Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM, působící pod Sociologickým ústavem Akademie věd) zjistilo, že se tři čtvrtiny obyvatel ČR domnívají, že v ČR může každý dosáhnout vzdělání odpovídající jeho schopnostem. Naprostá většina lidí je přesvědčena, že šance na vzdělání závisí na pracovitosti, schopnostech a motivaci jednotlivce. Méně lidí (byť stále zhruba dvě třetiny) považuje za významný vliv rodinného zázemí a „správných známostí“ a jen třetina respondentů si myslí, že roli hraje etnická nebo národnostní příslušnost. Dá se s tím nesouhlasit?
Můžeme přijímat všemožná opatření, ale pokud nedokážeme zlepšit vztah ke vzdělávání zejména u těch skupin, u kterých se to v současnosti daří nejméně, rovnosti šancí nedosáhneme.
Na jednu stranu je lehké kritizovat druhou část zjištění – zdá se, že Češi nadále bagatelizují vliv prostředí, do kterého se dítě narodí a které samo nemůže ovlivnit. Dokladů o tom, že vzdělávací výsledky souvisí s rodinným zázemím velmi těsně, je přitom mnoho, stejně jako dokladů o neformální diskriminaci Romů a dětí z vyloučených lokalit. Nerovnosti začínají už v předškolním vzdělávání, které má přitom největší potenciál šance dětí vyrovnávat. Na gymnázia, která jsou vstupní branou k vysokoškolskému vzdělání, nastupují především děti vzdělaných a bohatých rodičů – a jejich schopnosti hrají až druhořadou roli. Rodinné zázemí je prediktorem úspěchu dokonce i na vysokých školách. Více než polovina započatých bakalářských studií je ukončena neúspěšně a schopnosti studentů měřené standardizovanými testy dokážou úspěch předvídat jen do omezené míry.
Na druhou stranu nic z toho nemusí nutně znamenat, že se odpovědi respondentů míjí s realitou. Skutečně je pravda, že šance na dosažení vzdělání závisí z největší části na motivaci a odhodlání (ještě spíše než na vrozených intelektuálních dispozicích). Ten, kdo se opravdu vzdělávat chce a je ochoten na tom tvrdě pracovat, má dnes nepřeberně šancí uspět. I kdyby to znamenalo přestat se spoléhat na školu a pustit se raději třeba do plejády kurzů a materiálů nabízených online, z velké části zdarma.
Jak jdou tedy předchozí dva odstavce dohromady? Jednoduše – nerovnost vzdělávacích šancí v současnosti je do velké míry nerovností motivační. Odhodlání, zápal a pozitivní vztah ke vzdělávání není něco, s čím by se člověk narodil. Jistě, vrozené vlastnosti k tomu přispívají, ale do mnohem větší míry je motivace formována prostředím – podněty, které dostáváme, očekáváními, která na nás naše okolí klade, a podporou, kterou k tomu máme k dispozici.
Očekávání a podpora
Vzdělaní a úspěšní rodiče od svých dětí zpravidla očekávají, že budou studovat, povzbuzují je v tom a někdy vytváří až nezdravý tlak na dobré výsledky. Naopak rodiče, kteří sami vzdělání nemají, v něm zpravidla nespatřují tak zásadní hodnotu a často jsou méně ochotni své potomky například finančně podporovat při studiu na vysoké škole, i pokud by si to mohli dovolit. Obdobně učitelé mají obrovskou sílu ovlivňovat vzdělávací aspirace žáků tím, jak se k nim chovají a jak si je zaškatulkují – a je naivní se domnívat, že učitelé objektivně měří „skrytý potenciál“ dětí, které projdou jejich třídami. Ani nemluvě o skryté selekci už na prvním stupni, „odpadních“ školách a třídách pro „problémové žáky“ na jedné straně a různých druzích výběrových (nejen soukromých) škol a tříd – jazykových, matematických, přírodovědných – na straně druhé.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
Dítě, které se narodí do „té špatné“ rodiny, je od raného věku vedeno k tomu, že vzdělání není nic pro něj, že na to nikdy mít nebude a ani nemá cenu se snažit. Špatný start na začátku vzdělávací dráhy je nejenom handicapem z hlediska schopností, ale stává se i cejchem a sebenaplňujícím proroctvím dovnitř i navenek, kterého se člověk už jen velmi těžko zbaví.
Respondenti shora citovaného výzkumu mají pravdu, že ten, kdo si i navzdory všem těmto překážkám udrží lásku k učení a odhodlání dosáhnout vysokoškolského vzdělání, má slušnou šanci, že se mu to skutečně podaří. Jenom pro některé je prostě o něco snazší si kladný vztah ke škole vytvořit a udržet.
Nechci podceňovat jiné faktory, které nerovnosti vytvářejí – čtenáři jich jistě budou schopni vyjmenovat celou řadu. Ale domnívám se, že současná krize vzdělávání je do velké míry právě krizí motivace. Můžeme přijímat všemožná opatření, ale pokud nedokážeme zlepšit vztah ke vzdělávání zejména u těch skupin, u kterých se to v současnosti daří nejméně, rovnosti šancí nedosáhneme. A proto na závěr trojice jednoduchých mouder:
- Žáci a studenti musí mít pocit, že úkoly, které jsou před ně předkládány, jsou smysluplné – že jim to k něčemu bude, že to může být zábava, že stojí za to věnovat tomu čas.
- Žáci a studenti musí mít pocit, že úkoly, které jsou před ně předkládány, jsou náročné, ale zvládnutelné – a že není nutné vzdát to předem.
- Žáci a studenti musí mít pocit, že ke splnění úkolů, které jsou před ně předkládány, dostávají adekvátní podporu a dostatek informací – včetně toho, že je mohou plnit v prostředí, ve kterém se cítí vítáni.
U všech těchto bodů není ani tak důležité, jaká je objektivní skutečnost, jestli ta či ona látka je relevantní, zvládnutelná, podpořená dostatkem vzdělávacích zdrojů. Důležité je, zda tomu žáci a studenti věří. A to je to, na čem musíme zapracovat především.
Autor je výzkumník v oblasti vzdělávací politiky.