Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Ekologie není zábava pro sběratele brouků

Reportáž z víkendového protestního pochodu během klimatické konference COP24 v polských Katovicích.

Vzhledem k blízkosti Katowic, kde OSN aktuálně pořádá klimatickou konferenci COP24, jsem se rozhodla podpořit protestní pochod, který zde probíhal v sobotu 8. prosince, a napsat o tom reportáž. Od samého začátku bylo přitom jasné, že v režii Polska se konference stane absurdní fraškou, která způsobem své organizace zcela popře smysl svého konání.

Sponzorem uhelná společnost

Účelem této konference je dojednání pravidel, která by vedla k realizaci cílů Pařížské klimatické dohody z roku 2015. Cílem je také revidovat tyto cíle s ohledem na vážná varování vědců, jejichž letošní závěry poukazují na mnohem dramatičtější průběh klimatických změn, než jaký byl původně predikován. Podle klimatického panelu OSN má svět jen 12 let na to, aby učinil změny, s nimiž ještě máme určitou šanci vyhnout se klimatické katastrofě. Pro optimismus nicméně mnoho prostoru nezbývá. Přestože nás vědci na nutnost dramaticky snížit produkci skleníkových plynů upozorňují již dlouhá desetiletí a státy se k snížení jejich produkce zavázali jak v Kjótském protokolu z roku 1997, tak i v Pařížské dohodě z roku 2015, objem oxidu uhličitého v atmosféře nadále stoupá a dosahuje nebezpečných hodnot.

Byla jsem ráda, že jsem do Katovic vyrazila jen na otočku, protože celé město působilo jako malý policejní stát a bez registrace se nedalo dostat ani na doprovodné akce konference.

Klimatické konference běžně doprovázejí ekologické protesty, které poukazují na impotentnost těchto jednání a neochotu jednotlivých vlád učinit opatření vedoucí ke skutečné změně. Tradiční slabinou je utkvělá snaha elit přijmout taková opatření, která by sice zastavila klimatickou změnu, nikoliv ale ekonomický růst a další drancování planety fosilním průmyslem. V tomto smyslu se vyjednávání na klimatických konferencích podobá úsilí vyléčit se z rakoviny plic, a přitom nepřestat kouřit. Fakt, že letošní konferenci pořádaly polské Katovice, pak tuto absurditu završil. Nejen že největším sponzorem konference byla uhelná společnost, ale polské úřady se navíc snažily zabránit příjezdu ekologických aktivistů a expertů. Několika z nich dokonce vstup na polské území neumožnili vůbec. Prý představují bezpečnostní riziko.

Jak se dostat do Polska?

Na protest do Katovic jsem se rozhodla jet na poslední chvíli, když jsem se dozvěděla o volných místech v autobuse, který si objednal spolek Prales dětem. Už v pátek odpoledne se ale na sociálních sítích objevila zpráva o tom, že v souvislosti s konferencí byl do Polska zapovězen vstup několika ekologickým expertům z Ukrajiny, kteří přitom měli všechny doklady v pořádku a na konferenci se řádně registrovali. Poláci již předem oznámili, že kvůli konferenci obnoví hraniční kontroly i na hranicích s Českem. O tom, že to se svou libovůlí v zacházení se Schengenským prostorem Poláci myslí vážně, jsme se mohli sami přesvědčit. Když jsme se konečně dotrmáceli na polskou stranu, hned jsme se dostali do hledáčku polské Straze graniczne.

Chlapík v žluté vestě nás odklonil do odstavného pruhu, následovala kontrola dokladů. Zpočátku jsme celou věc brali optimisticky, ačkoliv další autobusy projíždějící po dálnici bez zastavení v nás upevňovaly pocit, že náš zájezd musel být předem vytipovaný a možná i celou dobu sledovaný. Atmosféra v autobuse začala houstnout ve chvíli, kdy se kontrola dokladů v přistavených buňkách začala nepříjemně prodlužovat a polští hraničáři nám navíc zakazovali se jakkoliv vzdalovat od autobusu, a to i těm, kteří si potřebovali odskočit. Bylo stále víc zřejmé, že hlavním cílem této kontroly je nás co nejvíce zdržet. Protest v Katovicích měl začít ve 12 hodin a nám brzy došlo, že začátek rozhodně promeškáme.

