Dne 28. října si Irsko připomnělo tragickou událost. Před šesti lety zemřela Savita Halappanavar, jednatřicetiletá zubařka původem z Indie. Kvůli osmému dodatku ústavy jí nebyla poskytnuta včasná péče, když v sedmnáctém týdnu těhotenství začala samovolně potrácet. Její smrt silně otřásla irskou společností a podstatně ovlivnila budoucí vývoj v otázce lidských práv, práv žen a práva na interrupci v Irské republice.
V roce 1983 byl do irské ústavy zanesen osmý dodatek. Stanovil, že právo matky na život je rovno právu nenarozeného plodu. Vágní formulace dodatku s nejasnými praktickými dopady a jeho podstata již brzy přinesly řadu problémů, které řešily soudní instance od nejnižších přímo v Irsku až po mezinárodní soudy. Soudní rozhodnutí a následné legislativní úpravy, které ale nikdy nemohly osmý dodatek zakotvený v ústavě přesahovat, doprovázelo dlouhodobé úsilí mnoha lidí liberalizovat rigidní irskou legislativu. Jediným způsobem, jak podmínky skutečně změnit, ale bylo z ústavy osmý dodatek vyjmout. Taková situace nemohla nastat bez referenda. Dne 25. května letošního roku se nakonec referendum uskutečnilo. Podílem 66,4 procenta si lidé zvolili, že bude osmý dodatek zrušen. Do značné míry k tomu přispěla tragická smrt Savity Halappanavar.
Savita Halappanavar byla 21. října 2012 hospitalizována v Univerzitní nemocnici v Galway. Nacházela se právě v sedmnáctém týdnu těhotenství. Trpěla silnými bolestmi zad. Ukázalo se, že příčinou bolestí je samovolný potrat, kterým prochází. Bylo jasné, že plod není možné zachránit. Několikrát prosila o přerušení těhotenství, ale kvůli stále detekovatelným srdečním ozvám plodu jí to nebylo umožněno. Od ošetřující sestry se dokonce dozvěděla, že jí nelze vyhovět, protože se nachází v katolické zemi. Lékaři plod vyňali teprve po třech dnech, když ozvy ustaly. To už ale bylo příliš pozdě: silně krvácela a následkem katastrofické sepse nakonec zemřela.
Dodnes platí, že jakákoli jiná forma interrupce na území Irska je zločin s trestní sazbou až čtrnáct let. Takový trest může postihnout rovněž kohokoli, kdo by se pokoušel ženám při interrupci napomáhat.
Irská legislativa v rozporu s mezinárodními lidskými právy
Ke smrti Savity došlo v době, kdy Irsko mělo již druhým rokem reagovat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. Soud dospěl k tomu, že jedné ze tří žen, které stát žalovaly, odepřelo ústavní právo na interrupci v situaci okamžitého ohrožení jejího života a že ani jedné z nich nebyla poskytnuta efektivní zdravotní péči. Soud naléhal, aby byl rozsudek neprodleně legalizován. Přípravy se však vlekly. Zákon o ochraně života během těhotenství, který měl rozsudek zohlednit, byl podepsán až v následujícím roce a v platnost vstoupil v lednu roku 2014. Zohlednit měl také konečně rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu, k němuž došlo roku 1992, tedy po nakonec více než dvaceti letech. Nejvyšší soud tehdy řešil, zda umožní podstoupit interrupci čtrnáctileté dívce, která byla znásilněna a jejíž život byl ohrožen rizikem sebevraždy. Dle rozsudku mohlo být dívce přerušeno těhotenství přímo v Irsku, ale vycestovala s rodiči do Anglie. Podmínky, které zákon o ochraně života během těhotenství nastavil, mezinárodní instituce pro ochranu lidských práv později vyhodnotily jako nedostatečné na to, aby zajistily práva žen v Irsku v souladu s mezinárodně uznávanými lidskými právy. Ani pokud by tento zákon byl platný již v době hospitalizace Savity Halappanavar, nezachránil by ji.
