V kontextu vyhrocené debaty o tzv. migrační krizi občas zapomínáme, že uprchlické tábory, migrace a debaty ohledně jejího řešení provázely (nejen) evropský kontinent po celé 20. století. Týkalo se to i zemí, s nimiž si existenci uprchlických táborů nespojujeme. Americká historička Jordanna Bailkin ve své nové knize Unsettled: Refugee Camps and the Making of the Multicultural Britain (Neusazení. Uprchlické tábory a vytváření multikulturní Británie) ukazuje, že v Británii existovalo přes sto uprchlických táborů. Autorka zkoumá, kdo do Británie utíkal, jak se o uprchlíky britská vláda starala, jak se na existenci uprchlických táborů dívala veřejnost, jaký byl život uvnitř táborů, nebo jestli se dá považovat plánovaná integrace uprchlíků do britské společnosti za úspěšnou.
Namísto uprchlických táborů a plánu integrace uprchlíků do britské společnosti se začátkem 21. století v Británii objevily detenční tábory, které jednaly s uprchlíky jako s kriminálníky.
Bailkin sleduje uprchlické tábory a jejich obyvatele v časovém rozmezí od první světové války do konce osmdesátých let minulého století. Za tu dobu se na území Británie vystřídali uprchlíci z Belgie, Baskové, Židé, Poláci, Maďaři, Angloegypťané, Uganďané asijského původu a Vietnamci. Všichni přitom utíkali buď před válkou, nebo byli ze země svého původu vyhnáni. Už samotný termín „uprchlík“ působil podle autorky při výzkumu značné potíže. Spousta lidí, kterých se její práce týkala, byli totiž obyvatelé britského impéria, a tudíž se vlastně vraceli „domů“. Uganďané asijského původu, kteří přišli do Ugandy z Indie na přelomu 19. a 20. století, aby v tomto britském protektorátu pomohli vybudovat železniční síť, a část z nich se zde poté usadila, i Angloegypťané byli tedy vlastně Britové, zatímco Polákům bylo nabídnuto britské občanství krátce po jejich příchodu do Británie. Používali se spíše pojmy jako „émigrés“ nebo „evacuees“. Na začátku knihy nezapomíná autorka zdůraznit, že mezi uprchlíky se v táborech často objevovali i samotní Britové (tzv. squatteři), kteří zejména po druhé světové válce neměli střechu nad hlavou. Přišly o ni téměř čtyři miliony lidí.
Jako by byli už mrtví
Svět si v 20. století postupně uvědomil, že uprchlík je a bude nezbytnou součástí tohoto a nejspíš i příštího století. Uprchlické tábory se staly standardní výbavou každého civilizačně pokročilého státu. Obzvláště po konci druhé světové války po celé Evropě vznikl velký počet uprchlických táborů. Filosofka Hannah Arendtová popisovala tyto tábory jako „podsvětí“, tedy něco mezi peklem nacistických koncentráků a očistcem sovětských gulagů. Podle Arendtové tato místa spojovalo to, že se s jejich obyvateli „zacházelo, jako by už neexistovali, jako by to, co se jim stalo, už nikoho nezajímalo, jako by byli už mrtví a nějaký zlý duch se bavil tím, že je zadržoval v místě mezi životem a smrtí“. Po konci druhé světové války byl samotný termín „tábor“ velmi citlivým pojmem, kterému se oficiální úřady raději vyhýbali, jelikož vyvolával nepříjemné konotace s nacistickými koncentračními tábory. Používaly se pojmy jako přijímací centrum nebo přesidlovací centrum. Později se však i do oficiálních vládních dokumentů slovo „tábor“ vrátilo.
Úzký kontakt mezi uprchlíky a britskými občany, kteří v táborech buďto bydleli, nebo v nich pracovali, hrál podle Bailkin důležitou roli při vytváření současné multikulturní Británie. Její obyvatelé se od sebe navzájem učili o tradicích, gastronomii, kultuře a zvycích. Když se v Británii začátkem první světové války objevilo přes dvě stě tisíc Belgičanů, uvítali je tehdy zvědavé a vstřícné pohledy místních obyvatel. Místní to považovali za jakousi zvláštnost, kterou s sebou přináší válečný konflikt. Postupem času však bylo stále jasnější, že nepůjde o pouhou epizodu, ale o trvalý jev života v moderním světě.
V druhé polovině třicátých let přišlo do Británie několik tisíc baskických dětí, které utíkaly před občanskou válkou ve Španělsku. Zatímco belgičtí uprchlíci referovali o příjemném pobytu v Británii, kde se cítili jako doma, dobová svědectví uprchlých baskických dětí vypovídají o táborech spíš jako o hrozném místě s nedostatkem místa na spánek a nedostatečnými hygienickými podmínkami. Podmínky v táboře vyděsily i inspektora, který přišel situaci v táboře posoudit. Děti byly brzy na to rozeslány do britských vesnických sídel, ubytovacích zařízení Armády spásy nebo do prostorů, které poskytla katolická církev. Jejich podmínky se tak výrazně zlepšily.
