„Jsem feministka, ale když jsem vybírala svou fotku k otištění v časopise, zeptala jsem se manžela: ,Vypadám na té fotce dobře, nebo vypadám jako z reklamy na Dove?‘ ‚Vypadáš skvěle,‘ odpověděl mi. A já si pomyslela, že se kampaň s podtitulem Real Beauty minula účinkem,“ vypráví jedna z pozvaných žen v mém oblíbeném podcastu The Guilty Feminist.
V dnešní době se ve světě feminismu, hnutí body positivity a plus size modelek tak nějak očekává, že se my, ženy, sžijeme s vlastním tělem, pochopíme, že standardy krásy jsou nesmysl a budeme spokojené. Je to téměř třicet let, co Naomi Wolf vydala jednu z feministických biblí – Mýtus krásy. V knížce popsala, jak nastolený ideál krásy ničí ženskou solidaritu a vzájemnost, sebedůvěru, nezávislost a žene nás do náruče estetické chirurgie, předraženého make-upu a drahých potravin. Je to třicet let a stejně neznám téměř nikoho, kdo by se ve svém těle cítil dobře. Ve skutečnosti si většina holek myslí, že jsou ošklivé a tlusté. Znám i takové, které se několik let nesvlékly do plavek, jelikož si myslí, že nemají hezká prsa.
Tolik pozitivity
Ve světě internetu, blogů, Instagramu a YouTube máme snadný přístup k hlasům, které nám opakují, že se můžeme cítit dobře a že mainstreamový módní průmysl je mimo. Většina „body positive“ blogů a videí ale i tak vypovídá o tom, že jejich autorky stejně nakonec zhubly a zmizely jim uhry. Z tlustých kačátek se vylíhly krásné labutě. Holky, které dřív nebyly zrovna hubené, vyprávějí, jak po milionech zbytečných diet přijaly své tělo a začaly se mít rády. Z ničeho nic jedly zdravě a cvičily. A ejhle, najednou jsou o dost štíhlejší. Jaké překvapení! Když přestanete držet krátkodobé drastické diety a začnete se o sebe starat, zhubnete.
Plus size modelky bojují za „bodypozitivitu“, tedy přijetí těla takového, jaké je. Mají však téměř bez výhrady proporčně dokonalou postavu.
Dále tu jsou zmiňované plus size modelky. Ty se konečně probojovaly i na přední stránky některých časopisů a dostaly se do reklam. Většina z nich bojuje za „bodypozitivitu“, tedy přijetí těla takového, jaké je. Mají však téměř bez výhrady proporčně dokonalou postavu – úzký pas, plná prsa, velké boky. Většina těchto modelek tedy stejně nakonec tráví hodiny v posilovnách a rozhodně nevečeří bůček. Proč se tedy opájíme představou, že módní svět najednou zobrazuje reálné ženy? Na žádné z nich téměř nevidíme faldy. Jejich celulitidu buď vyhladil Photoshop, nebo na rozdíl od běžných žen žádnou neměly. Pomáhá to vůbec ženám cítit se lépe?
Některým možná ano, aspoň trochu. Když jste plnoštíhlá, pomůže vám i to, že se v médiích objeví někdo, kdo není hubený. Trochu vám sice vadí, že i když možná vážíte a měříte stejně, nikdy nebudete vypadat jako modelka, pořád je to ale lepší než nic. Co však mají dělat ostatní ženy a dívky, které nejsou plnoštíhlé, ale také nemají velikost 34? Když mi posledně psala kamarádka, že je tlustá a že z toho má depku, odpověděla jsem jí, že není tlustá, ale pitomá, a že jen není podvyživená. Jenže ve skutečnosti jí úplně rozumím.
Jak se zbavit mýtu krásy
Když jsem si dnes prohlížela fotografie plus size modelek a zkoumala videa o bodypzitivitě, nějak se mi přihodilo, že jsem se proklikala až k videím o tom, co jedí modelky značky Victoria Secret. Vážně jsem začala přemýšlet o tom, že od zítřka začnu jíst jako ony: brokolici, banány a kuřecí maso, pít budu jen bílé víno (to má ze všeho alkoholu nejmíň kalorií) a nebudu jíst po šesté večer. Dokonce jsem to už párkrát za svůj život udělala. Jenže tím se dneska nechlubíte a děláte to radši trochu tajně. Jako emancipovaná žena přece víte, že ideál krásy je nesmysl, že je vymyšlen proto, abychom nakupovaly a konzumovaly, a ještě se u toho cítily blbě.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
Co s tím? Před několika lety mi jedna moje kamarádka tak často opakovala, že jsem hezká, až jsem tomu začala věřit. Ne, že bych se opájela utkvělou představou o tom, že jsem krásná, ale od té doby si aspoň nemyslím, že jsem ošklivá. Snažím se teď dělat pro jiné totéž, co udělala moje kamarádka pro mě. Říkám ženám okolo sebe, že jsou krásné, jelikož jsou. A to i se všemi nedokonalostmi. Možná by bylo dobré k tomu přidat i to, že jsou chytré, šikovné a statečné. Třeba až tomu ty ženy uvěří, už nebude tolik vadit, že reklamní kampaně za „skutečnou krásu“ sice dobře prodávají propagované produkty, ale mýtus krásy rozhodně nezpochybňují.
Autorka je spoluzakladatelka spolku Konsent.