Italská politika pravděpodobně nemá celosvětově výraznější politickou osobnost, než kontroverzního miliardáře, mediálního magnáta a bývalého předsedu vlády Silvia Berlusconiho. A současná italská kinematografie zřejmě nemá známějšího artového režiséra než Paola Sorrentina. Ve své tvorbě se často zabývá mocí, politikou i vyšší společností. Opulentní snímek Oni a Silvio se však proměnil v sousto, na kterém si Sorrentino vylámal zuby.
Sorrentino se snaží vehementně sdělit něco o pomíjivosti, pozlátku, vyprázdněnosti a povrchnosti zobrazovaného světa. Zároveň nám však nedokáže vyvrátit, že takové výjevy sám zcela účelově konstruuje a zneužívá jako líbivý ornament.
Jestli z něčeho Paola Sorrentina skutečně nemůžeme podezírat, je to konformismus. Autor snímku Velká nádhera, který se do diváckého povědomí dostal možná i pro působivé kompozice, zálibu v zobrazování krásy mladých žen, antických památek a okázalých výjevů monstrózních dekadentních večírků, se rozhodně nebál riskovat. Ačkoli Sorrentino i nadále osciluje mezi společenskou kritikou a estetickým kýčem, rozhodně nespoléhá jen na svůj um budovat krásné, drahé záběry plné působivých uměleckých artefaktů a spoře oděných dam. Oni a Silvio je film plný formálního experimentování, hledání svébytného filmového jazyka a pokoušení hranic vyprávění. Zároveň jde zřejmě i o opravdu upřímnou snahu citlivě se vyrovnat s Berlusconim v (překvapivé) plasticitě a pojednat téma nedosažitelnosti štěstí v prostředí, v němž mají lidé všechno.
Sorrentino unešený extrémy
V rámci Sorrentinovy tvorby je pozoruhodným počinem kritikou i diváky oceňovaný seriál HBO Mladý papež. Velkolepé symetrické kompozice uvnitř přezdobených vatikánských paláců v kombinaci s potutelným Judem Lawem v hlavní roli za doprovodu elektronického soundtracku dodávaly seriálu výrazně ironický podtext. Sorrentinův styl zde našel nejlepší možné uplatnění a na ploše deseti dílů se mu podařilo vytvořit poměrně komplexní portrét vatikánského světa a zpracovat široké množství témat dotýkajících se současné církve. Za zmínku stojí také skutečnost, že stopadesátiminutový film Oni a Silvio (italsky Loro) šel v zahraničí do distribuce rozdělený do dvou stominutových dílů. Je otázka, jestli právě v tom netkví největší úskalí snímku a zda by si vyrovnávání s Berlusconim a jeho světem nezasloužilo také spíše vícedílnou sérii. Ne snad proto, že by se toho ve filmu zase tolik dělo, ale na jeden film volí Sorrentino v souvislosti s Berlusconim až příliš mnoho cest a stylů, naťukává přespříliš témat a využívá zbytečně moc formálních postupů.
Berlusconi ve filmu ční takřka jako mýtus. Prvních několik desítek minut ho poznáváme pouze skrze jeho absenci. Ve filmu se vůbec neobjevuje, je nedosažitelný pro mladé kariérní žraloky bez ideálů a hodnot i pro desítky sexuchtivých těl. Kokain a MDMA jako by se stávaly prostředkem k vyvolání jeho ducha, k navázání spojení. Film pak při čekání na Berlusconiho zběsile střídá formální prostředky. Zpomalené záběry vlnících se žen, rozvolněných milostných dobrodružství mladých lidí a extatických stavů z drog střídají prudké švenky a nepříjemně blízké detaily hovořících lidí. Transcendentální stavy střídá pokleslost a donekonečna se opakující věta Berlusconiho obdivovatele Sergia: „Ukaž cecku.“ Sorrentino miluje, když se mu ve filmech sráží vysoké a nízké, velké a malé, mládí a stáří, bohatí a chudí, krásní a oškliví.
Nutí nás ale u toho přemýšlet, jestli se i on sám nenechává těmito extrémy až příliš unášet. Kriticky nahlížená pokleslost a přízemnost Berlusconiho nebo Sergia vede k přízemnímu humoru a povrchnosti, o které se opírá i samotný film. Zvlášť v první části tak snímek místy působí skoro hloupě. A když film ukazuje desítky dívek, jak cupitají na podpatcích, tančí v plavkách či mají nezávazný sex, Sorrentino se snaží vehementně sdělit něco o pomíjivosti, pozlátku, vyprázdněnosti a povrchnosti zobrazovaného světa. Zároveň nám však nedokáže vyvrátit, že takové výjevy sám zcela účelově konstruuje a zneužívá jako líbivý ornament. Útočí na první signální soustavu a v něčem se pro efekt dopouští téže věci, kterou kritizuje. Nepřesvědčivě působí i některé až příliš okaté metafory. Například když popelářský vůz uhne před krysou, převrátí se a odpadky se ve zpomaleném záběru začnou vznášet nad hlavami luxusně oděných žen, které přišly za Berlusconim.
Nedosažitelnost štěstí
Nejsilnější je tak film v okamžicích, kdy nahlíží do Berlusconiho intimní sféry – třeba na jeho boj se stářím, akcelerovaný neustálou touhou zmocnit se toho, co právě teď nemá. Sorrentino najednou pojímá nedosažitelnost štěstí jako obecnější téma a Berlusconi se stává stejně tragickou figurou, jakou je ústřední kůň v seriálu BoJack Horseman. Berlusconi si v sobě nese podobný mix vnitřního neklidu, skrývaného strachu, povrchnosti a neschopnosti dosáhnout štěstí v okamžiku, kdy všechno má. A podobně jako ve zmíněném animovaném seriálu se i tady daří k postavě probudit jisté sympatie. Porozumět jí do hloubky. Berlusconi přestává být karikaturou, jak ho můžeme mít tendenci číst prostřednictvím médií, a mění se ve vícevrstevnatou postavu a nástroj k širší výpovědi o světě.
Sorrentino se značně kolísavými úspěchy pokouší proniknout i do několika dalších postav. Jako celek je však film grandiózním selháním. Sorrentino se příliš nechává unést možnostmi, tématy i rozměry, které figura Berlusconiho přináší. Opájí pozlátkem, utíká k pokleslosti a zkouší laciné triky. Výsledek tak je nejenom nesoudržný, ale nakonec není ani moc zábavný, a to ani v jednotlivostech. Oni a Silvio se tak nakonec zatřpytí jen v několika drobných momentech, v nichž se ukazuje, čím by film o Berlusconim mohl být, ale není.
Autor studuje filmovou režii na FAMU.