Už dlouho víme, že kapitalismus ruku v ruce s neoliberalismem generují psychické nemoci. Dominantní paradigma utilitaristického individualismu, s nímž oba tyto systémy stojí a padají a v němž uskutečňujeme svou každodenní životní praxi, nutně vytváří nepříznivé, až toxické prostředí pro naše duševní zdraví. V tomto prostředí se setkáváme s atomismem a izolací, nerovností, odcizením, společenskou pasivitou, emoční disociací, a z toho plynoucím kompenzačním konzumerismem a dalšími příbuznými fenomény. Není divu, že regiony, které nazýváme „nejvyspělejšími“ na světě, dlouhodobě vedou ve výskytu psychických poruch. Celosvětově také stoupá prevalence deprese (převezmeme-li tedy, alespoň na chvíli, pochybnou kategorizaci některých projevů pod hlavičku psychických poruch, jak to dělá medicínský diskurs).
Každý je na světě sám
Tento rok deprese dolehla i na mě. Částečně ze zoufalství a částečně z naprosté apatie jsem zavítala mezi chráněné zdi několika psychiatrických ústavů, kde jsem mohla na vlastní kůži pocítit, jak jsou „nemoci“ léčeny za pomoci stejných prostředků, které je vyvolávají. Ekonomizující logika si podmaňuje čím dál více segmentů našeho života a do alarmující míry je jí prodchnuta i psychoterapie těchto ústavů. Ve snaze vychovávat „životně úspěšné a spokojené jedince“ inkorporovala psychiatrie sterilní model homo oeconomicus. Učí nás, jak sebe sama budovat jako podnik. Během terapií i sezení nazývaných „komunita“, která ale někde připomínají spíše základoškolské přednášky, se dozvíme, jak efektivně zvažovat investice nejen do svého lidského kapitálu, ale i investice emocionální, jak včas odhadnout a zvážit potenciální zisky a ztráty našeho jednání a podobně. „Efektivní“ v této optice samozřejmě splývá se „správným“ a jiný normativ, který by nestál na imperativu individuálního přínosu, zde nejen nemá místo, ale podle mé zkušenosti ani nebude pochopen. Tak se můžete při poukazování na jiné hodnoty od terapeuta například dozvědět, že pravda a dobro jsou přece relativní, zatímco individuální přínos univerzální a objektivně posouditelný.
Ve snaze vychovávat „životně úspěšné a spokojené jedince“ inkorporovala psychiatrie sterilní model homo oeconomicus. Učí nás, jak sebe sama budovat jako podnik.
Přepjatý utilitarismus se zde napojuje na individualismus jako jediný možný myslitelný rámec pojímání člověka ve společnosti. Jedna terapeutka mě tak uklidňovala tím, že každý z nás je na světě sám, aby mi vysvětlila podle ní banální principy fungování mezilidských vztahů, do kterých vstupujeme jako jednotlivci, a tedy uzavřené systémy. Má kritika postulovaná částečně z pozic komunitarismu (tedy vyzdvihující společenství) a částečně pramenící také z přesvědčení o sociálním utváření člověka a lidství (tedy zdůrazňující intersubjektivitu a stírání pevných hranic mezi jedinci), zřejmě nepadla na úrodnou půdu. Paní terapeutka se totiž v reakci jen poděšeně zeptala: „Takže vy byste chtěla, abychom se všichni slili v jednu šedivou masu?“ Rozdíl mezi individuací a individualismem jí nebylo možné vysvětlit. Jiná terapeutka dovedla toto individualistické běsnění ještě o krok dále svým vysvětlením, že sebevražda je zcela individuální a nezávislé rozhodnutí i právo jedince, vlastně obdobné, jako „když se rozhoduji, jestli si dám na svačinu jablko nebo hrušku“.
Hovořit o světě? Tabu
Další z alarmujících diskursů, s nimiž jsem se setkala, se projevil ve vštěpování až solipsistického egoismu. V součinnosti s tím, jak jsou v psychiatrické praxi potlačovány systémové problémy, se vyjevuje tabu hovořit o světě. A pokud o něm přesto hovoříte nebo, nedej bože, přímo označujete některé světové fenomény za příčiny své deprese, dostane se vám poučení, že jde o nedospělé vytěsňování problémů ve vlastním životě a že se v zaujetí společností vyhýbáte sami sobě. Totéž platí i pro případ, kdy na vás skličujícím způsobem působí utrpení druhých bytostí. Tak jsou systémové problémy vpisovány do biografií atomizovaných jedinců, kde se s nimi musíme také vyrovnávat. A pokud této praxi stále odporujete, vždy se dá vaše vnímání nějak delegitimizovat. Například tvrzením, že jde o opoziční vzdor pramenící z neukončené puberty, nebo pohrůžkou některé z populárních poruch osobnosti.
Tyto normativy jsou vštěpovány formou pozitivní sebedisciplinace. Návyk na „vhodné“ chování a jednání se pěstuje pomocí drobných odměn – „aby si mozek zvykl, co mu dělá dobře“. Ty si ovšem v rámci učení se nezávislosti musíme udělit sami (jak jinak, nikdo jiný to za nás v tomto světě neudělá). Neoficiálním mottem jednoho z ústavů se tak stalo poněkud bizarní: „Cvičte svého vnitřního pejska.“ Doporučovanými odměnami může být ledasco, ovšem ne náhodou převažují materiální hodnoty. Tímto způsobem se my sami stáváme nositeli disciplinární moci, a zároveň i subjekty jí podmaněné. Je zjevné, že tato instituce je tedy spíše normalizační, nikoliv osvobozující. Nabízí rehabilitaci do společnosti pomocí vnucení určitých šablon vnímání a vzorců jednání, které jsou v souladu s požadavky neoliberálně kapitalistické společnosti. A my se stáváme jejími komplici.
Nejrozumnější věc, jakou jsem za řádově měsíce v různých ústavech slyšela, bylo zhodnocení jednoho psychiatra asi třetí den mého pobytu: „Váš problém je povahy filosofické, nikoliv psychiatrické. Obávám se, že s tím vám asi nepomůžeme.“ V tomto jsem s panem doktorem souhlasila, ovšem obávám se, že při stavu současné psychiatrie silně vpité do obecně akceptované kapitalistické skutečnosti, nepomůže tento typ léčby nejen mně, ale ani nikomu jinému.
Autorka studuje sociologii.