Již nikdy víc…
Když se zpráva o smrti Savity rozšířila, vyvolala nesmírné rozhořčení a smutek mezi mnoha lidmi. Tisíce lidí se v tichosti shromáždily před budovou irského parlamentu. Zapalovali svíce, přinášeli květiny a fotografie zesnulé. O několik dní později v ulicích Dublinu demonstrovalo až dvacet tisíc lidí. Protest doprovázelo heslo „již nikdy víc“. Protestní akce se odehrály na mnoha dalších místech v Irsku i v zahraničí.
Výročí dvaceti let od zmíněného případu z roku 1992 podnítilo organizaci prvního Pochodu za volbu. Uskutečnil se v září roku 2012 a od té doby se každoročně opakoval a až do referenda rostl. Gráinne Griffin, spoluředitelka organizace Společně za ano (Together for Yes; kampaně, která vznikla v březnu 2018, aby zastřešila více než sedmdesát organizací a sjednocovala jejich aktivity až do květnového referenda), vzpomíná, jak smrt Savity Halappanavar hluboce zasáhla skupinu organizátorek a organizátorů pochodu, který se uskutečnil jen měsíc před tragédií. Styděli se, že nezačali intenzivněji jednat už daleko dříve. Zároveň rostla jejich motivace neustat a nedopustit, aby se něco takového ještě někdy opakovalo. Orla O’Connor, další spoluředitelka Společně za ano a v roce 2012 výkonná ředitelka Celostátní ženské rady Irska (National Women’s Council of Ireland), říká, že smrt Savity Halappanavar naprosto posunula celkovou debatu o interrupci. Vzpomíná na velké množství telefonátů od lidí snažících se zjistit, jak by mohli v kampani pomoci, poté co se zpráva o smrti Savity rozšířila. Byli v šoku a představovali si, že by se to mohlo stát právě jim.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
Tragická smrt probudila v mnoha ženách potřebu prolomit tabu. Rozhodly se promluvit o své vlastní zkušenosti s interrupcí a irskou protiinterrupční legislativou. Příkladem může být Deirdre Conroy známá z případu D versus Irsko. Když se o smrti Savity Halappanavar dozvěděla, rozhodla se vystoupit z anonymity a připomenout svůj příběh. Redaktorka deníku Irish Times Róisin Ingle se zmiňuje, že smrt Savity sehrála naprosto zásadní roli při jejím rozhodování, zda se veřejně vyjádřit o vlastní zkušenosti s interrupcí.
V období před referendem poslal Irsku vzkaz také Andanappa Yalagi, otec Savity. Vyzval irské občany, aby v referendu podpořili vyřazení osmého dodatku, který stavěl do přímé souvislosti se smrtí své dcery.
Dublinský graffiti umělec Aches vytvořil v Dublinu nástěnnou malbu znázorňující Savitu Halappanavar. Krátce po referendu lidé na zdi zanechávali smuteční vzkazy a zapalovali svíce. Stovky vzkazů nakonec malbu zcela pokryly a později byly uloženy do digitálního archivu.
Situace po referendu
Výsledek květnového referenda znamenal odstranění osmého dodatku ústavy, ale také plnění příslibu bezodkladného jednání o konečné podobě nového zákona o interrupci a jeho přijetí. Dokud nevstoupí nový zákon v platnost, platí nadále zákon o ochraně života během těhotenství z roku 2014. Přestože byl osmý dodatek v květnu vyňat, většina irských žen musí dál cestovat kvůli legální interrupci do zahraničí s výjimkou těch, jejichž život je v okamžitém ohrožení. Dodnes platí, že jakákoli jiná forma interrupce na území Irska je zločin s trestní sazbou až čtrnáct let. Takový trest může postihnout rovněž kohokoli, kdo by se pokoušel ženám při interrupci napomáhat.
