Před pětasedmdesáti lety rozhodli nacisté o „přesunu Romů na úroveň Židů“. Cílem romského holokaustu bylo vyhlazení Romů v Evropě. Tento plán nakonec nepřežily statisíce lidí, některé odhady uvádějí až 1,5 milionu obětí. Představitelé polistopadové Československé a posléze České republiky stín svých předků bohužel překročit nedokázali a k památce romského holokaustu se postavili několikaletým přešlapováním nad důstojným uctěním obětí v Letech u Písku.
Slovenský režisér Robert Kirchoff natočil o těchto momentech dějin film Díra v hlavě, který za poslední dva roky od svého uvedení posbíral již několik významných cen. Aktivista Jozef Miker – přestože skončil po celoživotní práci na šachtě v invalidním důchodu – bojoval od konce devadesátých bojoval za zbourání vepřína v Letech u Písku. Vedli jsme s nimi rozhovor.
Je to jen zidealizovaná vzpomínka, anebo byly skutečně vztahy mezi Romy a zbytkem obyvatelstva za bývalého režimu lepší?
Jozef Miker (JM): Samozřejmě, jak v čem. V socialismu bylo dobře, že každý měl práci, nebyli bezdomovci, nebyli bohatí a chudí, jenom bohatší a chudší, a lidi se k sobě chovali přece jenom líp. I když vám nikdo nepomohl, taky vám nikdo neublížil, dneska mi to připadá, že ten, kdo nechce pomoci, těší se z toho, že vám ještě ublíží, a těší ho, že na tom budete hůř než on. Ale vztahy, jak říkáte, byly lepší. Na Slovensku, odkud pocházím, když přišla pozdě večer nečekaná návštěva a táta neměl uzený nebo slivovici, tak zaklepal na souseda a soused mu pomohl. A vrátilo se to, takový byly vztahy.
Byli jsme všichni víc pohromadě?
JM: Normálně se chodilo do práce spolu, na vojnu, jezdilo se na tábory, do školy a nikdo to neřešil. Dnes jsou Romové oddělení od bílých ve školách, protože jsou většinou segregovaný, na vojnu se nechodí. Ještě před třemi lety mi dalo neskutečnou práci, aby někam do práce přijali romskýho kluka. Za mých mladých let jsme to tak neřešili, prostě jsme byli parta kluků. Chodili jsem na pivo spolu, nikdy jsem neslyšel, že by mi v partě někdo řekl: Hele, Cikán. Samozřejmě, dělala se legrace. Ale celkově to bylo přátelský. A pak přišla ta doba, ten dvaadevadesátý, začaly útoky na Romy a od té doby to takhle stojí za něco.
Společně strávený čas, o kterém mluvíte, ve škole, v práci, v hospodách – těžko si představit, čím by se dal teď nahradit…
JM: Já si pamatuju, že kamarádi chodili za mým tátou. Říkali mu strejdo, zahraj nám na saxofon, nauč nás hrát. A táta je učil. Na housle, na saxofon. A dneska? Já tam mám ty talenty v Krupce, malý děti, tak jsme zařídili, aby chodily do hudebního kroužku. A to je ve školce. Aby se normálně naučily hrát i český písničky, poněvadž uměly jenom romský a normálně jsme je tam dali, tři kluky a rodiče si vzali svoje bílý děti z kroužku. Že s Cikánama prý hrát nebudou…
Robert Kirchhoff (RK): V škole keď nehovoríš, že si Róm, tak to nikto o tebe nevie. Ako náš doktor Holomek. Keď si robil doktorát a stal sa prvým právnikom, rómskym na Slovensku, tak išiel po Brně v tej uniforme, všetci sa na nej tak pozerali v tej električke a povedali: Prepáčte, vy ste cudzinec? Odkuť ste? A on: Kde pák cudzinec, ja sú Róm, ja sú Cigán! A pritom Cigán je vlastne nadávka. I Róm. To vnímam až pejoratívne.
JM: Romové jsme oficiálně od 8. dubna 1971, když byla založená romská federace. Máme vlajku hymnu, takže jsme národ. Ale spousta lidí si na to nechce zvyknout a nemůže to ani vyslovit.
