V návaznosti na poslední zprávu IPCC, klimatického panelu OSN, která nás varuje, že máme posledních dvanáct let na snížení emisí o polovinu, pokud se chceme vyhnout katastrofickému oteplení o dva stupně Celsia (při současných emisích se blížíme oteplení o 3,2 stupně), organizace Climate Transparency vydala zprávu zaměřenou na to, jak si vedou země G20 ve své snaze dostát závazkům učiněným v rámci Pařížské dohody, ve které se státy zavazují k udržení oteplování pod hodnotou 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální době.
Zjištění Climate Transparency jsou znepokojivá. U patnácti členských zemí skupiny G20 byl v posledním roce zaznamenán růst emisí, přičemž 82 procent energie produkované v těchto zemích stále pochází především z uhlí, ropy a plynu. Zalesňování – nejlevnější způsob, jak snížit obsah oxidu uhličitého v atmosféře – se naopak od roku 1990 vůbec nezvýšilo. Indie je v současné době jedinou zemí skupiny G20, ve které existuje národní závazek k udržení oteplování pod 1,5 stupně. Jakkoliv jsou tato zjištění ostudná, snad nejvíc pobuřující je odhalení, že se fosilní průmysl veškeré snahy předejít klimatické katastrofě snaží ze všech sil mařit. A vlády nejbohatších zemí na světě mu v tom pomáhají, jak jen můžou.
Za co se lobbuje
Zpráva uvádí, že mezi lety 2007 a 2016 se vládní dotace do fosilního průmyslu téměř zdvojnásobily, a za posledních deset let vzrostly na současných 147 miliard. To vše proto, aby fosilní paliva zůstala konkurenceschopná vůči obnovitelným zdrojům energie. Tato částka přitom nezahrnuje další typy dotací, jako je například veřejné financování výstavby energetické infrastruktury, po jehož započítání se částka vyhoupne o dalších 90 miliard ročně.
Je třeba na všech vládních úrovních odstranit politiky a úředníky spolupracující s fosilním průmyslem, neboť se jedná o jasný střet zájmů.
Takže 147 miliard dolarů! Když se nad tím zamyslíte, vlastně to není až tak moc. Tedy alespoň pokud tuto částku srovnáte s jedním bilionem dolarů, což je zisk pěti největších fosilních společností za rok 2018. 147 miliard dolarů je ovšem o polovinu víc, než kolik se „vyspělý svět“ zavázal vyplácet chudším státům jako pomoc při snižování emisí skleníkových plynů. Podle Oxfamu je tato částka o 100 až 150 procent vyšší než finanční pomoc, která je těmto zemím skutečně poskytována. 147 miliard dolarů je také částka, která se každý rok v podobě dotací nedostává tam, kde je jí nejvíce třeba – tedy na podporu obnovitelných zdrojů. Tím se úsilí vymanit se ze závislosti na fosilních palivech nadále komplikuje. A především: 147 miliard dolarů je investice, která nás uvrtává do dalšího využívání fosilních paliv na dlouhá desetiletí dopředu.
Jak jen mohou vlády vyspělého světa ospravedlnit dotování fosilního průmyslu v době, kdy se zoufale snažíme naplnit cíle Pařížské dohody? Tyto vlády dělají přesný opak toho, co by dělat měly. Jak je to vůbec možné? Jedním z důvodů, proč je fosilní průmysl v získávání dotací tak úspěšný, jsou obrovské částky peněz vynakládané na lobbing. Fosilní průmysl utrácí enormní množství peněz na ohýbání legislativy a za možnost ovlivňovat veřejnost svou propagandou a podrýváním vědeckého výzkumu.
Jako příklad uveďme vyšetřování nezávislého časopisu The Intercept, ve kterém Kate Aronoffová zveřejnila zjištění, že fosilní průmysl v USA během průběžných voleb v roce 2018 utratil 100 milionů dolarů za kampaň proti iniciativám na ochranu životního prostředí. Ty zahrnovaly např. zavedení uhlíkové daně ve státě Washington, zákaz frakování v blízkosti škol a obytných čtvrtí ve státu Colorado nebo iniciativu usilující o závazek státu Arizona produkovat do deseti let polovinu energie z obnovitelných zdrojů.
Dotovat hrobníka
V mé rodné Kanadě fosilní průmysl ročně získává více než čtyři miliardy dolarů v dotacích – a to nezapočítávám externality jako kontaminace vody nebo znečištění vzduchu, které jsou rovněž hrazeny vládou. Tyto dotace jsou nejspíš výsledkem stovek setkání s vládními úředníky, ke kterým došlo od roku 2015 za vlády premiéra Trudeaua. Ve skutečnosti kanadští aktivisté a politici věří, že fosilní průmysl je s jejich státem natolik propojený, že lze o Kanadě de facto hovořit jako o porobeném státě ovládaném fosilním průmyslem.
V Evropské unii ropné společnosti v roce 2016 utratily více než 100 milionů eur za lobbování u evropských komisařů zodpovědných za klimatickou a energetickou politiku. Během 460 setkání s těmito komisaři a jejich kabinety došlo k dohodám o nové infrastruktuře, kvůli které na 40 až 50 dalších let zůstane Evropa závislá na fosilních palivech. V České republice, která je mým současným domovem, díky otáčivým dveřím mezi politiky a úředníky může společnost ČEZ i nadále investovat více než 600 milionů eur do činností spjatých s fosilními palivy.