Éra poválečného sociálního státu
V době, kdy se baskické děti začaly pomalu vracet zpět do Španělska, blížily se k britským břehům lodě s Židy a hlavně židovskými dětmi utíkajícími před nacisty z různých koutů Evropy. Přijímací středisko pro židovské děti bylo umístěno v rekreačním areálu u pobřeží. V souvislosti s příchodem uprchlých židovských dětí se vzmohla velká vlna solidarity. Místní řezníci darovali každý týden pro židovské děti maso, trhovci zase ovoce a zeleninu. Oděvní firma Marks & Spencer poskytla dětem zdarma oblečení. Oproti táboru pro baskické děti byl tábor pro židovské děti v naprostém pořádku a děti se v něm cítily šťastné, ačkoliv je údajně stresovaly pravidelné návštěvy dospělých, kteří si je chodili vyhlížet k případné adopci.
Se začátkem druhé světové války začaly do Británie proudit stovky tisíc Poláků. Vzhledem k tristní bytové situaci na ostrovech bylo od začátku jasné, že Poláci budou muset vydržet v uprchlických táborech delší dobu. Po skončení války jich zde totiž zůstalo na čtvrt milionu a odmítali se vrátit do vlasti, kterou nyní ovládali Sověti. V roce 1947 britský parlament rozhodl, že nabídne 200 tisícům Poláků britské občanství.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
Budování britského sociálního státu za vlády labouristů v poválečné době přineslo o rok později i zákon, jenž zajišťoval určitou státní podporu lidem, kteří nemohli platit zdravotní a sociální pojištění, tedy bezdomovcům, handicapovaným nebo matkám samoživitelkám. Nahrazoval tak několik století starý Poor law z doby královny Alžběty I. Zatímco dříve bylo smyslem zákona nenechat vandráky usadit se na jednom místě, cílem nového zákona bylo najít bezdomovcům a vandrákům stabilní prostor k životu. Měla jim být poskytnuta sociální pomoc a autority se pokoušely jejich životy normalizovat.
V roce 1956 se v táborech vystřídali emigranti z Maďarska, kteří utekli před sovětskými tanky, a Angloegypťané, kteří byli nuceni odejít po neúspěšné snaze Izraele, Francie a Británie ovládnout Suezský průplav. Uganďané asijského původu zase utíkali do Británie před perzekucí za vlády prezidenta Amina v sedmdesátých letech. Indové a ostatní jihoasijské menšiny, které v Ugandě dlouhá léta protežovala britská koloniální správa, se po skončení britské nadvlády v zemi stali terčem vlny indofobie. Původní Uganďané je považovali za protekční menšinu, která si uzurpovala pohodlná místa na významných postech ve státní správě a bankovnictví. Amin svůj krok, kterým ze země vypudil desítky tisíc lidí, obhajoval tím, že pouze navrací Uganďanům jejich zemi. V té době zároveň začala pomalu kulminovat uprchlická krize ve Vietnamu, odkud se v roce 1975 stáhly americké jednotky. Statisíce Vietnamců se rozhodlo pro útěk z komunisty ovládané země. Do mezinárodního povědomí se tehdy dostali zejména tzv. lidé z člunů (boat people). Tak se říkalo migrantům z jižního Vietnamu, kteří utíkali před postupujícími komunistickými jednotkami a riskovali své životy při pokusu přeplout moře a nalézt azyl na Tchaj-wanu. Náročnou cestu nepřežilo podle odhadů až čtvrt milionu vietnamských uprchlíků. Uprchlíci směřovali i do Hongkongu, odkud jich několik desítek tisíc přijali do Británie.
Národní kuchyně i národní spory
Jako podstatný prvek života v táboře uvádí autorka jídlo, díky němuž se dařilo udržet obyvatele spokojené. Točily se kolem něj ale i časté protesty a hladovky. Jednotlivé uprchlické skupiny i Britové se v gastronomii navzájem ovlivňovali. Britové se snažili prostřednictvím jídla příchozím uprchlíkům navodit atmosféru domova. Maďarským uprchlíkům například servírovali cikánský kotlíkový guláš nebo segedín. Belgičané, kteří uprchli do Británie během první světové války, obohatili britskou kuchyni o nová jídla a recepty. Díky nim se například v Británii stala velmi populární čekanka, a to pro svoji vysokou nutriční hodnotu. V roce 1915 vyšla dokonce belgická kuchařka, která obsahovala recepty od belgických uprchlíků.
Uvnitř tábora ovšem docházelo i ke konfliktům mezi různými skupinami uprchlíků. Problémem byla často jiná náboženská víra nebo národnostní spory. Židé měli především problém s Němci. Řada z nich se do Británie dostala přímo z koncentračního tábora a němčina v nich vyvolávala nepříjemné vzpomínky. Systém přerozdělování uprchlíků nebyl zvolen příliš šťastně. Stávalo se, že se vedle sebe v táboře ocitali antifašisté, Židé a váleční zajatci z řad nacistů. Lord Farrington si v poslanecké sněmovně stěžoval, že v táboře musí například šestnáctiletá židovská holčička sdílet pokoj s bývalou nacistickou služkou.
