Jak vyčarovat kouzlo Vánoc

Šťastné a veselé má mnoho podob. Za většinou z nich je spousta práce, většinou té ženské a neviditelné.

Asi každý máme ve své minulosti něco, na co nejsme zrovna pyšní. Jedna taková věc, u které mě hanba fackuje, se týká Vánoc. Nejsou to bujaré pracovní večírky, které se vůbec nekončily v důstojné sváteční atmosféře, ale dávná vzpomínka na to, jak jsme se sestrou kdysi koupily naší mamce jako vánoční dárek vařečku. Nevím, jestli je možné dát pracující matce ještě horší dárek, možná prášek na praní. Snad nás omlouvá, že jsme byly děti. Čerstvě jsme pochopily, že Ježíšek neexistuje. Když jsme se mámy ptaly, co by si přála, tak říkala, že jen to, abychom byli zdraví. Tak jsme musely hledat inspiraci jinde. Ve škole jsme do omrzení četly o tom, jak máma mele maso. Výtěžek z vratných lahví na mlýnek na maso naštěstí nestačil, tak jsme pořídily alespoň vařečku.

Když někdo nic nechce, není to, že nemusí předstírat radost nad něčím, o co nestojí, ten nejlepší dárek? A když někdo dárek chce, neměl by ho dostat, a ne si ho sám kupovat a balit?

Maminka vypadala, že má obrovskou radost, demonstrovala překvapení a nadšení. Kdybych dostala dneska vařečku od svého dítěte já, udělala bych samozřejmě totéž, jásala bych, děkovala. A v duchu bych si říkala: „To snad není pravda.“ Takové divadlo je součástí toho, čemu se říká kouzlo Vánoc. Vyzdobené a cukrovím vonící byty, krásně zabalené dárky, děti, co umí roztomile zazpívat několik koled a usmívající se spokojená rodina těšící se z dárků pod vánočním stromem. Vyčarovat kouzlo Vánoc je součástí mateřských povinností. Ráda bych řekla rodičovských, ale očekávání v tomto ohledu rozhodně nejsou genderově vyvážená.

K fyzické práci na přípravě Vánoc je třeba započítat i práci mentální. Jsou to především ženy, kdo v hlavě nosí seznam komu všemu poslat vánoční přání, komu zavolat, a kdo vymýšlí, komu jaký dárek, aby se hodil a ideálně i líbil. Jsou to matky, kdo vysedává s dětmi, aby nakreslily přáníčka pro prarodiče. A pak přijde ještě dcera, že potřebuje deset dárečku v hodnotě 20 Kč do Skautu, syn, že si ve třídě losovali jméno, komu mají nachystat dárek na třídní besídku a ještě potřebuje dva neadresné dary v hodnotě 50 – 100 Kč na besídku divadelního souboru. A každé dítě krabičku cukroví na všechny besídky ve škole i kroužcích a sportovních klubech. Nakonec je jejich partner požádá, aby si vybraly, koupily a zabalily dárek i pro sebe. No a pak aby nezkazily kouzlo Vánoc, které samy tak pracně vytvořily, tak ještě před dětmi dělají u stromečku překvapené a potěšené. No ale co by pro vánoční pohodu jedna neudělala.

Zneklidňující aspekty Vánoc

Další vánoční vzpomínka je na mojí svéráznou babičku, která se tomuhle modu vymykala. Nikdy za žádných okolností radost nepředstírala. Obal dárků rozsápala, letmo koukla na obsah balíčku a věc pohodila vedle křesla. Na závěr nadílky obvykle místo poděkování prohlásila: „Já jsem nic nechtěla.“ A šla spát. Vždycky jsem si myslela, že je to hrozné, že ani o Vánocích se nesnaží o trochu vstřícnosti. Když ale takhle přemýšlím o „kouzlu“ Vánoc, tak mě tahle vzpomínka přivádí na myšlenku, jestli by ho nešlo postavit na větší upřímnosti. Když někdo nic nechce, není to, že nemusí předstírat radost nad něčím, o co nestojí, ten nejlepší dárek? A když někdo dárek chce, neměl by ho dostat, a ne si ho sám kupovat a balit?

Tenhle text není nic proti kouzlu Vánoc. Osobně jsem jeho velká fanynka. Ale je pravda, že některé jeho aspekty jsou zneklidňující. Většina z nich plyne z často nevyřčených očekávání, z představ, že toto se o Vánocích musí, a tamto zase takhle být v žádném případě nemůže. Mám kamaráda, který je o Vánocích sám. Sama je i jeho matka. Lidi z jejich okolí se ptají, proč proboha netráví Vánoce spolu. O Vánocích přeci nikdo nemá být sám, říkají a neuvědomují si, že vyjadřují své vlastní obavy. Oni jsou oba spokojení. On si vychutná nějaký vánoční pivní speciál, ona si v klidu pustí novou pohádku a udělá si jídlo, které si jinak nevaří.

Způsobů, jak zažít kouzlo Vánoc je víc a není třeba se tlačit do štědrovečerní křeče nucené pohody a pospolitosti. Tak šťastné a veselé, ale taky empatické a upřímné k druhým, ale především k sobě.

Autorka vyučuje na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies