Násilí má sloužit jako nástroj udržení tradičního manželství a tradiční pravidla sexuální morálky jsou pastí, skrze něž jsou členové církve nuceni do jasných mužských a ženských rolí. To je obraz církve, který ve svém článku prezentuje Magdaléna Šipka. Začnu stejně jako ona osobní vzpomínkou. S autorkou jsme působili ve stejných evangelických strukturách a vyrůstali v podobném prostředí – já ještě v konzervativnějším než ona. Právě proto však nerozumím její kritice, která neodráží současné (ani nedávné minulé) názory konzervativních křesťanů.
Abych nepopisoval jen své názory, oslovil jsem několik konzervativních křesťanů z různých protestantských církví, kteří v církvi zastávají různé pozice; jednalo se jak o ženy, tak o muže, kteří o partnerských vztazích opakovaně přednášejí, píší či mluví na křesťanských akcích. Vybral jsem zásadní tvrzení článku a zeptal jsem se na jejich názor.
Násilí pro udržení vztahu?
Začněme hlavním bodem článku – násilí má udržovat tradiční manželství. Pokud by mi kamarádi řekli, že svoji ženu mám bít (natož pak ještě více), tak bych začal hodně uvažovat o tom, zda se nezbláznili. Neznám jediného konzervativního křesťana, o kterém bych věděl, že by s tímto výrokem souhlasil. Znám několik případů, kdy se tak dělo; vždy ale existovala snaha (více či méně podařená) s tím něco dělat; stud a zhnusení násilníků ze sebe bylo jeho nedílnou součástí. Podobně reagují konzervativní křesťané na otázku, zda je násilí ve vztahu přijatelné: „Ne, nikdy, vůbec.“ „Jakékoli násilí mezi manželi je špatné.“ „Zcela jistě ne.“ Závěr první: násilí nemá žádné místo v tradičním manželství. Naopak, Jaro Křivohlavý, psycholog a osobnost, která ovlivnila uvažování (zejména) českých protestantů v posledních desetiletích o mezilidských vztazích, prosazoval, že nejpodstatnější je, aby na sebe partneři byli hodní. Shrnuto – konzervativní křesťané neprosazují násilí jako nástroj udržení vztahu, naopak se proti násilí ve vztahu staví.
Je mi Magdalény Šipky líto, že poznala osoby s určitými názory, na základě kterých si udělala obrázek o konzervativních pohledech na manželství.
Podobně není v konzervativním prostředí zastávána představa, že manželství má trvat až do smrti. Stačí opět nahlédnout do různých knih, přednášek či se pobavit s konzervativními představiteli, aby bylo zřejmé, že se nejedná o převládající názor; pokud vůbec existuje, tak je marginální. Všichni dotazovaní uvedli, že rozvod je v některých případech možný, dokonce byl označen za „jednoznačné řešení“. Závěr druhý: ano, i rozvod je konzervativními křesťany vnímán jako opodstatněný v některých situacích.
Manželství bez seznamování?
Magdaléna Šipka tvrdí, že pokud spolu křesťané nežijí před svatbou, nemají možnost vyzkoušet si své role ani nepoznají, jestli jim to spolu půjde v posteli. Případné rozpory podle ní dopředu řeší genderové role. Stačí nahlédnout do nejrůznějších knih o vztazích, které čtou konzervativní křesťané (například Hranice ve vztazích, Kéž bych byl býval věděl či další), aby bylo zřejmé, že podstatou chození je podle autorů právě intenzivní seznamování. Křesťanské církve jsou takřka unikátní v tom, že připravují páry na svatbu, ať již během setkání, kde spolu diskutují dva partneři o řešeních vhodných pro jejich vlastní vztah, nebo skrze individuální přípravu s oddávajícím farářem. Všichni dotazovaní právě intenzivní seznamování považovali za klíčové před rozhodnutím, zda spolu chtějí strávit celý život.
Pokud tedy existuje nějaký ideál konzervativní křesťanské přípravy na manželství, jsou to právě diskuse o tom, jak budou páry řešit konflikty, zacházet s penězi, zda chtějí děti, kdo bude uklízet a vařit, co a jak (ne)dělat v sexuálním životě, jak vycházet s rodinou toho druhého a podobně. Tomu samozřejmě předchází důsledné vzájemné poznávání. Partnerům je doporučováno poznávat jeden druhého v různých, zejména stresových situacích. Třeba na dvoutýdenním táboře pro děti, kde se člověk vyspí pramálo, protože neustále musí něco připravovat, se vcelku dobře vyjeví, co v člověku je. Třetí závěr: důkladné vzájemné poznání partnerů a diskuse o budoucím uspořádání života jsou jádrem konzervativní křesťanské morálky, nikoli protikladem k ní.
