Zeman jako nejlepší přítel extremistů

V neděli 25. listopadu odcestoval Miloš Zeman na státní návštěvu do Izraele, jejíž součástí byl i historicky první proslov českého politika v Knesetu. Jak je z posledních projevů Miloše Zemana patrné, český prezident zastává „odvážné“ názory jen tehdy, jde-li o obhajobu silnějšího. Tak jako hrdinně pózoval s puškou na novináře, vedl silácké řeči proti lidem prchajícím před válkou nebo nevybíravě hovořil o marginalizované menšině čelící rasismu, tedy o Romech, stejně tak se v Izraeli velmi hrdě pustil do Palestinců žijících pod blokádou v Gaze. Gazu označil za teroristický stát. Prezident Zeman si však dokonale plete příčinu a následek. A přestože by jeho náklonnost k židovské kultuře, která zakusila staletí útlaku, mohla být sympatická, to, jak se vyjadřuje o Palestincích a k jakým Izraelcům má blízko, nedělá z jeho vyjádření žádný boj za práva slabších. Právě naopak.


Řeč v poloprázdném sále

Nerad bych se prezidenta neprávem dotkl. Je ale velká otázka, jak by se vyjadřoval o Židech, tedy o marginalizované menšině, kdyby žil v dobách, kdy evropské státy byly vysoce antisemitské. Stál by na stejné straně jako Masaryk, který se Židů proti většině národa odvážně zastal? Když se podíváme na Zemanův rejstřík postojů a vyjádření vůči okopávaným menšinám, nevychází tato hypotéza zrovna v Zemanův prospěch. Dnešní postoje národovců bývají nezřídka proizraelské. Připomeňme si jen dobré vztahy dnešní izraelské ultrapravicové vlády s xenofobně a nacionalisticky laděným maďarským premiérem Viktorem Orbánem či s podobně orientovanými vládami Rakouska či Polska. Silně proizraelsky se vyjadřuje i otevřený fašista a nově zvolený brazilský prezident Jair Bolsonaro. Zemanovu solidaritu s Izraelem tedy můžeme těžko chápat jako snahu zastávat se slabšího, ale přesně naopak.

Pokaždé, když Zeman navštíví Čínu či Rusko, strhne se ze strany mediálního establishmentu oprávněná lavina kritiky. Ne tak v případě Izraele.

Dnes už zdaleka neplatí mantra o Izraeli jako malé zemi obklopené nepřátelsky naladěnými státy, které čekají, až budou moci židovský stát „zahnat do moře“. Izrael a Saúdská Arábie jsou spojenci a izraelští politici jen v posledních týdnech navštívili například Omán nebo Spojené arabské emiráty.
 Prezident Zeman měl v Knesetu krátké vystoupení, ve kterém se evidentně s úspěchem pokusil okouzlit obecenstvo svými bonmoty. Svoji řeč začal parafrází slov izraelského premiéra, že Česká republika je nejlepším přítelem Izraele v Evropě, a k tomu dodal: „Zajímá mě, proč pouze v Evropě.“ Vzápětí pokračoval, že on je nejlepším přítelem Izraele v České republice, a když později implicitně zmínil, že se pokusí udělat vše pro přesun ambasády do Jeruzaléma, doplnil to slovy, že bohužel není diktátor, aby to mohl tak jednoduše prosadit. Dotkl se tak velmi citlivého tématu, jímž si jistě získá většinu izraelských politiků i velkou část veřejnosti, na mezinárodním poli se však jedná o téma silně kontroverzní. Celý svět, včetně České republiky, totiž neuznává Jeruzalém za hlavní město židovského státu.

Nutno říct, že sál Knesetu byl poloprázdný, jelikož značná část opozice (včetně všech arabských poslanců) prezidenta Zemana bojkotovala právě kvůli jeho postojům, které konvenují nacionalistickým jestřábům izraelské politiky. Zemanovo vystoupení si velmi pochvaloval třeba jeden z nejradikálnějších poslanců a popírač existence palestinského národa Oren Chazan, který mimo Izrael proslul například videem, v němž inzultoval palestinské rodiny, jež jely navštívit své příbuzné do izraelské věznice. V inkriminovaném videu nastoupil do autobusu, v němž rodiny jely, a začal křičet, že jejich příbuzní jsou odporný hmyz. Tento radikální poslanec pochválil Zemana zvláště za to, že odmítá politickou korektnost.

Pro Čechy je všechno v pořádku

Miloš Zeman se dlouhodobě prezentuje jako velký přítel Izraele. Nikdo od něj proto nemohl očekávat, že by jakkoli kritizoval tuto blízkovýchodní zemi, která se podle mezinárodních i izraelských lidskoprávních organizací dopouští porušování lidských práv na okupovaných územích. Ani nedávné události u hranic s Gazou, během nichž byly postříleny více než dvě stovky palestinských demonstrantů (včetně zdravotníků i novinářů) a tisíce jich byly zraněny, neodradily naši první dámu od návštěvy tréninkového střediska armádních sniperů, tedy oné složky armády, která se na těchto událostech přímo podílela.


Prezident republiky neprojevil byť jediný náznak sympatií s desítky let okupovaným a strádajícím národem. Není nic divného na tom, že si český prezident notoval s izraelským premiérem coby hlavním představitelem vlády, složené z ultrapravicových a nacionalistických stran. Co by na tom bylo tak zvláštního, když máme ještě v živé paměti, jak stál Tomio Okamura, lídr jedné z našich nejxenofobnějších stran, na pódiu po boku Miloše Zemana těsně po ohlášení jeho volebního vítězství? Ještě více zarážející je však reakce protizemanovské opozice, médií a komentátorů. Pokaždé, když Zeman navštíví Čínu či Rusko (nebo přijme politiky z těchto zemí), strhne se ze strany mediálního establishmentu oprávněná lavina kritiky. Nyní bylo jako vždy všechno v pořádku. Novinář Marek Švehla sice kritizoval Zemanovy snahy o přesun ambasády do Jeruzaléma, ale ne ani tak samotný akt přesunu jako spíš to, že si na tom Zeman chce připsat vlastní zásluhy. Vyjadřovat tímto způsobem sympatie Izraeli je asi podle mnoha lidí v pořádku i v době, kdy Izrael už hledá spojence spíše mezi autoritářskými vládami a zcela ignoruje mezinárodní právo.

O naší reflexi dění na Blízkém východě vypovídá fakt, že když Miloš Zeman navštíví Izrael, jehož nynější vláda podle některých významných opozičních figur směřuje k apartheidu, a notuje si s tamními extremisty, z řad české politické a mediální scény nezazní prakticky žádná kritika.

Autor je publicista.