Foldyna ve žluté vestě

O čem vypovídá žlutá vesta poslance Foldyny? V první řadě o něm samotném, ale také o stavu naší země.

Na digitálních (dez)informačních dálnicích padla v uplynulých dnech poměrně dobrá otázka: „Co znamená Foldyna ve žluté vestě?“ Poslanec a místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna totiž 13. prosince – tři týdny po vystoupení žlutých vest ve Francii – vstoupil do české sněmovny v nejnovější „uniformě“ povstalých Galů. Samozřejmě jen proto, aby je podpořil. Neboť hnutí žlutých vest vnímá – vychrlil na otázky novinářů předem vypilovanou odpověď – „jako protest Evropanů proti těm, kteří sami sebe vidí jako elity a kteří se dívají na obyčejné Evropany jako na otroky, jako na tažné koně bez vlastní vůle, vlastních zájmů a vlastní identity“.

Spodní lid si jen řekl, že „jim to ten náš Jarda zase pěkně nandal (Jarda na Hrad!)“, zatímco fragment internetových intelektuálů, digitální pražská kavárna, se rozdělil na dva nesmiřitelné tábory. První tvrdil, že Foldyna je dobrou ilustrací toho, co francouzské žluté vesty ve skutečnosti jsou, zatímco druhý tábor měl za to, že Foldyna žluté vesty zbytečně diskredituje. Prostě už jen tím, že je Foldynou, nejhorším myslitelným politikem s legitimací ČSSD, tak velmi vzdáleným standardnímu sociálně demokratickému ledví. A nic na světě, ba ani žluté vesty v zemi klasické historie, kvůli kterým – přesvědčují nás média – hořely v Paříži auťáky, nemůže být horší nežli on.

Loutkové revoluční divadlo

Nemyslím, že oba – nebo vlastně všechny tři – přístupy jsou vyčerpávající a že si s nimi můžeme dokonce i u nás vystačit (a nám stačí věru málo). Foldynova žlutá vesta nepochybně také vyjadřuje lidový vzdor proti elitám, které nemají páru o životě obyčejných lidí, a z nichž devíti stům tisícům hrozí exekuce. Jenže tento lidový vzdor probíhá právě v Česku, v poměrech poněkud zvláštní evropské provincie, porovnáme-li se ovšem – a to od svého „návratu do Evropy“ děláme moc rádi – se západní částí kontinentu. Tady, kde domov náš, nalézáme se v bludišti křivých zrcadel a cesta ven s Řípem na obzoru jako by byla zarubaná.

Francouzi mají tradici jinou. Žluté vesty rovnou stavěly barikády, i když jen symbolicky. Je to závazek dějin. K požadavku „sociální republiky“ nepotřebovali ani knížete, ba ani zemana k (dez)orientaci.

Je směšné bojovat za zájmy obyčejných lidí proti otroctví a chomoutům, a přitom rozpouštět tytéž zájmy a vlastní identitu v hnědé polévce Miloše Zemana a nechat se zapřáhnout jako otrok do směřování a jednorozměrných perspektiv hradní mašinérie. Foldyna nic jiného fakticky nedělá, když opakuje zemanovské mantry proti „nemakačenkům“, kteří zneužívají sociální dávky, proti podvratným „nevládkám“ a asociálním ekologům. Po výprasku v komunálkách upřímně a chlapácky mínil opustit místopředsednictví. Ale pan prezident, Foldynův guru, jej na to konto nazval zbabělcem. A tak hned popřemýšlel, zda nezměnit názor. Kde je tu jaká vlastní vůle a čitelná integrita?

Není pochyb, že ve Foldynově „emotivní nátuře“ (Roman Onderka) se skrývá instinktivní a razantní sociální cítění. Toto cítění však jako by ke svým „radikálním“ gestům, které nikdy nejdou ke kořenu (= radicus) věci, potřebovalo mocného patriarchu v roli loutkoherce. Zcela konkrétního patriarchu, jenž se projevuje jako bytostný asociál. Některé hlavy tohle prostě poberou a zásadní rozpor nepocítí.

Tak to bylo u nás se sociálním zdvihem lidu a jeho foldynovských „kádrů“ zatím vždycky, byť na vyvolené vůdce mívali jsme občas i větší štěstí, než jaké máme dnes. My jsme vždycky k revoluci potřebovali nějakého dědičného monarchu, aklamačně zvoleného tatíčka, posvěceného generalissima, mága dobroty, šamana sprostoty, distributora kupónů na štěstí pro všechen lid či neúplatného miliardáře. Teprve když byl mezi těmito „týpky“ revoluční faraon šťastně nalezen a masy se před ním dosyta naplazily po břiše, bijíce z vděčnosti čely o rodnou hroudu, pozvedli jsme se k (ne)demokratickým revolucím, chlubíce se jejich legalitou, sametem a muzikou módních kapel. Obětních beránků bylo popořadě bezpočet: rakouští byrokraté, demokraté, Němci, komunisti, uprchlíci, „dobroserové“ (Foldynův oblíbený výraz). Opakovaná frustrace stala se zde chronickou nemocí a kal napořád tryská z celonárodního žlučníku.