RK: Ale čo si myslíš o tej rómskej zástave a rómskej hymne? Počul som aj názor, že je to zbytočná vec. Že tvoja vlasť je Česká republika, že tvoja hymna je česká.
JM: To není tak jednoduchý. Já jen vím, že sním o takové době, že to bude celý tak propletený, že nikdo nebude vědět, kdo je, a budeme jenom Evropani. My Romové žijeme na tomhle území už víc než sedm set let. První poznámka o Romech je někdy z doby Václava II.
Kdy jste se poprvé začal zajímat o Lety u Písku? Proč jste si řekl, že se s tou situací pokusíte něco udělat?
JM: Já jsem o Letech slyšel, když byl mladý Mlynář ministrem bez portfeje. Pak jsem poznal moji ženu a mluvil jsem s jejím dědou a říkám: Hele dědku, ty jsi původní český Rom, že jo? A on říká: Jo, jsem, nejdřív jsme bydleli v Pardubicích na Skřivánku, táta dělal koželuha v továrně, pak jednou přišli, odvezli nás do Let a potom mámu a sestry a tátu do Osvětimi, tam vylítli komínem, akorát maminka přežila. Já říkám: Tak mi o tom vyprávěj. A on mi postupně začal vyprávět. Jeho starší bratr, strejda a tak. A potom jsem se dozvěděl, že byl založený výbor pro odškodnění romského holokaustu a tak jsem se začal angažovat.
Je rok 2018 a teprve se vykupuje vepřín a plánuje se, co tam bude stát. Proč to trvalo tak dlouho? Jak je něco takového možné?
JM: Každá vláda sice slibovala, že ho vykoupí a že udělá konečně tečku za druhou světovou válkou, ale ve skutečnosti ho vykoupit nechtěli. Oni prostě nechtěli veřejně přiznat vinu na romský genocidě. Němcům a kolaborantům z řad Čechů se genocida Romů bohužel povedla. Bylo zavražděno skoro devadesát procent českých Romů.
Takže ten hlavní důvod pro vás je, aby Češi přiznali nějakou odpovědnost?
JM: Ano, na to čekám. Až někdo oficiálně vystoupí a přizná se k tomu. A pak my Romové všechno smažeme a odpustíme to. Ale musí se to říct. Naopak se bohužel děje to, že čeští vrcholní politici celý romský holokaust téměř popírají.
RK: To súvisí s tím, jak to utrpení Rómov sa neustále zľahčuje. A to ja viem, že mnohí ľudia mi dajú za pravdu. Stále je to také zakorenené, že sú to menejcenní ľudia, že majú menší cenu. A možná je to tím, že Rómove a Sinti nemajú také elity ako Židia, ktorí o holokauste písali knihy a točili filmy. Však ten termín Porajmos vymyslel Ian Hancock – to je britský Róm, ktorý žije v Spojených štátoch – niekedy v osemdesiatych rokov. To je pomerne mladý termín. To že vlastne v tých koncentračných táboroch umierali aj Rómovia, na to museli v osemdesiatych rokov držať v Dachau v tých koncentráčnických uniformách Sinti hladovky, aby upozornili svet, že niečo také sa dialo. Z razu: boli tam aj Rómovia. Celý ten princíp toho vraždenia v štyridsiatych rokov začal pôvodne v Nemecku. Nemecký Sinti narukovali pôvodne do Wehrmachtu a mali nacistické uniformy, ja som to videl na vlastné oči, ak mi nemecký Sinti ukazovali svojich starých rodičov v uniformách Wehrmachtu. A potom ich stihli, Hitler ich stiahol z armády a šli do koncentráku. To byli hrdinne druhej svetovej vojny, mali i vyznamenanie a vôbec nechápali čo sa deje, kvôli čomu.
Rok 2018 vypadá z hlediska vaší iniciativy docela pozitivně. Vykupuje se vepřín, plánuje se výstavba památníku. Byl tohle váš cíl, když jste začínali s iniciativou?