Nikdy nemůžeme předem poznat vše
Zároveň se mnozí konzervativní křesťané domnívají, že společné bydlení či aktivní sexuální život náleží až do manželství. Cílem ovšem není potřeba dopředu řešit genderové role, ale přesvědčení, že některé zkušenosti patří jen do manželství – a pokud tomu tak není, může to dané jednotlivce zbytečně zranit. Není možné obviňovat konzervativní křesťany, že to dělají proto, aby upevňovali genderové role. Naopak! O domácích pracích či rozdělení rolí snoubencům doporučují mluvit takřka všichni oslovení konzervativní křesťané.
Argument, že je nutné se poznat na všemožných úrovních za každou cenu, aby se člověk mohl rozhodnout, zda s druhým chce strávit zbytek života, je sám o sobě vachrlatý. Můžu zjistit, jaká bude moje žena matka? Nemůžu, ale pokud spolu hlídáme děti kamarádů či starších sourozenců, mohu získat určitou představu. Jak bude moje partnerka zvládat stálou pracovní dobu, když oba studujeme? Můžu sledovat jiná dlouhodobější vypětí, průběh studia či třeba právě pobyt na táboře. A jak bude vypadat společný sexuální život? Opět mohu pozorovat, zda druhému jde o to, aby bylo dobře jen jemu, nebo jestli se stará primárně o blaho svého partnera.
Jistě se může stát, že různé páry zažívají problémy v sexuálním životě. Znám některé, kteří je přičítají tomu, že čekali až do svatby, a znám jiné, kteří je přičítají tomu, že do svatby nepočkali. Oslovení konzervativní křesťané zmínili, že ze své osobní či pastorační praxe ty první neznají či jsou výjimečné. Pokud zůstaneme na úrovni jednotlivých případů či u zkušeností jednotlivých lidí, nemůžeme takové názory zobecňovat. Alespoň určitý vhled nám pak mohou poskytnout výzkumy ze Spojených států, které naznačují, že evangelikální křesťané hodnotí sexuální život pozitivněji než ostatní a že to jsou právě evangelikální křesťané, kdo se dlouhodobě snaží o stimulující sexuální zážitek pro oba partnery a v této oblasti se podstatně vzdělávají. Závěr čtvrtý: konzervativní křesťané usilují o živý a zdravý sexuální život, který naplňuje oba partnery – a nejspíše se jim to daří lépe než ostatním.
Nakonec, pokud se pár sestěhuje nebo spolu sexuálně žije, neznamená to, že by se museli vzít či zasnoubit, jak to naznačuje Magdaléna Šipka. Neznám konzervativního křesťana, který by tvrdil, že se partneři musí zasnoubit či vzít, pokud by věděl, že se partneři dostatečně neznají, nejsou si jisti, zda spolu chtějí strávit zbytek života, či spolu chodí jen velmi krátkou dobu.
Kritika karikatury
Je mi Magdalény Šipky líto, že poznala osoby s určitými názory, na základě kterých si udělala obrázek o konzervativních pohledech na manželství. Problém je, že její náhled nereprezentuje ani názory představitelů konzervativních křesťanů, ani doporučení v knihách konzervativních křesťanů, ani názory řadových konzervativních křesťanů, které znám. Je jednoduché kritizovat karikaturu – a představa, kterou Šipka prezentuje, není nic jiného než překroucením ideálu konzervativního křesťanství.
O co tedy konzervativní křesťané usilují, když s někým chodí? O detailní poznání druhého, aby mohli poznat, zda spolu chtějí strávit zbytek života. O podrobné prodiskutování svých plánů, představ společného života a uspořádání každodennosti. A o láskyplný vztah. Ne vždy se vše daří, jak si člověk usmyslí, a často to způsobuje problémy. Ale takové ideály jsou podstatné, jak připomíná i kázání na hoře.
Autor je doktorand na Právnické fakultě UK a asistent ústavní soudkyně. Názory zmíněné v tomto článku nereprezentují tyto instituce.