Jsou boti nový jev?
Ne, boti nás na Twitteru a Facebooku provázejí už řadu let. První výzkumy, které se tímto tématem zabývaly, proběhly už v roce 2010. Jsou to falešná konta, počítačové programy, které se tváří jako uživatelé. Zpravidla nemají profilovou fotografii. A jejich přezdívka nám také mnoho neprozradí. Nejčastěji lajkují nebo sdílejí nějaký obsah, texty novinářů, expertů nebo politiků. Většina z nich nesdílí vlastní obsah. Automatickou činnost konta však lze vypnout a pak se do diskuse může vložit skutečný člověk. Boti můžou působit i v masovém měřítku a být dobře koordinovaní. V takovém případě mluvíme o síti, které se říká botnet. Podobné sítě se objevily například během posledních prezidentských voleb v Rusku na portále vKontakte.
Novinář Wojciech Czuchnowski na konci září odhalil, že během volební kampaně v Polsku v roce 2015 používal boty i prezidentský kandidát Andrzej Duda. Kupují si politici lajky?
To nevíme. Dokumentace se týkala jen obsluhy webu. Ale je pořád zjevnější, o jak důležité téma se jedná. Státní volební komise chce, aby bylo využití botů volebními výbory vyšetřeno.
Zatím se k tomu nikdo nepřiznává. Nicméně vidíme, že popularita politiků na sociálních médiích roste…
Občané ale mají právo vědět, jestli to, co se děje na sociálních sítích, není financováno z veřejného rozpočtu, a pokud ano, kdo se toho účastní.
Je snadné bota vytvořit?
Není to nijak těžké. Nejjednodušší program jde napsat od nuly během několika desítek minut. Na ty komplikovanější je pochopitelně třeba více času.
Politici sledují trendy. Sdílejí fotografie z tiskovek na Facebooku, jsou aktivní na Twitteru. Někteří dávají na Instagram snímky z dovolené nebo snídaně v kavárně. Vyhraje volby ten, kdo má nejvíc lajků, komentářů a sdílení?
Průzkum, který by něco takového potvrdil nebo přinejmenším změřil, ještě nikdo neprovedl. Síť je globální a volby jsou místní. To, že jeden kandidát má 200 tisíc a druhý 150 tisíc fanoušků, ještě neznamená, že ten první vyhraje. Polský libertarián a euroskeptik Janusz Korwin-Mikke má na Facebooku více než 700 tisíc sledujících, ale ve volbách si vede špatně.
Algoritmy nemají za úkol nás omezovat, ale nabízet nám obsah, který se nám líbí. Pokud budeme dbát o to, aby byl rozmanitý, je tu šance, že právě takový budeme dostávat.
Je třeba pamatovat, že jde o efekt mnohaleté činnosti, a nikoli několika týdnů. Poslední kampaň ale ukázala, že pravice si se sociálními médii rozumí lépe. Pravicoví politici dokážou oslovit větší počet lidí a jejich voliči zpravidla umějí lépe využít příležitosti zaútočit na oponenta.
V Evropě už nějakou dobu probíhá diskuse, jak omezit fake news. Ve Velké Británii padl návrh zavést digitální daň, která by šla do vzdělání. V Německu zase od počátku roku platí zákon trestající vydavatele, kteří nereagují na falešné zprávy a nemažou je. V Irsku chtějí zisk plynoucí z internetových reklam zdanit a z těchto peněz financovat fond na podporu klasické žurnalistiky. Někdo říká, že to funguje, jiní, že je to cenzura. Existují země, kde státní instituce odhalují falešná konta?
Nedávno jsem byl na konferenci v Oxfordu, kde bylo botům věnováno několik přednášek. Během nich experti z Brazílie prokázali, že všichni boti použití v jejich volbách byli v podstatě kyborgové, tedy automaty, které je možné v jakémkoli okamžiku nahradit člověkem, a od té chvíle tudíž začnou reagovat jako normální uživatel. To samozřejmě znesnadňuje identifikaci podobných kont, ale jestliže se to jednou povedlo odhalit, není to nemožné. Jde o závod mezi těmi, kteří chtějí dezinformovat a uměle ovlivňovat statistiky, a těmi, kteří usilují, aby k tomu nedocházelo. V tuto chvíli se zdá, že vyhrávají ti první. Pokud jde o roli veřejných institucí, mějme na paměti, že sociální média jsou v rukou soukromých osob. Že nějaké instituce odkryly falešná konta, ještě neznamená, že s nimi dané firmy spolupracují.
Je pravda, že mladí chodí k volbám méně?
Ano, v Polsku toto pravidlo platí. Do určité věkové hranice, asi do 65 až 70 let, platí, že spolu s věkem roste pravděpodobnost, že člověk půjde k volbám. Síť je naproti tomu místo, kde převažují mladí lidé. Během posledních parlamentních voleb mělo konto na sociálních sítích 92 procent lidí ve věku mezi 18 a 24 lety, 83 procent lidí ve věku mezi 25 a 34 roky a 60 procent lidí ve věku mezi 35 a 44 roky. U lidí starších 45 let platí, že nějaké konto má jen polovina z nich. Mezi lidmi staršími 65 let je to jen 20 procent. Ovšem průzkumy veřejného mínění z minulého roku ukazují, že jenom pět procent Poláků bere Facebook jako hlavní zdroj informací o politice a společenském dění v Polsku i ve světě.