Uprchlické tábory fungovaly také jako prostor, kde se transformovala třídní identita jejich obyvatel. Když přicházeli do země Belgičané, kteří utíkali před první světovou válkou, byli Britové překvapeni, když namísto zbídačených chudáků spatřili dobře oblečené muže a ženy s velmi uhlazenými způsoby. Tábor byl místem, kde se tyto rozdílné sociální třídy poprvé setkávaly tváří v tvář. Právě tato setkání byla pro obyvatele táborů nejpřínosnější. „Dozvěděl jsem se o sobě více než kdy jindy,“ komentoval tuto skutečnost německý historik umění Klaus Ernst Hinrichsen, který pobýval určitou dobu v táboře v Hutchinsonu. Pro mnohé uprchlíky z nižších sociálních vrstev bylo zajímavé sledovat, že dříve vážený pán z vyšší společenské třídy musí stát ve frontě na jídlo stejně jako všichni ostatní.
Problémem byly i odlišné představy o správném chování ve společnosti, genderových rolích a sexualitě. Britská správa uprchlických táborů se snažila oddělovat od sebe v táborech obě pohlaví, a například Polákům, kteří sloužili v britské armádě, byly ženské návštěvy v táborech vysloveně zakázány. To se však nepodařilo zcela dodržet. Britské ženy, jejichž muži byli zaneprázdněni válkou, polské vojáky doslova pronásledovaly. V případě Uganďanů asijského původu a Vietnamců se zase ukázalo, jak odlišné role přisuzovali mužům a ženám ve společnosti a i v samotném táboře. Ačkoliv v Británii byly ženy podporovány v aktivním zapojení se do pracovního trhu, v uprchlických táborech se jednoznačně preferovali muži, zatímco ženy se měly nejdříve naučit řádně starat o domácnost. Tábory, které byly často umístěny několik kilometrů od nejbližší výspy civilizace, poskytovaly vhodné prostředí pro intimnější sbližování různých skupin lidí. Mladí pracovníci tábora často trávili noci s uprchlíky a docházelo běžně k navazování milostných vztahů. Mnoho z nich si ale uvědomovalo, že takové sblížení je jednodušší za zdmi tábora než v britských ulicích pod tlakem společenských představ o „normálním soužití“. Běžné byly i případy neplánovaného těhotenství.
Místo táborů vězeňské cely
Co ale s uprchlíky, až opustí tábory? Základní strategií v případě Británie bylo rozptýlení uprchlíků po celé zemi tak, aby se netvořila ghetta. Ideálně do odlehlých maloměst. Tato strategie se však neosvědčila. Jak uvádí Bailkin, nakonec se vždy utvořily etnické enklávy, kde se uprchlíci shromažďovali. Navíc byla tato strategie jedním z důvodů vysoké nezaměstnanosti nově usazených uprchlíků. Sami uprchlíci se odmítali stěhovat na britský venkov. Ti, kteří se do odlehlého maloměsta odstěhovali, totiž těžko sháněli vhodnou práci. Ani oddělení od ostatních uprchlíků z tábora se jim nelíbilo. Nově nabyté sociální vazby s ostatními uprchlíky považovali za cenné a snažili se je udržet i po opuštění táborů. Často to byli jediní blízcí lidé, které měli. Správa uprchlických táborů tak ve výsledku nedokázala prosadit svoji vizi integrace.
Ačkoliv britská vláda oficiálně považovala třeba Uganďany asijského původu za příklad úspěšného přesídlení uprchlíků, Bailkin nastoluje jiný pohled. Podle ní jde pouze o hru s pojmy a oficiálními čísly. Každý uprchlík, který byl přijat do tábora a následně z něj byl propuštěn, byl považován za „úspěšně přesídleného“, byť v táboře strávil třeba jen jeden den. Často přitom pokračovali do hostelu nebo do jiného tábora, a celý proces mohl trvat dalších několik měsíců. Podle oficiálních statistik se z nově usazených uprchlíků většině nepodařilo najít práci a ocitli se v podprůměrných životních podmínkách.
Od konce osmdesátých let se začíná britská uprchlická politika měnit. Důvodem je i extrémní nárůst počtu uprchlíků v souvislosti s globálními politicko-společenskými změnami v devadesátých letech. I z toho důvodu autorka ohraničila svůj výzkum koncem osmdesátých let. Britové už nechtěli zadržovat uprchlíky na vlastním území. Nově se budovala uprchlická centra v okolních zemích. Vzpomínky na uprchlické tábory na britském území se podařilo vytlačit. Namísto uprchlických táborů a plánu integrace uprchlíků do britské společnosti se začátkem 21. století v Británii objevily detenční tábory, které jednaly s uprchlíky jako s kriminálníky. Tábory nahradily vězeňské cely.
Autor je spolupracovník redakce.