A právě to je na částce 147 miliard dolarů tak neuvěřitelné. Společnostem, které změnu klimatu způsobují, doslova a do písmene platíme za to, aby mařily naše snahy zmírnit jejich nejhorší dopady, a nutí nás tak setrvat na cestě vedoucí ke klimatické katastrofě. Tato šílenost je o to absurdnější, když vezmeme v potaz, že samotné fosilní společnosti prosí státy o pomoc s adaptací na klimatickou změnu. Nedávná episoda nové show Hasana Minhaje na Netflixu, týkající se ropného průmyslu, je zakončena poznámkou o tom, jak americké ropné společnosti v blízkosti Mexického zálivu lobbují u Trumpovy administrativy o peníze na ochranu své infrastruktury před velkými bouřemi prostřednictvím pobřežních hrází a dalších staveb. „Ropné společnosti prosí o ochranu před změnou klimatu, kterou samy pomohly vytvořit. Dotujeme a deregulujeme ropné společnosti, aby mohly produkovat více ropy, která je příčinou změny klimatu, a tedy extrémního počasí, jakým jsou hurikány. A tyto spolčenosti nyní chtějí, aby vládní infrastruktura ochraňovala jejich rafinerie, aby mohly nadále produkovat ropu. To je životní cyklus smrti.“
Životní cyklus smrti. Lepší pojmenování mě nenapadá. A zpráva Climate Transparency jasně ukazuje, že naše vlády, zodpovídající za nejrozvinutější ekonomiky světa, nejen že nedělají dost, ale dokonce kolaborují s těmito zdroji smrti a tento smrtící cyklus udržují při životě. Určitým zvráceným způsobem to celé vlastně dává smysl. Jako kdyby to už tak nebylo dost absurdní, ti, kteří stojí v čele našich vlád, a ti, kteří lobbují za fosilní průmysl, jsou často jedni a ti samí. A fosilní průmysl si dává velmi záležet na tom, aby tomu tak zůstalo i nadále.
Jiná letos zveřejněná zpráva týkající se propojení mezi vládami a fosilním průmyslem podává dokonalý obrázek korporátního uchvácení. Ve zprávě je uvedeno, že „tento průmysl nejen že je vysoce vlivný, ale je také velmi úspěšným náborářem bývalých regulátorů v energetickém sektoru“, na něž se „mnohé organizace obracejí jako na klíčový zdroj vlivu, informací a moci“.
V České republice dobře víme, jak to funguje. Stačí se podívat na premiéra Andreje Babiše, který spolu se svými manažery obsadil český parlament se sloganem „Řídit stát jako firmu“. Nebo na současného prezidenta, jehož hlavní poradce Martin Nejedlý stál v čele pobočky ruského energetického gigantu Lukoilu. A to je jen pár lidí na vrcholu. Dále jsou tu spousty úředníků, kteří nadále „slouží veřejnosti“ skrze svou spolupráci s ČEZem. Nebo soukromé energetické společnosti, které používají ministerstvo průmyslu a obchodu jako oddělení lidských zdrojů. Opravdu máme věřit tomu, že tato spolupráce s fosilním průmyslem není důkazem střetu zájmů? Nebo že to snad nijak nesouvisí s naší neschopností bojovat proti změně klimatu?
Kdo napájí OSN?
Podrobení fosilním průmyslem jde ve skutečnosti nad rámec národních států. Tykadla zastánců fosilních paliv dosahují až na samý vrchol jednání o klimatické změně. „Nikde nejsou otáčivé dveře víc patrné než na jednáních klimatických konferencí OSN. Fosilní průmysl sem má prioritní přístup, a to v tom smyslu, že často vystupuje jako sponzor klimatických jednání. Na exponovaných místech zde fosilní společnosti mají své vlastní zóny pro prezentaci informací o sobě samotných, mají přístup na klíčová jednání a ke klíčovým vyjednávačům a v některých případech je fosilní průmysl dokonce součástí oficiálních delegací reprezentujících některé země na těch nejdůležitějších jednání. Často tak právě fosilní průmysl diktuje hranice toho, co je či není možné z hlediska boje proti klimatické změně.“
Jakožto občané Evropské unie, tváří v tvář bezpečnostní hrozbě, jejíž dopad nebude o nic menší než dopad obou již proběhlých světových válek, se s tímto stavem nesmíme smířit. Nemůžeme dovolit, aby budoucnost naší planety byla diktována týmž průmyslem, který ji současně ničí. Naše vlády by s tímto průmyslem absolutně neměly spolupracovat v žádné jiné rovině, než je společné plánování jeho co nejrychlejší demontáže. A musíme požadovat odpovědnost našich zástupců za to, aby k této demontáži došlo.
Velmi přitom záleží na rychlosti. Na příští klimatické konferenci v Katovicích musíme požadovat, aby naši současní představitelé okamžitě ukončili dotování fosilního průmyslu, a namísto toho tyto dotace využili na průmysl obnovitelných zdrojů a ochranu životního prostředí. Dále bychom měli nadále nutit své vlády k aktivní snaze docílit závazků Pařížské dohody a učinit opatření, díky nimž oteplení planety nebude vyšší než o 1,5 stupně Celsia. Konference v Katovicích by mělo být využito k tomu, aby se tyto závazky staly zavazující legislativou na úrovni národních parlamentů.
Neméně důležité je aktivní úsilí občanů odstranit na všech vládních úrovních politiky a úředníky spolupracující s fosilním průmyslem, neboť se jedná o jasný střet zájmů. Na jejich místo by měli být dosazeni pouze lidé, kteří si uvědomují důležitost uhlíkových limitů pro budoucnost planety. Máme-li mít ještě nějakou naději na dosažení životaschopné budoucnosti, pak je třeba fosilní průmysl nazvat tím, čím skutečně je: veřejným nepřítelem číslo jedna.
Autor je filmař a lidskoprávní aktivista.
Z angličtiny přeložila Michaela Pixová.