Nakonec nám oznámili, že naše doklady jsou v pořádku – až na jedinou výjimku. Následovalo zdlouhavé papírování a poté odvoz „deportovaného“ nešťastníka zpět na české území za doprovodu neuvěřitelně pomalé pohraniční eskorty s majáčkem. Celkově nám cesta k nejbližšímu polskému exitu a následně k nejbližší české benzínce trvala asi 30 minut, třebaže oba body od sebe dělí 15 kilometrů. Cestou zpět do Katovic jsme se museli vracet do stejného odstavného pruhu, aby si pohraniční stráž mohla prověřit, že se deportovaný kolega neskrývá v kufru nebo pod sedačkou. Před druhou hodinou odpoledne jsme dorazili do Katovic, bašty polského uhelného průmyslu.

Uhelná metropole nás vítá

Autobus nás propustil do štiplavého zakouřeného vzduchu uhelné metropole a hned jsme vyrazili k aktuálnímu místu protestního pochodu. Ten už stál před kongresovým centrem, ve kterém se COP24 odehrával. Na první pohled byla zřejmá přesila po zuby ozbrojených policistů a také nemalý počet „tajných“. Policistům se údajně již během pochodu podařilo průvod rozdělit na několik částí a mimo jiné též odklonit účastníky anarchistického black blocku. Zde, na ulici Aleja Wojciecha Korfantego, už aktivisté stáli za dohledu po uši ozbrojených mužů a poslouchali projevy. U mikrofonu se postupně střídali lidé z různých zemí světa.

Mezi demonstranty byli lidé nejrůznějších národností, zástupci rozmanitých organizací a iniciativ, s cedulemi a transparenty různého vyznění. Byli zde zástupci Světového fondu na ochranu přírody, feministky, brazilská delegace nebo skupina německých poutníků, kteří do Katovic došli pěšky až z Bonnu. Byla tu i polská skupina podporující iniciativou Unfriend Coal, jejímž cílem je udělat z uhelného průmysl nepojistitelné odvětví – tedy postupně přesvědčovat pojišťovny, aby nepojišťovaly uhelné elektrárny. Mezi transparenty se objevilo logo britského hnutí Extinction Rebellion s přesýpacími hodinami. Snad nejdojemněji působil transparent „Chci, abych se mohl/a podívat do očí svému synovi a říct mu, že jsem udělal/a vše, co bylo v mých silách“, který se v závěru demonstrace objevil na pojízdném podiu vedle řečnícího Santa Klause. Po čtvrté hodině, kdy se začalo rychle stmívat, byl protest ukončen a aktivisté se postupně začali rozcházet.

Oteplí se, bude líp

Byla jsem ráda, že jsem do Katovic vyrazila jen na otočku, protože celé město působilo jako malý policejní stát a bez registrace se nedalo dostat ani na doprovodné akce konference. Od kolegyně, která se jednání účastnila, jsem se dozvěděla, že koloritem konference jsou hysterické obavy z nejčernějších scénářů střídající se s neschopností představitelů národních vlád se na čemkoliv dohodnout. Poláci prý navíc mají ze změny klimatu radost – prodloužilo se jim vegetační období, mohou toho víc vypěstovat a konečně se prý v Polsku dá v létě víc chodit k vodě. Jak píše Petr Vidomus ve své knize o klimaskepsi – „oteplí se a bude líp“.

Spolu s ostatními účastníky zájezdu jsem se odebrala do centra večerních Katovic, ozářených vánočními světly a plných vesele nakupujících lidí posedlých předvánoční horečkou. Za poslední zloté jsem si koupila zapekanku a vydala se na tentokrát již ničím nepřerušovanou cestu zpátky do Prahy. Jak se zdá, boj za záchranu života na naší planetě ještě bude dlouhý a náročný. A bude vyžadovat vznik mnohem většího sociálního hnutí, pro které klimatická změna přestane být jen environmentálním tématem, ale bude také zásadní otázkou lidskoprávní. Je nejvyšší čas rozšířit ve společnosti diskurs, který přestane ekologii vnímat jako zábavu sběratelů brouků a začne ji vnímat jako nutnou podmínku přežití lidstva na Zemi.

Autorka je sociální geografka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image