To je dost málo…
V devadesátých letech byly s internetem spojovány velké naděje. Víme, že usnadnil přístup k informacím, protože je relativně levný a dobře dostupný. Spolu se vznikem sociálních sítí se objevila také naděje, že lidé spolu budou moci více mluvit a vyměňovat si zkušenosti, což otevře prostor pro diskusi. Tyto naděje se částečně vyplnily. O arabském jaru se lidé dozvěděli právě z Facebooku a Facebook v oněch událostech také sehrál určitou roli. Lidé například sdíleli velmi emotivní snímky a videa, které motivovaly další, aby vyšli do ulic a přidali se k protestům.
Skrývají sociální sítě nějaké nebezpečí?
Ve zkratce je to nebezpečí manipulace, dezinformace, neuvědomování si toho, co statistiky pod posty a tweety ve skutečnosti znamenají, a také uzavřenost v informačním kokonu. Studie ukazují, že počet lajků může mít při hodnocení důvěryhodnosti větší hodnotu než zdroj, z něhož daná informace pochází. A odtud už je jen krok k šíření nepravdivého obsahu. Další problém je, že lidé, kteří nemají své názory podepřeny žádnými vědeckými důkazy, se můžou snadněji najít a utvrdit v tom, že mají pravdu, když si tisíce, ba miliony lidí myslí totéž, co oni. Změnil se také způsob odběru informací. Když čteme noviny nebo se v televizi díváme na zprávy, narazíme i na témata, která by nás normálně nezajímala. Zato sociální sítě nám umožňují vybrat si jen to, co nás zajímá. Algoritmy nám budou podsouvat jen takový obsah, který budou považovat za relevantní na základě našeho chování.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
Žijeme tedy v sociálních bublinách. Přestáváme diskutovat s lidmi, kteří mají jiné názory…
Demokracie potřebuje jistý společný okruh zkušenosti, který mohou občané sdílet. Demokracie je mimo jiné dialog, ale abychom porozuměli druhé straně, musíme vědět, co chce říct, a o jaké argumenty své názory opírá. Na sociálních sítích platí, že čím jsme aktivnější, tím silněji pracují algoritmy a tím menší je pravděpodobnost, že narazíme na obsah, který nás nezajímá nebo který se neshoduje s naším světonázorem. Mimo to nám sociální sítě velmi usnadňují možnost uniknout tomu, co nás nezajímá nebo co jednoduše nechceme vědět. Stačí zablokovat daný obsah, nelajkovat dotyčného nebo ho odstranit z přátel.
Je to podobné i v případě politiky?
Pokud se na síti objeví informace, že cesta Andrzeje Dudy do Austrálie proběhla úspěšně, uživatele, který Dudu nemá v lásce, to určitě mine. Algoritmy počítají mimo jiné také čas, který nad daným postem strávíme. Pokud se podobná situace zopakuje, daný typ informace se bude jednoduše objevovat co nejméně. Lze to ale využít i k rozšíření vlastních horizontů. Pokud budeme využívat zdroje, které jsou z hlediska světonázorů pestré, algoritmus nám to vše bude podsouvat. Akorát že právě to skoro nikdo na Facebooku nedělá. Když jsem v roce 2017 studoval lajky na Facebooku, ukázalo se, že okolo 68 procent uživatelů lajkuje posty o politice a aktuálních událostech poskytnuté jediným zdrojem informací. Rekordman olajkoval 22 profilů různých médií, stran nebo jejich představitelů, ale to je výjimka.
V roce 2015 jste analyzoval celkem 750 tisíc uživatelů Facebooku a rozdělil jste je podle sympatií, které chovají k různým stranám. Zjistil jste, že se spojují do kyberkmenů, tedy homogenních a vůči sobě nepřátelsky naladěných skupin, což vede k rozdělování společnosti.
To platí. Ukázal jsem, že uživatelé v důsledku interakcí na Facebooku posilují svoje názory. Konkrétní mechanismy jsem popsal v knize. Není to úplně jednoduché. Je potřeba mít mimo jiné na paměti architekturu Facebooku, tedy to, jaké poskytuje možnosti a jaké jednání je pro uživatele snadnější a jaké složitější. Například olajkování postu je snadnější než vyjádření nesouhlasu. To druhé vyžaduje komentář, což zase vyžaduje více času, protože je třeba ho promyslet a potom napsat. V důsledku toho se pod posty objevuje více lajků než kritiky, takže dotyčný může mít pocit, že jeho názory jsou v pořádku. V knize ukazuju, že rozdělení, které vzniká, je důsledkem situace, v níž se uživatelé ocitli, logiky, kterou se řídí, a také jejich emocí.
Jedna moje známá si na Facebooku změnila pohlaví. Za nějaký čas se jí přestaly zobrazovat reklamy na krémy na ruce a objevily se nabídky aut a motorek. Možná by si člověk měl založit dvě konta, jedno na prohlížení levicového a jiné na prohlížení pravicového obsahu. Jak se dá chránit před uzavřením v informační bublině?
Musíme si být vědomi zmiňovaných algoritmů i důsledku našich rozhodnutí. Jestliže chceme být občany, kteří sledují, co se děje, a znají argumenty obou stran politického spektra, musíme pro to něco udělat. Pokud si všimneme, že se nám dnes nezobrazuje X nebo Y, jednoduše jděme na ty stránky a podívejme se, co se tam píše. Algoritmy nemají za úkol nás omezovat, ale nabízet nám obsah, který se nám líbí. Pokud budeme dbát o to, aby byl rozmanitý, je tu šance, že právě takový budeme dostávat. Všechno záleží na tom, jestli si dáme tu práci.
Z polského originálu Czy boty wygrają wybory za polityków?, publikovaného v deníku Krytyka Polityczna, přeložila Marie Iljašenko. Redakčně kráceno. Překlad byl podpořen z prostředků MZV ČR.