Pavel Sladký (Český rozhlas Vltava)
Jestli smím jmenovat jen jeden hraný snímek, vybírám z mnoha letošních výjimečných filmů (Roma, Vzplanutí, Nit z přízraků ad.) The Florida Project, film amerického režiséra Seana Bakera, který spojil obrazově strhujícím způsobem – a s geniálním dětským i dospělým obsazením – sociální výpověď o životě v motelech nedaleko floridského Disneylandu s magickým realismem dětství. Díky tomu je na nejobecnější rovině snímkem o překračování hranic – například mezi realitou a fantazií, dětstvím a dospělostí nebo sociálních bariér. V roce, v němž se český dokumentární film dočkal minimálně pěti výrazných, cenných premiér, bych rád připojil i domácí snímek Až přijde válka. Režisér Jan Gebert v něm dokazuje, že český film dokáže promluvit k celoevropskému publiku na navýsost aktuální téma. Film o jednotce Slovenských branců a jejich vůdci Peteru Švrčkovi totiž sdělně ukazuje nejenom samotnou paramilitární organizaci, ale také některé principy současné politiky a vzdělávání.
Klára Tasovská (dokumentaristka)
Film The Florida Project Seana Bakera na mě zapůsobil svou živelnou intenzitou, realismem, který není prvoplánově tíživý, přirozeností hrdinů, kteří ve filmu nic nepředvádějí, jen bezprostředně existují. Leave No Trace, to je les a svoboda pohledem jedné z nejzajímavějších režisérek amerického indie filmu Debry Granik. Nabízí jemný příběh vztahu otce a dcery a dalších zraněných lidí, kteří hledají své místo mimo dosah dnešní společnosti. Ve snímku Island of the Hungry Ghosts narazíme na podmanivý pohled na problematiku detence žadatelů o azyl na australském Velikonočním ostrově. Dokument Gabrielly Brady pracuje silně kinematograficky s vizuální i obsahovou metaforou každoročního migrování krabů, kontemplací, introspektivním tempem, blízkostí, autenticitou a hlavně lidskostí. A jsem ráda za podařené české dokumentární filmy, jako jsou Až přijde válka, Švéd v Žigulíku, Hranice práce, Nagano Tapes, Central Bus Station.
LP Fish (Živel)
Jeden z nejnepříjemnějších filmů roku a možná i nejvíc zneklidňujících filmů své dlouhé filmografie natočil v roce 2018 Steven Soderbergh. Snímek Nepříčetná natočil celý na iPhone 7 a zkombinoval v něm zneklidňující hru na pravdu, utopenou se v záplavě konspirací (inspirací mu byli mistři noiru jako Otto Preminger a Alfred Hitchcock), béčková hororová klišé a svíravou, paradokumentární formu. Natáčení tímto způsobem označil Soderbergh za „osvobozující zkušenost“ a výzvu pro filmaře, kteří nechtějí své rozpočty diskutovat s velkými studii. Film, ve kterém se přelévají sympatie a nenávist mezi hlavní hrdinkou i geniálním záporákem a zásadní otázkou tu je „Kdo je šílenec?“, diváka doslova vdechne – a při sledování na notebooku dokonce možná víc než v kinosále. Soderbergh tak tvoří sympatickou opozici filmařům (jako jsou Tarantino či Spielberg), kteří své filmy naopak točí způsobem, vylučující kvalitní zhlédnutí na domácích zařízeních.
Tomáš Janáček (režisér)
Nakonec nejmilejším překvapením roku se pro mě stal film Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři, uvedený v letošní karlovarské soutěži. Renomovaný režisér Radu Jude se pokouší reflektovat stinnou stránku rumunské minulosti. Snímek je překvapivě autentický, mísí hrané a dokumentární pasáže a působí na první pohled velice nefilmově. Většina filmu se opírá o rozsáhlé dialogy mladé umělkyně, která se musí při své práci na provokativní performance konfrontovat s postoji rumunské společnosti ke své odpovědnosti za zločiny na Židech během druhé světové války. Jude otevírá téma velice komplexně, vyhýbá se tezovitým závěrům a prokazuje jistou citlivost i při snaze porozumět kořenům nenávisti ve společnosti. Přes lokální povahu tématu je film v něčem velice přenositelný a český divák se nepochybně neubrání srovnání s úrovní debaty o podobných otázkách v Česku. Jude tak vystihl možná lépe než kdokoli jiný znepokojivé nálady a zkratky v myšlení obyvatel střední a východní Evropy.
