proto, že nechtěli, aby už tak trapná situace nebyla ještě trapnější.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
Tyto příběhy mi muži odvyprávěli tónem, který dokážu popsat jen jako zmatený. Muži si nestěžovali, ale ani se nechvástali. Spíš se snažili o to, najít slova pro popis ne zrovna milé zkušenosti, kterou by podle všeobecného mínění měli přijímat s vděčností. Netřeba snad dodávat, že pokud bychom si tyto příběhy představili genderově obráceně, nabízela by se velmi odlišná pojmenování.
Jsem si vědoma, že vzhledem k fyzickým rozdílům ve velikosti většiny žen a většiny mužů není toto srovnání úplně férové. Sexuálně agresivní žena patrně muže nevystavuje nepřekonatelnému nebezpečí na těle. Také dobře vím, že za každé špatné chování zmíněné v mém úvodním seznamu lze vyčíst stejné, protichůdné a možná ještě fyzicky výhrůžnější chování, kterého se dopouštějí muži vůči ženám stejně často.
Ale právě o to mi jde. Ve svobodné společnosti se může každý, a to bez ohledu na pohlaví, chovat jako manipulativní, narcistní, emocionálně destruktivní kretén. Takže nechápu, proč se za to poslední dobou dostává „uznání“ jen mužům.
Nezbavujeme ženy lidství?
Memy hnutí #BelieveWomen, které vznikly v obecné návaznosti na #MeToo, zejména sága spojená s Brettem Kavanaughem, vzešly z pocitů empatie a obecně dobrých úmyslů. Zároveň ale ženy zbavují složitosti a protikladnosti, a tedy i lidství.
Ať už to má váhu či nikoli, já třeba zcela věřím svědectví Christine Blasey Fordové o tom, co se přihodilo mezi ní a Kavanaughem na střední škole. Osobně věřím, i když se to nezakládá na ničem víc než subjektivním pocitu, že se to celé seběhlo tak, jak to Fordová popisuje, a že Kavanaugh byl v té chvíli příliš opilý na to, aby si to dnes pamatoval. Věřím, že Kavanaugh v podstatě lhal pod přísahou ohledně míry svého pití a že už jen to by jej mělo diskvalifikovat z pozice soudce Nejvyššího soudu.
Mezi věřit a vědět je ale rozdíl. I kdyby soudní dvůr postupoval správně a předvolal na lavici svědků Marka Judge, který byl celému setkání mezi Fordovou a Kavanaughem přímým svědkem, a přinutil jej vypovídat pod přísahou, nikdo by se nikdy přesně nedozvěděl, co se onoho večera stalo. Všechno pravdokopectví světa prostě nezmění ani zbla na tom, že lidé všeho druhu zkreslují, dezinterpretují, mlží a – ať už z toho či onoho důvodu, záměrně či nezáměrně – uvádějí nepravdivá tvrzení.
A právě proto je #BelieveWomen, jehož název napovídá, že ženy jsou jakousi jednolitou skupinou, která je nějak sama od sebe morálnější, nevinnější či důvěryhodnější než muži, nejen zjednodušující, ale i urážlivé. Ženy přece nejsou prostinká, bezelstná stvoření, kterým lze vždy přičítat jen ty nejnevinnější pohnutky. Obě pohlaví přece zahrnují zástupy lidí. Nebo jak to řekl George Carlin: „Muži jsou ze Země, ženy jsou ze Země. Tak se s tím smiřte.“
Ženy dokážou být stejně manipulativní jako muži
Nad mým úvodním seznamem otázek a výzev ke „zvedání ruky“ jistě zaskřípaly nejedny zuby. Jen obtížně se mluví o ženách, které muže lstivě přivádějí k tomu, aby s ním otěhotněly, a to nejen proto, že člověk ihned zní, jako by patřil k hnutí za mužská práva – volně sestaveného a často rozporuplného podniku, který leckdy i legitimní stížnosti kupříkladu na systém rodinného práva přebíjí neustálou misogynií a konspiračními teoriemi. Když mi bylo dvacet, už jen při samotných obratech jako „lstivě muže přimět“ ve mně vyvstával dojem, že je může pronášet jen nějaký nesnášenlivý cvok.
