Foto lci.fr
Významná postava současné francouzské literatury Édouard Louis, který je autorem nedávno vydané knihy Qui a tué mon père (Kdo zabil mého otce) a románu Skoncovat s Eddym B., který se dočkal úspěchu i v Česku, vydal na serveru LesInrockuptibles text, v němž se vyjadřuje k hnutí „žlutých vest“. Sám pochází z chudého severofrancouzského venkova a celá jeho tvorba tematizuje rozdíly mezi městem (respektive Paříží) a regiony. V následujícím textu Édouard Louis popisuje šok, který zažil, když se k němu dostaly fotky „žlutých vest“, a také pocity, které v něm vyvolaly.
Už nějakou dobu se snažím napsat text o žlutých vestách a pro žluté vesty, ale nedaří se mi to. Něco, co souvisí s extrémním násilím a třídním opovržením, kterému toto hnutí čelí, mě doslova paralyzuje. Protože mám pocit, že cílí na mě osobně.
Dělá mi opravdu problémy popsat šok, který jsem zažil, když jsem viděl první obrázky a fotky „žlutých vest“, které doprovázely články o hnutí. Viděl jsem na nich těla, která téměř nikdy předtím nebyla přítomná ve veřejném a mediálním prostoru. Trpící těla, která jsou zbídačená prací, únavou, hladem, neustálým ponížením, jehož se silní na slabších tak často dopouštějí. Viděl jsem unavená těla, udřené ruce, bolavá záda a prázdné pohledy. Viděl jsem lidi trpící sociálním a geografickým vyloučením.
Existuje mnoho způsobů, jak vyjádřit, že trpím. Díky sociálnímu hnutí se otevírá příležitost, aby ti, kdo trpí, už neříkali: „Trpím kvůli imigraci a své sousedce, která čerpá sociální dávky“, ale: „Trpím kvůli těm, kdo vládnou“.
Důvod, proč to mnou tak cloumá, je ten, že nesnáším násilí ve společnosti, nesnáším nerovnosti, ale také (a zřejmě nejvíce), že ta těla, která jsem viděl na fotkách, se tolik podobala tělům mého otce, mého bratra, mé tety. Tolik se podobala tělům obyvatel vesnice, v níž jsem v dětství bydlel. Podobala se tělům všech těch, kdo mají zdraví zpustošené chudobou a nouzí a kteří po celé mé dětství opakovali, že „pro nikoho nic neznamenají, nikdo o nich nemluví.“ Odtud ten pocit, že opovržení a násilí, které se ze strany buržoazie okamžitě snesly na toto hnutí, míří na mě osobně. Protože pro mě se každý, kdo se naváží do žlutých vest, naváží i do mého otce.
Kdo poznal nouzi
Hned jak hnutí vzniklo, v médiích se začali objevovat „experti“ a „politici“, kteří se smáli, zlehčovali a odsuzovali žluté vesty a nespokojenost, kterou představují. Na sociálních sítích se to hemžilo slovy jako „barbaři“, „hlupáci“, „nešikové“, „nezodpovědní“. Média zmiňovala „chrochtání“ žlutých vest. Jasně, protože lidové vrstvy nerevoltují, ale chrochtají, jako zvířata. Taky jsem slyšel, že se mluvilo o „násilí tohoto hnutí“, když vzplálo auto, byla rozbita výloha nějakého obchodu, nebo byla zničena socha. Velká část politických a mediálních elit by chtěla, abychom uvěřili, že násilí neznamená tisíce zničených životů, které kvůli politice končí v naprosté nouzi, ale několik zapálených aut. Nejspíš tito lidé opravdu nikdy nouzi nepoznali, když si myslí, že čmáranice na historické památce je vážnější než naprostá nemožnost se uzdravit, žít, pořádně se najíst a dát najíst své rodině.
Žluté vesty hovoří o hladu, prekarizaci, životě a smrti. Politici a někteří naši novináři odpovídají, že „symboly Republiky byly hanobeny“. Ale o čem to tihle lidi mluví? Odkud pocházejí? Jak na to přišli? Média často zmiňují, že se v hnutí objevuje rasismus a homofobie. Komu se posmívají? Nechci mluvit o svých knihách, ale asi je dobré zmínit, že pokaždé, když jsem vydal nějaký román, byl jsem obviněn z toho, že stigmatizuji chudou a venkovskou Francii. A to právě tím, že jsem v knihách mluvil i o rasismu a homofobii. Ve vesnici, kde jsem vyrůstal, jsem obojí zažil. Tihle novináři, kteří nikdy nic pro lidové vrstvy neudělali, se najednou stali jejich ochránci.
