Obezitofobie

Když jsem tu fotku uviděl, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Na fotografii pláže v britském Brightonu z roku 1976, která se před nějakou dobou objevila v listu The Guardian, byl totiž zachycen jakýsi neznámý lidský druh. Téměř všichni lidé byli štíhlí. Něco jsem o tom poznamenal na sociálních sítích a pak odjel na dovolenou. Když jsem se vrátil, stále se o tom diskutovalo. Vyhrocená debata mě přiměla si toho přečíst víc. Jak to, že jsme se tolik změnili, a navíc tak rychle? Každé vysvětlení nadhozené v diskusním vláknu se ale k mému úžasu vždy ukázalo jako nepravdivé.

Proč dnes tolik tloustneme?

Ve Velké Británii, kde žiju, bohužel neexistují žádná přesvědčivá data o obezitě, která by byla starší než z roku 1988, kdy už výskyt obezity strmě stoupal. Ale v Americe starší data k dispozici mají. Podle nich nastal přelom právě někdy kolem roku 1976. Takže v době, kdy byla pořízena zmíněná fotografie, už lidé začali tloustnout – a tloustnou dodnes. Podle mnoha účastníků internetových diskusí je vysvětlení nasnadě: prostě jíme víc. Někteří podotkli (a nikoli bezdůvodně), že jídlo bylo v sedmdesátých letech nechutné. Také bylo dražší. Stánků s rychlým občerstvením bylo méně a obchody zavíraly dřív, takže když jste zmeškali večeři, zůstali jste o hladu. Přichází ovšem první překvapivý fakt: v roce 1976 jsme jedli víc. Podle aktuálních údajů v současné době spotřebujeme v průměru 2113 kalorií za den, a toto číslo podle všeho zahrnuje i sladkosti a alkohol. Ale v roce 1976 jsme spotřebovali 2280 kalorií bez alkoholu a sladkostí, anebo 2590 kalorií včetně alkoholu a sladkostí. Je to vůbec možné? Žádný důvod k pochybám o těchto číslech jsem nenašel.

Podobně jako jsou nezaměstnaní obviňováni za strukturální nezaměstnanost a na zadlužené lidi se svaluje vina za neuvěřitelné náklady na bydlení, také na tlusté lidi se svádí společenský problém.

Jiní diskutéři tvrdí, že příčinou tloustnutí je úbytek manuální práce. To také dává celkem smysl, ale na druhé straně to data nijak nepotvrzují. Naopak – podle článku v International Journal of Surgery mají „zaměstnanci v nekvalifikovaných manuálních profesích více než čtyřnásobné riziko, že budou obézní, oproti těm s kvalifikovaným zaměstnáním.“

A co třeba pravidelné cvičení? Řada lidí tvrdí, že místo chůze nebo jízdy na kole jezdíme autem, čas trávíme přilepení k obrazovkám a nakupujeme online už i potraviny, takže se ve srovnání s dřívějškem málo pohybujeme. To také dává smysl – ale nenechme se mýlit, i zde čeká překvapení. Podle studie vypracované na Plymouth University jsou děti fyzicky aktivní stejně jako před padesáti lety. Článek v International Journal of Epidemiology zase přinesl poznatek, že v přepočtu na velikost těla neexistuje rozdíl mezi množstvím kalorií, které spalují lidé v bohatých zemích a lidé v zemích chudých, kde dodnes zůstává normou pěstování vlastních potravin. Článek tedy naznačuje, že fyzická aktivita s přírůstkem váhy nesouvisí. Mnohé další studie zase poukazují na to, že cvičení, které je jinak pro udržení dobrého zdraví důležité, je v oblasti regulace váhy mnohem méně podstatné než výživa. Někteří se domnívají, že fyzická aktivita v tloustnutí dokonce nehraje vůbec žádnou roli, jelikož čím víc lidé cvičí, tím větší mají hlad.

Za vším hledej cukr a reklamu

Další diskutéři se zaměřili na poněkud obskurnější faktory: infekce adenovirem 36, užívání antibiotik v dětství nebo chemikálie narušující náš endokrinní systém. Třebaže pro jejich vliv na váhu existují důkazy a i když by se jimi dalo vysvětlit, proč se váhový přírůstek liší u různých osob se stejným kalorickým příjmem, žádný argument není dostatečně silný, aby dokázal objasnit důvod, proč populace obecně tloustne.