Daleko od Paříže

Francouzi mají tradici jinou. Žluté vesty rovnou stavěly barikády, i když jen symbolicky. Je to závazek dějin. K požadavku „sociální republiky“ nepotřebovali ani knížete, ba ani zemana k (dez)orientaci. Dokonce i násilí, byť mnohem vzácnější, než by se zdálo ze zpravodajství, jim filosoficky zdůvodnili profesoři ze Sorbonny jako neodmyslitelný výraz hněvu (i jako přirozený protiklad násilí vrchnosti). Tohle se v Česku stalo naposledy v roce 1420, když univerzitní mistři v obležené Praze připustili násilí křesťanů při obraně kalicha.

Jednorozměrných Foldynů – chaotů většinou bez poslanecké gáže – běhalo mezi žlutými davy ve Francii dobrých několik stovek a novináři je pečlivě vyhledávali. Podstatou věci však tyhle živly nebyly v žádném okamžiku, jak nakonec uznala i média. Partajní faraoni se sice snažili zviditelnit a obléknout si pomyslné i skutečné žluté vesty na kameru. Marine Le Pen se však neodvážila fyzicky zapojit. A zvýšení minimální mzdy, rána pro malé podnikatele, jádro jejího elektorátu, rovnou odmítla (její pravicovější neteř, Marion Maréchal-Le Pen, pak označila žluté demonstranty za „bolševiky“). Také proto nepsaným zákonem reálných žlutých vest bylo odmítnutí reprezentantů, a to i různých Foldynů s poslaneckým platem, reprezentantů, kterých se dožadovala vláda. Kolektiv žlutých vest v Commercy už 30. listopadu pochopil, že vláda hodlá touto cestou vytvořit „naše dohlížitele a hrobaře“. A prohlášení natočené pro YouTube pokračovalo: „Stejně jako v případě odborových bossů hledá moc zprostředkovatele, lidi, s nimiž by mohla vyjednávat. Na koho může vyvíjet tlak k uklidnění erupce. Lidi, které by mohla zkorumpovat a tlačit k rozpadu a udušení hnutí.“ Avšak „nám jde o nový systém, v němž ti, kteří nejsou ničím (…), znovu získají moc nad našimi pohůnky a vládci peněz“. Prohlášení – jeden z vrcholů hnutí, jakkoliv ideově a logicky nedotažený – končí: „Kolektiv Commercy požaduje vytvořit po celé Francii Lidové výbory odpovědné pravidelným Obecním shromážděním. (…) Vezměme si zpět vládu nad našimi životy.“

Možná by Jaroslav Foldyna se svou „emotivní náturou“, byť s poslaneckým platem, s takto laděnými požadavky, mezi než patří i referendum z iniciativy občanů, převelice souhlasil. Ale zřejmě – jako kůň Zemanem zapřažený – nanejvýš jen do chvíle, kdy by mu jeho faraon z Hradu zopakoval vlastní moudrost, kterou už jednou obšťastnil svůj lid: „Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt…“ A i proto vyjádřil Miloš Zeman, první plebiscitně zvolený prezident České republiky, přání, „aby k referendu – pokud možno – nemuselo dojít“. Od Paříže jsme tu daleko.

Omyly slepých

Jaroslava Foldynu tepou za to, že je proruský. A trnuli hrůzou, když vítal ruské Noční vlky na jejich rozčilujícím motorkářském turné po Evropě. Jde ovšem ve světové levici o velmi rozšířený jev takzvaného kampismu, o vědomou volbu určitého „tábora“ tváří v tvář „táboru“ protivnému. Mnoho lidí má pocit, že ruský (nebo čínský) subimperialismus, tlačený do kouta ultraimperialismem západním, není vlastně vůbec žádný imperialismus. A že postsovětská (nebo postmaoistická) kapitálová oligarchie je z nějakého záhadného důvodu „pokrokovější“ než oligarchie na Západě. To je ale hluboký omyl. Foldyna možná ani neví, že Noční vlci byli za Jelcina zcela „prozápaďáčtí“ a že se teprve později stali Foldynovými spoluvěrci ortodoxní (pravoslavné) církve a pomyslnou gardou Vladimira Putina. Snad dalšího potenciálního faraona příští české „revoluce“? To by byl omyl přímo katastrofální.

Jen v jediném s Jaroslavem Foldynou naprosto souzním, aniž bych k tomu potřeboval kapku srbské krve a sebemenší porci slavjanofilských iluzí: se zděšením nad rozkladem Jugoslávie, bombardováním Srbska letadly NATO a odtržením Kosova. Do tohoto zločinu se vejde alespoň tucet Putinem obsazených Krymů. Nezdá se, že by si této hrůzy a vlastní zodpovědnosti byla liberální levice, prostá foldynovské úchylky, vůbec vědoma. Leč ani tato kauza nemá v příteli Foldynovi zrovna nejlepšího advokáta. Co tedy – úhrnem vzato – znamená Jaroslav Foldyna ve žluté vestě? Prostě jen Jaroslava Foldynu ve žluté vestě. A také Českou republiku, která se právem zlobí na celý svět a jím nastavené procesy. Na obě oči však prozatím, zdá se mi, zcela oslepla a jímá ji převeliké zmatení.

Autor je politický komentátor.

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image