„Chudí, sklapněte!“
Pro dominující skupiny se nižší třídy staly opravdu perfektní třídou-objektem, řečeno se sociologem Pierrem Bourdieu. Objektem, s nímž se dá v rámci diskurzu manipulovat: jednou jsou to ti dobří autentičtí chuďasové, podruhé rasisté a homofobové. V obou případech je záměr stejný: zabránit tomu, aby se objevil hlas, který mluví za ně a o nich. Je jedno, že je k tomu třeba si ze dne na den protiřečit – hlavně že oni sami mlčí.
Ano, ovšemže se v rámci hnutí žlutých vest objevovala rasistická a homofobní gesta a průpovídky, ale odkdy tato média a tyto politiky zneklidňuje rasismus a homofobie? Odkdy? Co udělali v boji proti rasismu? Využili svou moc a prostor, aby mluvili o případu smrti Adama Traoré [šestadvacetiletý muž, který zemřel za podivných okolností v roce 2016 na policejní stanici] a o práci komise Adama? Mluví snad o policejním násilí, které je pácháno dennodenně na Arabech a černoších po celé Francii? Nedali náhodou v době hlasování o svatbě pro všechny prostor Frigide Barjot [francouzská humoristka a fejetonistka, která vystupuje proti sňatkům pro všechny] a biskupovi Dagensovi? Nevyjádřili tím náhodou, že homofobie může být normální součástí televizních pořadů?
Když dominující část společnosti a některá média mluví o homofobii a rasismu u žlutých vest, nemluví ani o homofobii, ani o rasismu. Říkají prostě: „Chudí, sklapněte!“
Hnutí musí pokračovat
Je třeba zmínit, že se jedná o hnutí, které se teprve vytváří, jeho jazyk se ještě neustálil, a pokud v něm existuje rasismus a homofobie, je na nás, abychom se pokusili ten jazyk změnit.
Existuje totiž mnoho způsobů, jak říct „trpím“. Díky sociálnímu hnutí se otevírá příležitost, aby ti, kdo trpí, dále neříkali: „Trpím kvůli imigraci a své sousedce, která čerpá sociální dávky“, ale: „Trpím kvůli těm, kdo vládnou. Trpím kvůli sociálnímu rozdělení, kvůli Emmanuelu Macronovi a Édouardu Philippovi.“ Sociální hnutí je okamžik, kdy dochází k podvracení jazyka, okamžik, kdy tradiční narativ může zakolísat. A právě k tomu dnes dochází: už několik dnů jsme svědky změny slovníku žlutých vest. Na začátku se mluvilo vlastně jen o benzínu a občas se objevila některá nepěkná slova jako „pobírači dávek“. Dnes už slýcháme slova jako nerovnost, zvyšování mezd a nespravedlnost.
Toto hnutí musí pokračovat, protože představuje cosi spravedlivého, urgentního, hluboce radikálního. Musí pokračovat, protože tyhle tváře a hlasy, které bývají běžně odsouzeny k neviditelnosti, jsou konečně slyšet a vidět. Jejich boj ale nebude jednoduchý: vypadá to tak, že žluté vesty představují v podstatě Rorschachův test pro velkou část buržoazie. Nutí je totiž vyjádřit jejich opovržení nižší třídou a ukazuje násilí, které normálně vyjadřují nepřímo. Tohle opovržení zničilo v mém okolí spoustu životů. A dál v jejich ničení pokračuje. A čím dál víc mě tohle opovržení umlčuje a paralyzuje mě do takové míry, že nejsem schopen napsat text, jaký bych chtěl, vyjádřit to, co bych chtěl vyjádřit.
Musíme ale vyhrát. Je nás hodně, kdo si říkáme, že nemůžeme utrpět další porážku levice, a tudíž porážku těch, kdo trpí.
Z francouzského originálu Chaque personne qui insultait un gilet jaune insultait mon père, publikovaného na serveru LesInrockutibles, přeložila Sára Vidímová.