Mikulášský příběh aneb Božská komedie českého školství

České školství připomíná Dantovu Božskou komedii s Peklem, Očistcem a Rájem. Hlavní je kázeň a pokora, kreativitu tu nehledejte.

Dne 5. prosince si dcera zapomněla doma masku čerta, kterou měla mít na odpolední besídku. Dětské starosti na mou hlavu! Popadl jsem tu ďáblovu tvář a utíkal do školy. Asi trpím nějakým Pavlovovým reflexem z dob vlastního dětství: vůbec se mi tam nechce. Komunikaci s učiteli jsem s radostí přenechal manželce, děti poprosil, ať mi neříkají známky, a když už ke mně něco doletí, říkám: „Čtyřka je špatná, ale už jsi četl Dobrodružství Toma Sawyera? To ti zlepší náladu!“ Jenže nyní mačkám školní zvonek, zámek zabzučí, vstoupím. Nevím, kam mám jít, a labyrint dlouhých chodeb mi dává zakusit, jak jsem v českém školství ztracen fyzicky i duchovně.

Základka je především přehled tvých slabostí. Přesně jako Peklo v Božské komedii.

Naštěstí na konci jednoho koridoru stál nějaký pán. Divný… Stařec, protáhlý vous, plášť. Pobaveně si mě i s hlavou čerta změřil: „Ztracen v české škole, že?“

„V celém školství,“ říkám.

„Ale jdi. Znáš Dantovu Božskou komedii? To je české školství!“

„Prosím?“ nechápu.

„Dante ji stavěl po vzoru gotických katedrál. Jeden kámen podpírá druhý. Až do nebes. Dávej pozor: celá Komedie se skládá ze tří nosných částí: Peklo, Očistec a Ráj. Tomu odpovídá naše základní, střední a vysoké školství. Podobně jako u Danta, ne každý se dostane do Očistce a Ráje. Říkalo se kdysi: řemeslo má zlaté dno. Základka dnes vyselektuje řemeslníka se vzkazem: měl ses učit líp! Dantovo Peklo připomíná kuželovitou propast, která míří až do středu Země, skládá se z devíti kruhů a ty se směrem dolů zmenšují. Každý kruh charakterizuje konkrétní typ hříchu, a ty postupně gradují. Přesně jako česká základka má devět tříd a v čím pokročilejším patře jsi, tím hůře snášíš její nároky (viz výsledná křivka testování 385 škol Českou školní inspekcí v roce 2014). Vstupem do české školy se otevírá žáčkovi kniha hříchů, na něž je poukazováno. Ty hříchy jim budou těžšími a těžšími. Základka je především přehled tvých slabostí. Přesně jako Peklo v Božské komedii. Dante uchvátil typickou gotickou kompozicí, v níž se však odehrává krásný renesanční příběh o bloudícím člověku. Tak i česká základka má statnou středověkou strukturu, v níž bloudí mrňousové, kteří jako by spadli do minulosti. V Božské komedii potká Dante básníka Vergilia, svého průvodce, tak jako ty jsi potkal mě, Amose.“ Pokorně jsem následoval svého druha.

Devět kruhů pekla

Zastavil se u dveří s nápisem 1. A a vyzval mě, abych přiložil ucho. Byl slyšet hlas paní učitelky: „Tak už konečně pochop, Marku, že čas her skončil! Jsi ve škole! Probuď se!“ Amos zašeptal: „Typický hřích první třídy. Chtěli by si hrát!“

Pozorně jsem se zadíval na svého průvodce. Na mou duši, je to on: „Ale Amosi, vždyť ty sám jsi říkal: škola hrou! Hrou by se naučili nejvíc, ne?“

„To jsem říkal kolem roku 1630, tedy před 400 lety a přišel jsem na to v emigraci. Tady jsi v Čechách a pro ně je to moc hrrr. Taky bys chtěl mít všechno hned!“

Následují dveře 4. C. Mluví učitelka: „Anežko, k tvému obrázku. Zadání bylo nakreslit maminku. Toto je co?“ „To je bříza.“ „Aha, slyšíte, děti, maminka Anežky je bříza.“ Výbuch smíchu. „Představ si, že jsi lékařka a pán přijde se zánětem slepého střeva, jenže ty mu vyoperuješ srdce, protože srdce se ti zdá více fascinující. Co myslíte, děti, co na to pozůstalí Anežce poví?“ Výbuch smíchu. Anežka vysvětluje: „Jak jste řekla nakreslit maminku, vzpomněla jsem si na její vlasy, ruce, kůži a musela nakreslit břízu.“ „No když jsi musela… Tak já ti musím dát pětku.“

Amos se zakřenil: „Děvče nešťastné, hříchy imaginace musí ven! Jako u zubaře! Ne, jako u kováře!“

Další kruh je 5. C. Katka pláče, protože má z pravopisu zase čtyřku. Asi sedmou. Učitelka ji utěšuje: „Neplač. Třeba z tebe bude šikovná švadlena a já si u tebe nechám ušít šaty.“ Katka odpovídá: „Ušiji vám ty nejhezčí, jen mi pořád nedávejte ty čtyřky a pětky. Já přece už vím, že nejsem chytrá. Máma to ví, babička to ví, tak jako já to vím o nich. Už mi to ukazujete tolik let a ještě jednou tolik ukazovat budete.“

Amos zamudroval: „Proč chodit do školy? Aby tě nenapadlo zapřít sociální status své rodiny! Predestinace se tomu, holčičko, říká!“

Autorita, kázeň a pokora

A tak jsme se s Amosem postupně blížili až k poslednímu kruhu pekla, devátému, když můj průvodce prohlásil: „Chceš-li vidět pravé pekelné dno za devátým kruhem, jakousi pekelnou vrchnost, pak se mě chyť!“ Hodil nám plášť přes ramena a v mžiku jsme se ocitli před chrámem sv. Mikuláše na Malé Straně, pokynuli mu k svátku a prošli do Sněmovní ulice, kde mi Amos chce ukázat nějakou dolní komoru. Kdeže komora! Palác to byl! Za řečnickým pultem zrovna mluvil svérázný pán.