Proces projednávání a přijetí nového zákona se pokusilo po referendu zvrátit soudní cestou několik lidí, poslední z nich byla Joanna Jordan (ta samá žena, která se pokoušela zvrátit výsledky předešlého referenda o legalizaci sňatků homosexuálů). Zpochybnila výsledek referenda s tím, že v počtech hlasů byly určité nesrovnalosti a že ministr zdravotnictví Simon Harris se ve výsledku hlasování dopustil „nezákonné interference“. Začátkem září nakonec Nejvyšší soud rozhodl, že její stížnost nebude brát v potaz. Dalšímu jednání o přijetí nového zákona již nestálo nic v cestě. Dvacátého třetího října byl návrh zákona schválen v poslanecké sněmovně a prošel do třetí fáze legislativního procesu. V té bude předložen k projednání výboru, který návrh detailně prozkoumá, může v něm provést určité úpravy a doplnit ho o dodatky. K projednání zbývají ještě další dvě fáze, kterými projde ke schválení do senátu a k podpisu prezidentovi.
Ještě není dobojováno
Pro-life organizace jako Love Both nebo Kampaň pro-life v Irsku (Prolife Campaign Ireland), které usilovaly o zachování osmého dodatku, se začaly mobilizovat a vyvíjet tlak na zástupce v poslanecké sněmovně, aby průchod návrhu zákona zastavili. Od okamžiku, kdy už bylo jasné, že se dostal do třetí fáze legislativního procesu, nadále apelují na poslance kvůli úpravám prostřednictvím dodatků, které přístup k interrupci problematizují a v budoucnu mohou posloužit jako základ k dalším restriktivním opatřením.
K návrhu nového zákona se vyjádřili Právníci pro volbu (Lawyers for Choice). Vyzývali, aby poslancům byla zaslána varování, která vycházejí z jejich právní analýzy návrhu nového zákona, a doporučovali dodatečné úpravy. Upozornili, že návrh se pokouší příliš kontrolovat zdravotníky, a tím zvyšuje riziko bránění přístupu ke zdravotní péči. Dále prý nastavuje škodlivou a zbytečnou třídenní čekací lhůtu. Také kriminalizuje doktory, což může podpořit restriktivní interpretaci legislativy a bránit přístupu ke zdravotní péči. Jako krajně nebezpečnou vnímali rovněž kriminalizaci obyčejných lidí, kteří by se pokusili napomoci svým blízkým k přerušení těhotenství ilegálně, přestože by těhotná dala souhlas. Hrozí jim nadále trestní sazba až čtrnáct let. Obávali se, že ženy, které budou potřebovat přerušit těhotenství po dvanáctém týdnu, by mohly být vystaveny nelidskému a ponižujícímu zacházení. A nakonec, že rodičům, kteří obdrželi diagnózu fatální anomálie plodu, hrozí zabránění přístupu k interrupci. Taková situace podle nich může nastat, pokud lékaři nebudou schopni s naprostou jistotou rozpoznat, že plodu hrozí smrt do 28 dnů po narození, přičemž vysoká pravděpodobnost nestačí.
Smutné výročí tragické smrti Savity Halappanavar si v neděli 28. října lidé připomínali na mnoha místech Irska i v zahraničí. Setkávali se, aby na zesnulou společně vzpomínali, a vytvářeli pietní místa, kam přinášeli její fotografie a zapalovali u nich svíce. Pietní akty se uskutečnily v Dublinu, Corku, Galway, Celbridge, Kilkenny, Dundalku, Castlebaru, Navanu, ale také v Belfastu nebo v Berlíně. Přestože už je po referendu, kde jasnou většinou občané rozhodli o vyřazení osmého dodatku, a přestože zákon o legalizaci interrupce prošel již dvěma stádii legislativního procesu a blíží se jeho přijetí v platnost, ukazuje se, že téma potratů zdaleka není v irské společnosti uzavřené.