Už tři měsíce se naše vláda hádá, jestli zvedne minimální mzdu o tisícovku, nebo přihodí ještě dvě stovky navíc. Na jedné straně stojí odbory a ministryně Jana Maláčová, která původně navrhovala přidat rovnou patnáct set. Na straně druhé si Babiš a čeští podnikatelé myslí, že tisícovka navíc je pro lidi ažaž. Argumentují, že tisícovka je vlastně deset procent oproti dnešku, což prý pro nízkokvalifikované (rozuměj novodobé otroky) „není málo“. Jenže celý tento hokynářský spor je k pláči. Stačí se podívat do Německa, kde vládní sociální demokraté přiznávají, že placená práce časem přestane stačit k tomu, aby se lidé důstojně uživili. A přicházejí s něčím, co zní v Česku jako sci-fi: navrhují jednoroční placené volno pro zaměstnance. Nemůže to být cesta i pro nás?
Získat prostor k odpočinku a přemýšlení
Aby bylo jasno, je dobře, že české ministerstvo práce hodlá mzdové dno posunout zase o kousek výš. Lidem, kteří dnes pracují za 12 200 hrubého (což je aktuální mzdové dno), opravdu pomůže každá koruna. I naši pravicoví komentátoři už připouštějí, že zvyšování minimální mzdy a rostoucí platy učitelů, sester nebo policistů pozitivně ovlivňují celkový růst českých příjmů. Za vlád Mirka Topolánka a Petra Nečase minimální mzda šest let stagnovala a růst výdělků byl jen symbolický, takže nějaký pokrok to je. Potíž ale je, že je hrozně pomalý a nebere v potaz to, co se děje jinde. Nerostou nám snad prudce nájmy? Neplatíme snad víc za jídlo a za léky? A není to náhodou tak, že navzdory pomalému růstu mezd jsme pořád na třetině německých příjmů? Je prima, když si zaměstnanci každý rok polepší o tisícovku měsíčně, ale co to vypovídá o jejich skutečné životní situaci?
Proč se u nás pořád tolik šetří na lidech a přistupuje se k nim, jako by neměli žádnou cenu?
Babiš dodnes mohl v klidu hájit zájmy velkého byznysu. Dobře totiž ví, že kvůli dvěma stovkám navíc nikdo do ulic demonstrovat nepůjde. Jenže to není všechno. Pokud má být zvyšování minimální mzdy hlavní nástroj, jak zlepšit tristní situaci českých zaměstnanců, pak nám zase jednou ujíždí vlak. Stačí se totiž podívat do sousedního Německa, kde má minimální mzda dosáhnout skoro trojapůlnásobku té české. A tím to nekončí. V Německu se totiž natvrdo přiznává, že v důsledku digitalizace začnou mizet pracovní místa, i to, že nás práce časem přestane živit. A co nastane pak?
Generální tajemník německých socialistů Lars Klingbeil proto minulý týden navrhl, aby stát poskytoval lidem celoroční základní příjem. Každý člověk, který odpracuje dvanáct let, by měl nárok na tisíc eur měsíčně po dobu jednoho roku. Peníze by mu vyplácel stát a platil by za něj i sociální a zdravotní pojištění. Klingbeil to zdůvodňuje tím, že trh práce prochází velkými změnami, spoustu pracovních míst postupně konzumuje automatizace, a už neplatí, že se člověk celý život uživí v oboru, kterému vyučil nebo který vystudoval. Zároveň tu jsou profese, které je fyzicky i psychicky náročné vykonávat desítky let v kuse každý den – třeba ve zdravotnictví nebo péči o seniory. Rok placeného volna by podle Klingbaila mohli lidé využít k odpočinku, přemýšlení a plánování další kariéry nebo ke vzdělávání.
V budoucnu se prací neuživíme
Nejde o žádný ojedinělý nebo radikální návrh. Naopak – je to poměrně konzervativní přístup. Klingbeil ve skutečnosti stále předpokládá, že normální je pracovat, a jeho „univerzální příjem“ připomíná spíš strategickou dovolenou. I tak ale mají Němci dobrou příležitost otestovat si v praxi, co s lidmi udělá rok placeného volna. Podstatné na zmíněném návrhu je, že se snaží řešit problém, který nám v Česku zatím totálně uniká. Můžeme totiž zvyšovat minimální mzdu, jak chceme, ale nijak tím neřešíme hrozbu, že zaměstnání a placená práce nebude časem stačit na to, abychom se uživili.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
Nemůže za to ovšem jen nahrazování lidí roboty, i když dnes jistě patří mezi nejdůležitější faktory úbytku práce. Problém je i v tom, že práce se v globalizované a stále digitalizovanější ekonomice podílí na generování zisku hlavně tím, že je prostě levná. Důsledky dobře popisuje třeba letošní zpráva Mezinárodní organizace práce: nedaří se odstraňovat pracující chudobu, narůstá počet lidí pracujících načerno, přibývá lidí v prekarizovaných službách a různých nejistých a mizerně placených pracích. A k tomu se přidává rostoucí zadluženost domácností. Prostě řečeno: globálně přestává být možné vydělávat dobrou prací, vydělává se hlavně prací levnou.
Zatím nikdo nedokázal donutit byznys, aby tuto strategii nějak razantně změnil. A i kdyby se to zázrakem povedlo, bude trvat dlouho, než se to projeví v praxi. Takže do budoucna budeme nejspíš potřebovat i jiné zdroje obživy než práci. A příliš nebude záležet na tom, kdo je jak vzdělaný či výkonný a k čemu má nadání. Uživit se prací bude prostě do budoucna čím dál složitější jak pro učitele a akademiky, tak pro stavební dělníky a strojaře.
Lidé nejsou tažný dobytek
Celá kultura individuálních pracovních výdělků dnes naráží na svoje limity. Česká vládní hádka o stokoruny se – nehledě na Babišovy skandály – nepochybně rozsekne. Ve skutečnosti však jen dokazuje, jak směšně nízké jsou peníze, které dnes generuje práce. A ukazuje i to, s jak velkou přezíravostí u nás velký byznys přistupuje k normálním lidem, a do jak velké míry to kdekdo akceptuje. Řešil by snad někdo podobné částky u tunelu Blanka nebo výstavby nové jaderné elektrárny, nemluvě o desítkách investičních pobídek? Proč se u nás pořád tolik šetří na lidech a přistupuje se k nim, jako by neměli žádnou cenu?
Politici by se měli chytit za nos a přestat občanům namlouvat, že mají být rádi aspoň za něco. Nejsme tažný dobytek, ale lidské bytosti, které mají nárok na důstojný život, odpočinek, zdraví a volný čas. A není naše vina, že se globální ekonomika vymkla jakékoliv kontrole. Naopak, máme plné právo chtít, aby s tím někdo konečně začal něco dělat.
Autor je šéfredaktor Alarmu.