Co se tedy stalo? Když se podíváte na údaje o výživě ve větším detailu, situace bude jasnější. Ano, v roce 1976 jsme konzumovali více potravy, ale jiným způsobem. Dnes kupujeme o polovinu méně čerstvého mléka na osobu než tehdy, zato se ale pětinásobně zvýšila spotřeba ochucených jogurtů, trojnásobně zmrzliny a – pozor – devětatřicetkrát se zvýšila spotřeba mléčných dezertů. Oproti dřívějším dobám kupujeme o polovinu méně vajec, ale o třetinu více snídaňových cereálií a dvojnásobek cereálních tyčinek; o polovinu méně brambor, ale zato trojnásobné množství chipsů. Přestože prudce klesl nákup cukru jako takového, konzumace cukru obsaženého v nápojích a sladkostech se raketově zvýšil. (K dispozici jsou ovšem jen číselné údaje o nákupech z roku 1992, kdy spotřeba přidaného cukru už rapidně rostla. Nikoho zřejmě nenapadlo, že by bylo užitečné sbírat údaje o spotřebě cukru v nápojích, když jsme formou nápojů v roce 1976 spotřebovali pouhých devět kalorií denně.) Jinými slovy, s přidáváním cukru do jídla se přímo roztrhl pytel. A jak už někteří odborníci dlouho naznačují, právě tam bude jádro problému.

[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]

Jacques Peretti ve svém filmu The Men Who Made Us Fat dokonce tvrdí, že potravinové společnosti nás úmyslně přelstily – a to velkými investicemi do produkce výrobků, které využívají cukr k obalamutění naší chuti k jídlu a její kontroly. Přičtěme k tomu ještě balení a reklamu, které už dočista nalomí naše sebeovládání, včetně využití podprahových vůní. S pomocí odborníků na potraviny a psychologů nás tak přesvědčují, abychom konzumovali více prázdných kalorií (a tím pádem méně výživného jídla), než potřebujeme. Tvůrci reklam přitom ještě využívají nejnovějších objevů v oblasti neurovědy, aby naši schopnost odolat zlomili úplně. Najímají si ochotné vědce a thinktanky, které nás matou ohledně příčin obezity. A kromě toho nám po vzoru tabákových koncernů vnucují představu, že váha je věcí „osobní odpovědnosti“. Za potlačování naší vůle tedy utrácejí miliardy, ale potom nám předhazují, že pevné vůle nejsme schopni.

Zneužívání našich slabostí

Soudě podle diskuse, kterou rozproudila zmíněná fotografie z pláže, tato strategie funguje: „Už žádné výmluvy. Lidi, buďte zodpovědní za svůj vlastní život!“ „Nikdo vás nenutí jíst pamlsky, to je osobní volba. Nejsme morčata.“ „Někdy si říkám, že zdravotní péče zdarma je chyba. Každý má nárok být líný a tlustý, protože má přece ze zákona nárok, aby ho potom uzdravili, až onemocní.“ Potěšení z odsuzování zlověstně rezonuje s propagandou potravinového průmyslu. Máme radost, když můžeme obviňovat oběti.

A co hůř, podle článku v Lancetu přes 90 procent zákonodárců věří, že „osobní motivace“ je „silným až velmi silným faktorem růstu obezity“. Tito lidé se ovšem nezabývají žádným konkrétním mechanismem, díky kterému 61 procent lidí trpících nadváhou nebo obezitou údajně „ztratilo vůli“. Samozřejmě, že jejich nepravděpodobné vysvětlení nelze prokázat.

Snad i proto je obezitofobie často jen tučnou formou snobství. Ve většině bohatých zemí jsou počty obézních lidí mnohem vyšší na spodních příčkách socioekonomického žebříčku. Obezita je silně provázána s nerovností, což zároveň vysvětluje, proč je výskyt obezity v Británii vyšší než v řadě jiných evropských zemí. Vědecké zdroje dokládají, že menší kupní síla, stres, úzkost a deprese spojené s nízkým společenským postavením způsobují větší náchylnost lidí ke špatné výživě.

Podobně jako jsou nezaměstnaní obviňováni za strukturální nezaměstnanost a na zadlužené lidi se svaluje vina za neuvěřitelné náklady na bydlení, také na tlusté lidi se svádí společenský problém. Ano, používat vůli je zapotřebí – ale v první řadě ve vládě. Ano, osobní zodpovědnost potřebujeme – ale hlavně u zákonodárců. Ano, je nutné udržovat kontrolu – ale především nad těmi, kteří objevili naše slabosti a bezohledně jich zneužívají.

Autor je novinář a aktivista.

Z anglického originálu We’re in a new age of obesity. How did it happen? You’d be surprised, publikovaného v deníku The Guardian, přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.