Kamil Fila (filmový kritik)
Nedokážu dát jeden film, tak alespoň žebříček: The Florida Project (r. Sean Baker) o dětství před branami Disneylandu. Nit z přízraků (r. Paul Thomas Anderson) – jemnocitně popsaná vztahová dynamika závislosti a ovládání. Roma (r. Alfonso Cuarón) – nádherně vyjádřený kontrast mezi osobním a nadosobním. Jack staví dům (r. Lars von Trier) – obrovsky vtipná disputace na téma (nejen filmového) násilí. Měsíc Jupitera (r. Kornél Mundruczó) – osvobodivá metafora o touze uprchnout ze světa. BlackKklansman (r. Spike Lee) – poctivý pokus naložit všem úplně stejně. Tina a Vore (r. Ali Abbasi) – napínavá i lehce nechutná hra s žánrovými očekáváními. Odnikud (r. Fatih Akin) – příběh o potřebě se pomstít, i když jste jinak vzorem tolerance. Nemilovaní (r. Andrej Zvjagincev) – další portrét země, v níž vlastně nikdo nechce žít. První člověk (r. Damien Chazelle) – pocta lidské urputnosti, jež může přesáhnout v nelidskost nebo přesažení lidské omezenosti. Z českých filmů Jan Palach (r. Robert Sedláček) za odvahu v poslední části filmu nechat postavy mlčet. Seriál: Haunting of Hill House (r. Mike Flanagan) – důmyslná hra mezi psychologickým pohledem na skutečnost a esoterickým spiritualistickým viděním. Minisérie: Patrick Melrose (r. Edward Berger) – o závislostech, rodině a mužské křehkosti.
Zbyněk Vlasák (Salón Práva)
I proto, že jsem teď ponořený do letošní domácí produkce kvůli hlasování v Cenách české filmové kritiky, dovolím si vybrat český snímek – Jana Palacha režiséra Roberta Sedláčka. Zdramatizování posledních měsíců Palachova života je pro mě vrcholem Sedláčkovy snahy dostat se skrze film na dotek českým a československým dějinám. Nejde ani tak o to, že zde oponuje stále poměrně silnému, ale nepřesnému a strnulému antikomunistickému výkladu Palachova fatálního činu. Důležité je spíše to, že se mu povedlo propojit (v něčem extrémní) historickou postavu s univerzální lidskou situací, aniž by ztratil racionální náhled a utopil se v kýči. V jeho Českém století byl nejsilnějším dílem ten, v němž proti sobě nehráli hru o život jen dva politici, Gottwald a Slánský, ale hlavně dva dlouholetí kamarádi, Kléma a Ruda. Tentokrát je oním lidským momentem samota. Palach je tu zoufale sám, nikdo do něj nevidí a on se nedokáže nikomu otevřít. A právě jeho samota, a nikoli závěrečné vzplanutí, je nakonec tím, co nám otevírá dveře nejen k silnému filmovému prožitku, ale také přímo k Palachově oběti.
Jarmila Křenková (filmová kritička)
Na konci roku trochu vánoční blasfemie. Dokument McQueen o módním návrháři Alexanderu McQueenovi nedominuje výročním žebříčkům popularity, ale nemůžu o něm přestat přemýšlet. Životní příběh Leeho McQueena, podsaditého kluka z chudých poměrů a bez formálního vzdělání, který v počátcích kariéry financoval látky z podpory v nezaměstnanosti, je antiteze amerického snu. Dokument, v němž se pracuje s archivními materiály i komentáři McQueenových přátel, příbuzných a spolupracovníků, není devótním mapováním cesty na vrchol, tam ostatně Leeho čekala jenom prázdnota a smrt. McQueen je portrétem umělce, kterého fascinovaly spodní proudy lidské psýché a jenž sugestivně vyprávěl temné a kruté příběhy o násilí, psychiatrických diagnózách nebo koloniální nadřazenosti. Je vztyčeným prostředníčkem profesnímu i životnímu přizdisráčství. Může inspirovat každého, kdo usiluje o profesionalitu ve svém oboru, zvlášť v době, kdy je těžké dokonce i v takzvaně kreativních profesích nepodlehnout tlaku okolí a nestát se géniem průměru. Je to film mnoha kontrastů, který vypráví o povrchním světě módního průmyslu, přesto silně zpřítomňuje existenciální marnost všeho konání a slova Ingmara Bergmanna o tom, že smrt člověka je, jako když v pokoji zhasne světlo.