JM: Ano, ale zároveň do toho patřila i ta exhumace. Že bychom konečně mohli jít a položit kytku na hrob. Třeba mojí tchýni tam zemřelo tři čtvrtě rodiny. Ať jsou to rodinný hroby nebo společný hrob, ale jenom ať tam nejsou naházený jako psi. Jak popisuje Markus Pappe v knize A nikdo vám věřit nebude, nikdo za to nebyl potrestaný. Naopak, spousta těch četníků skončila ve vysokých hodnostech a funkcích na ministerstvu vnitra. Já jsem si vždycky říkal, dokud stojí prasečák v Letech, tak je vidět, jakou úctu má česká vláda k Romům.
Málokterému aktivistovi se povede si vytyčit cíl takhle jasný a dosáhnout ho. Jestli se to povede, tak máte hotovo…
JM: A můžu jít do aktivistický penze!
A stane se to? Představujete si teď, že si řeknete: Perfektní, splněno, tohohle jsem docílil.
JM: Představuju si velikánskou mši, kterou budou sloužit představitelé všech církví, evangelický i katolický kněz, židovský rabín a všichni tam budou. A buldozer srovná ten chlív. Pak to opravdu výrazně oslavím…
RK: Ja si myslím, že Markus má pravdu, keď vraví, že tie prasečáky by sa mali zachovať.
JM: Já jsem pro, ale jenom jedna budova. Aby to byla připomínka, jak to vypadalo. Aby k nám Češi měli úctu. A z té budovy bychom udělali galerii, výstavu a školící středisko. Protože nebudeš tomu věřit, ale o takové školení na místě, kde se to všechno stalo, je obrovský zájem.
Dokážete si představit, že Romové jednou budou moci odpustit?
JM: Podívejte se, já jsem jednou říkal mým kamarádům z Drážďan, že už by bylo na čase zapomenout na druhou světovou válku. Přece jen je to už hodně dávno. A kamarád se na mě podíval a říká: Ještě děti našich dětí musí trpět zato, co dělali naši dědové a pradědové. Já s tím samozřejmě nesouhlasím. Prostě jednou uděláme čáru a řekneme si: Co jsme si – to jsme si. Ale to chování musí být takové, aby se k tomu člověk nemusel vracet, aby si to nemusel připomínat.
RK: Ja mám pocit, že ono je to také trochu podivné: bude súd storočného staríka na kolieskovom kresle a súdia ho za nejaké zločiny, ktoré spáchal ako dvadsaťročný mladík. Mám pocit, že tieto storočný v podstate vrahovia hrozne trpeli, pretože si nedovediem predstaviť, že zo seba vypudili tieto vraždy nebo to umieraní, za ktoré byli zodpovední. Ma zaujíma vlastne proces katarzie v každom z tých ľudí. Toto by som predpísal tým súdom. Každý z tých ľudí je povinný spolupracovať s filmári, novinári a s historikmi a s psychológmi a poskytnúť im neprosto všetky informácie. Toto je jediný klíč, pretože ako trestať storočného chlapa doživotným vezením? To je trošku sranda, ale má tu nejakú symboliku, to uznávam. A čo sa tyče toho odpustenia, čo odpustí tretia generácie pamätníkov Šoa nebo Porajmos? Komu to odpustí? Kde? Tade nie je čo odpustiť, ja si ale myslím, že spoločnosť musí ľudom umožniť, aby na tieto veci nemuseli myslieť. Ja mam pocit, že ju to stále pripomína. A to je ta otázka podľa mňa, že ta minulosť je stále za nami. To, čo sa stalo, sa netýka vlastne Rómov alebo Židov, ale majority. A možná tam by sme mali začať – s tím, kto komu odpúšťa.
Film Díra v hlavě můžete zhlédnout na speciální projekci 27. listopadu od 19:00 ve Studiu Savec na adrese 28. října 3, Praha 1. Po filmu vystoupí speciální host – Gwendolyn Albert, dlouholetá aktivistka v oblasti lidských práv, výzkumná pracovnice a překladatelka se zaměřením na porušování lidských práv vůči členům romské menšiny. Pracovala jako konzultantka Rady Evropy, Evropského centra pro práva Romů nebo Nadace otevřené společnosti.
Vstupné je dobrovolné. Film bude promítán s anglickými titulky.