Jak ale stárnete, potkáváte rok za rokem další a další lidi a pozorujete, co za všelijaké škody jsou schopni páchat. Znám muže, kteří byli uprostřed vášnivého rozvodového řízení úplně směšně nařčeni ze zneužívání manželky i dětí. Znám ženy znalé v temné magii psychologické manipulace natolik, že terče jejich zájmu, ať už partneři či nejlepší přátelé, neměli ve vztahu s nimi nejmenší šanci. Při práci na střední škole jsem jednou zaslechla skupinu dívek žertující o tom, že si vyjdou někam ven a „sbalí nějaký starší chlapy, co nevědí, že nejsme plnoletý, a pak jim vmetem do ksichtu, že jsou úchyláci“.
Rozhodla jsem se, že ty dívky neodsoudím a raději si budu myslet, že jen tak blbnou a že misogynní stereotypy o mladých dívkách coby návnadě odsuzují tak, že je ironicky parodují. Tehdy jsem se snažila myslet jako správná feministka a zamýšlela se nad tím, že patriarchální společnosti tento manipulativní druh ženského chování plodí a vlastně i vynucují, jelikož to je jediná moc a síla, která v nich ženám ještě zbyla.
To je ale výmluva, a navíc dost ubohá. Některé ženy konají odporné skutky prostě proto, že odporné skutky prostě někteří lidé holt konají.
Slavná věta o tom, že „feminismus je radikální představa, že ženy jsou lidé“, se objevuje na náraznících aut a tričkách už od osmdesátých let. V roce 2018 se ale mnohé feministky oddávají nelogické představě, že ženy se řídí jiným souborem standardů a praktik než muži, a že by tedy mohly a měly z „lidí“ vydělovat. Tvrdí to proto, že ženy jsou často stále ještě redukovány na občany druhé kategorie; dostávají nižší platy než muži, jsou nedostatečně zastoupeny v politice, a když už se nahlas rozhovoří o svých zkušenostech, tak jako Fordová, jsou často přehlíženy.
Mohli bychom si to ale, prosím, uvést do souvislostí? V dnešní době existuje už i celý literární žánr – ba co víc, ohromné oblasti mainstreamových médií – věnovaný ženským povídáním o vlastních životních zkušenostech. Dennodenně se zpravodajskými kanály, které sleduju, valí řada příběhů rychleji, než vůbec stíhám číst, a jejich názvy jsou téměř dokonalými návnadami na klikání. „Děkujeme, že nás neznásilňujete, vy „dobráci“. Ale to nestačí,“ zněl například titulek názorového sloupku pro hosta v novinách Washington Post z letošního října.
A zatím tedy pokaždé, když muži hovoří o tom, jaké to je být nařčen z pohlavního zneužívání – nebo když se prostě jen zamýšlejí nad vztahy mezi pohlavími obecně –, je jedinou kulturně přijatelnou odpovědí vykreslit je přinejlepším jako vlivné fňukaly či narcisy a přinejhorším jako toxické sociopaty.
#MeToo je důležité. #BelieveWomen je jen prázdný slogan, který nás všechny vrací o notný kus zpět. Jako všem hnutím i #MeToo se bude dařit v závislosti na dobré vůli svádět lidi dohromady. Dokud se nestane prostorem pro zkoumání nejen toxické maskulinity, ale také toxické feminity – a dokud neudělá vůbec nejlíp a těchto nesmyslných termínů se zbaví –, bude nadále vykládat jen půlku příběhu. Dokud nepřipustí, že ženy mohou být stejně manipulativní a strašidelné a obecně hrozné jako muži, bude hnutí nadále vysílat zprávu o tom, že nejsme jako lidské bytosti jednotní a celiství. A kdo by něčemu takovému měl věřit?
Autorka je komentátorka spolupracující s deníkem Los Angeles Times.
Z anglického originálu #MeToo Will Not Survive Unless We Recognize Toxic Femininity, publikovaného na stránkách serveru Medium, přeložil David Vichnar.