Praha potřebuje stavět, Praha potřebuje nové byty, v Praze se staví málo! Je ostudné, jak málo se staví i za časů konjunktury, taková ostuda! To jsou jen některá z rozhořčených hesel, která se s ještě větším důrazem a hlasitostí objevila před volbami. Ovšem i po nich zní tato mantra v podstatě neustále.
V Praze má podle prognóz Institutu plánování a rozvoje do roku 2030 žít o přibližně 93 tisíc obyvatel více. Pokles intenzity bytové výstavby v roce 2010 zapadal do kontextu ekonomické recese, byl jejím logickým důsledkem. Výstavba v posledních volebních obdobích spíše stagnuje, za poslední rok se ale mírně zvedá, bytový fond města je téměř rozprodán, stojí zde prázdné domy, naopak Airbnb v Praze přímo kvete. Spolu s nedostatečným počtem bytů rapidně rostou ceny nájmů a bydlení i ve starých nezrekonstruovaných bytech bez výhledu na Pražský hrad, které šplhají až k polovině příjmů nájemníků.
Starousedlíkům, kteří mají ke svým čtvrtím vztah a tvoří jeho duši v dobrém i zlém, nezbude než se přestěhovat. Třeba do Berouna.
Problematika nedostatečné výstavby v Praze je politicky i mediálně tematizována jako velký problém, stejně jako odliv obyvatel z historického, turismem pohlceného centra. O tom, že se centrum postupně stává skanzenem, před komunálními volbami mluvili kandidáti na starostu napříč celým politickým spektrem. V diskuzích o rozvoji města se také ozývá to, že se v Praze musí stavět do výšky, aby se přestala rozlévat do šířky a za pár let se tak pražským předměstím nestal třeba Beroun. Jenže přesně to se i přes výstavbu do výšky možná stane. A to úplně z jiných důvodů: na rozdíl od Prahy je totiž toto město dobře dostupné nejen dopravně, ale i cenově. Nicméně to, že se v Praze nestaví (do výšky), není pravda.
Staví se! Ale pro koho?
Když vyjdete na Petřín, při pohledu na město si všimnete jeřábů na několika místech na Smíchově, v Karlíně, na Žižkově, v Dejvicích, v Holešovicích a v dalších čtvrtích. Na Opatov, do Modřan, Čakovic nebo Vinoře nedohlédnete, ale i tam, stejně jako v dalších zmíněných čtvrtích, koná výstavba pod taktovkou developerské společnosti Sekyra Group. Společnost staví rezidence, kancelářské a komerční objekty a syntézu těchto tří druhů objektů nazývá pojmem „velká rozvojová území“. Kancelářských a komerčních objektů je projektováno zhruba stejně jako těch rezidenčních. Ty rezidenční nejsou k pronájmu, ale jen ke koupi, kdežto kancelářské nebo maloobchodní plochy k pronájmu jsou. Zdá se tedy, že zatímco je veřejně diskutována nedostatečná bytová výstavba, v mezičase k ní živelně dochází (a to je příklad jednoho developera za všechny). Sekyra staví, otázkou je ale pro koho, co a jak dostupně.
Dobrým příkladem toho, jak politikům během diskuze unikl developer za hranice městského koloritu, je právě realizace oněch „velkých rozvojových území“ – Rohan City v Karlíně a Smíchov City na Smíchově. Ani v jednom projektu nejde o výstavbu dostupného bydlení, ba naopak je velmi pravděpodobné, že jejich realizace zvýší ceny nemovitostí a nájmů v okolí výstavby a dojde tak postupně k proměně místního obyvatelstva. Do bytů se nastěhují ti, kteří si budou moct dovolit hypotéku v bytě s výhledem na Hradčany a luxusní restaurací v přízemí domu. Starousedlíkům, kteří mají k čtvrtím vztah a tvoří jeho duši v dobrém i zlém, naopak nezbude než se přestěhovat. Třeba do Berouna.
Když zušlechťování škodí
Gentrifikace těchto dvou městských částí má ale zcela odlišnou genezi. V Karlíně se od povodní v roce 2002 tak nějak předpokládá tento typ „zušlechťování“ neutěšených pozemkových ploch: „Nové byty, obchody i kanceláře vzniknou na rozhraní osobitých komunit Karlína, Invalidovny a Libně – na území Rohanského ostrova. Místo je dnes typickým brownfieldem, opuštěným a nevyužívaným územím, které na svůj rozkvět teprve čeká. (…) přibudou parky, cyklostezka i golfové hřiště.“ Jedno golfové hřiště zřejmě ostrovu nestačí.