Amos šeptal: „Tenhle pekelník se jmenuje Hegemon. Ale pozor. Jeho otec je také Hegemon, tedy musíš dodat Hegemon mladší. Je předsedou školského výboru. Každé pondělí píše články do novin a ujišťuje davy, že máme sice podfinancované, demotivované, administrativně rozleptané, ale bezesporu dobré učitele (článek Dobří učitelé z 3. 9. 2018), nebo že zruší humanitně orientované „obskurní lokální univerzity“, odkud často vylézají nepřátelé dobrých učitelů (článek Podpořme technické a kvalitní vzdělání z 5. 11. 2018). No, moc nekoukej, na takové škole zrovna ty vykládáš studentům, že hegemonie je mocenská praktika, kdy vládce ovládá poddané nejen bez použití síly, ale dokonce za jejich souhlasného kývání: ano, chceme být tvou ovcí. Hegemon tě nechá být, ale musíš slíbit poslušnost a říct básničku: ‚Otče náš, uznáváme základní terminologii českého vzdělávacího systému, jakési trinitární dogma: 1) autorita, 2) kázeň, 3) pokora, a její dennodenní uvádění do praxe a nebudeme proti autoritě používat výraz vzor, proti kázni stavět motivaci, proti pokoře kreativitu! Zabalíme zlatíčkám svačiny a pošleme je odsedět si dětství do instituce, která neumí být více než posledním patrem exekutivní moci. Amen.‘ Hegemoni vás nemají rádi. Jaké by to bylo tobě, kdyby ti někdo na stůl před studenty vylil mozek a začal takhle pitvat jednotlivé laloky?“

Prosím trošku montessori

Nyní je čas potkat nejvyššího pána české školy. Dante zakončuje Peklo silným obrazem a setkáním se samotným Luciferem, zamrzlým na dně posledního kruhu: „Panovník toho bolestného kraje od půli prsou z ledu trčel v díře.“ Tak i stávající ministerský pán našeho bolestného kraje, zvaný Bert, se z různých důvodů nehne. Především z politických: politik je oběť i král kompromisů a taktéž z důvodů sociálních: Češi nejsou připraveni na školství bez represe a on postrádá důvod, proč to měnit. Učitelé neumějí učit bez alespoň latentního strachu žáků a většinu kriticky vnímavých rodičů sžírá opět strach ze střetu se státní mocí, a tak buď mlčí, nebo hromadně prchají. Krajina zjevuje surreálné scenérie: 21. století a pod středověkými hradbami českých škol jako houby po dešti rostou dřevěné maringotky nebo jurty, v nichž nepoddajní zakládají školy vlastní.

Lucifer alias Bert, nejvyšší muž devátého okruží, absolvoval předmikulášský rozhovor 2. 12. s ďábelsky rigidní moderátorkou na XTV. Mimo jiné se dohodli na způsobu, jak si, cituji, „vynutit respekt ze strany rodiče“. Bert doslova říká: „Pokud rodič nebude mít možnost oběhnout učitele, který má nějaký názor a postěžovat si u ředitele, který podrží toho kantora, když bude přesvědčen, že má pravdu, tak je to první krok k návratu té autority a prestiže učitelů. Kraje jako zřizovatelé pak podrží toho ředitele v politice té školy“ (viz XTV, Bobošíková – Plaga, čas 9:15–10:00). Jako gotický chrám! Kámen na kameni! Jako Goliáš! Rodič školního dítěte je jen chvilkový okamžik, téměř nereálný přelud, zatímco učitel a ředitel školy jsou kolegové, odborní pedagogičtí experti s desítkami let praxe, se státním aparátem za zády a tvým děckem v lavici. K jaké „pravdě“ mohou asi tak dojít? Český rodič nesměle volá odspodu do kamenné zdi: „Prosím trošku montessori…“ A z hradeb se nese ozvěna: „Sorry… sorry… sorry…“

Obrátil jsem se na svého druha: „Ale Amosi, stále více lidí mluví o školské reformě, o tom, že děti budou učit aprobovaní lidé, vyhledávající dialog s rodiči i dětmi, otevřeni novým didaktickým metodám, s nimiž jsi někdy v baroku přišel.“

Amos řekl: „Pravděpodobnější je, že nad vchodem českých škol nechá nějaký Luciáš nejmladší napsat nápis, který visí nad vchodem do Dantova pekla: Zanechte vší naděje, kdo vstupujete!“

Jak domluvil, zmizel. Stál jsem na chodbě ZŠ, v rukou smějící se tvář ďábla, a  nevěděl, kam jít…

Autor je vysokoškolský pedagog.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image