Na druhé straně před započetím výstavby Smíchov City probíhala několikerá participační setkání, určená zejména obyvatelům Prahy 5, navštěvovaná ponejvíce odbornou (kriticky či obdivně vystupující) veřejností. Plán podoby projektu existoval už před těmito setkáními a i po nich to vypadá, že na ploše o rozloze dvou hektarů patřící Českým drahám, v sousedství obchodního centra, kaváren a kanceláří, vznikne nová, rozmanitá nákupní a kavárenská čtvrť. Podle priorit účastníků participačních setkání by Smíchov City měl být spíš velkým parkem. Vedle požadavků rovinatých zelených ploch (protože Smíchov má především kopcovité zahrady a parky) se u účastníků projevily i obavy o zvýšení cen bydlení v důsledku výstavby. To jsou informace, které developeři na participativních setkáních získali. Z výsledných plánů projektu ale vyplývá, že na území bude jen 60 procent zeleně a 40 procent bude zastavěno. Zeleň bude navíc rozložena jak do veřejného prostoru, tak do vnitrobloků, a pro veřejnost tedy bude podíl přístupné zeleně ještě mnohem menší.
Hlavně draze
U obou projektů jeho proponenti opakují, že budou ekologické a komfortní, neříkají ale už, že budou drahé. Ekologickou stránku nám ve výsledku naruší nárůst počtu aut, které do lokalit budou chtě nechtě dojíždět a budou tam parkovat, o celkovém oteplení lokality v důsledku zástavby nemluvě.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′ ]
Výrazným aspektem obou projektů je nerespektování původního koloritu místa: Rohanský ostrov je často nejen developery, ale i politiky a veřejností zjednodušeně popisován jako brownfield. Jako oblast, která si přímo říká o nějaké zušlechtění. Částečně sice brownfieldem je, do doby výstavby prvních rezidenčních a kancelářských novostaveb byl ale z drtivé části greenfieldem, neudržovanou zelenou pustou plochou. I dnes, v době před masivní výstavbou jednoho z nejvlivnějších developerů, je mnohými nazýván městskou divočinou.
Na ostrově kromě unikátní fauny a flóry najdete golfové hřiště, hojně využívanou cyklostezku, DIY skatepark z hlíny, stanové městečko lidí bez domova, sezónní venkovní bar s kulturním programem nebo malebné stezky kolem řeky, které starousedlíci z Karlína označují za svá oblíbená místa. Ostrov ani teď, v době jeho částečné zástavby vysokými sklobetonovými kancelářskými a rezidenčními budovami, není v žádném případě „typickým brownfieldem, opuštěným a nevyužívaným územím, které na svůj rozkvět teprve čeká“.
Proměna města nám uniká
U plochy pro Smíchov City také nejde o typický brownfield, ale o parkoviště, donedávna i o konečnou vlakové linky S65 a o ještě stojící nádražní budovy, které fungují nebo donedávna fungovaly jako velkoobchod s pivem nebo kulturně-sportovní prostor. Tato část Smíchova si zušlechtění určitě zaslouží – je ale vhodnou variantou další komerční zóna vedle stávající komerční zóny? „Hlavním mottem při vytváření projektu Smíchov City se stalo navrácení bydlení do centra Prahy, kam tradičně patří. V roce 1961 žilo na Smíchově přibližně dvakrát tolik obyvatel oproti dnešní době,“ píše se na webu developera. To poukazuje na jediné – naprosté přehlížení situace bydlení v Praze a možná i vědomou ignoranci faktu, že na Smíchově před padesáti lety existovalo mnohem více dostupných bytů, například dělnických bytů pro zaměstnance místních továren.
V Praze ani v České republice jsme v oblasti politiky bydlení od počátku privatizace (tedy téměř třicet let) neslyšeli o potřebě „reformy pravidel pro příjemce státní sociální podpory, aby neztratili bydlení a tím i možnost zlepšovat svoji situaci samostatně“, naopak v kurzu je vyhlašování bezdoplatkových zón. Neslyšíme ani o „účinných opatřeních proti růstu nájemného na volném trhu s byty a tím zastavení vytlačování obyvatel s nízkými příjmy z města“ – donedávna prosazovaném programu v Berlíně, kde jsou na tom se situací nedostupnosti bydlení podobně špatně jako v Praze.
V Praze se staví, a ne málo, jsme totiž v čase konjunktury. A v něm politikům i běžným obyvatelům, studentům ve spolubydlení nebo starousedlíkům ve zprivatizovaných bytech z devadesátých let uniká mezi prsty nevratná změna struktury města. Participací s developerem typu Sekyra Group gentrifikaci nezastavíš.
Autorka je socioložka.