„Já fakt nejsem žádný hipík nebo křehká květinka. Původní profesí jsem voják, rotmistr, dělal jsem velitele čety. Když jsem přísahal, tak jsem měl skoro slzy v očích – já, debil, tomu tehdy věřil. A teď tam jdeš a na týhle instituci vidíš ten státní znak!“ vypráví o své první návštěvě exekutorského úřadu David, s kterým sedíme v Dejvické nádražce.
Deset obálek se zeleným pruhem
Na Davida vypadlo jednoho dne hned deset obálek se zeleným pruhem – deset exekutorských příkazů. „První, co cítíš, když to otevřeš, je takový to horko a mráz zároveň, jestli jsi to někdy zažila. Pocit ohrožení.“ Stejně jako mnoho dalších lidí se zkušeností s exekucí měl z minuty na minutu obstavený účet. Dopravnímu podniku dlužil sto dvacet tisíc – za několik jízd na černo. Některé z nich byly z doby před deseti lety. Když si prohlížel, za co všechno si exekutor účtoval peníze, nestačil se divit. Stejně jako statisíce dalších lidí v republice měl všechny pohledávky rozdělené, ačkoliv je vymáhal jeden člověk a dlužil na jednom místě.
Nikdo se o mě nezajímal, neměl jsem žádnou hodnotu a stál jsem sám proti celé té byrokracii jako nějaká položka.
„Měl jsem tehdy velký štěstí. Byl jsem single a bez dětí, mám dobře placenou práci. Ale plonkovních 120 tisíc jsem opravdu neměl. Přitom myslím, že by mi bez problémů půjčila i banka, ale ten zablokovaný účet v tom nadělal další paseku. Nakonec mi půjčil kamarád čtyřicet tisíc, abych složil jistinu. Celý dluh jsem platil přes rok,“ vzpomíná David. To, že zvládl svůj dluh splatit poměrně rychle, ovlivnil kromě výše příjmů i další faktor: sociální kapitál. Přes své známé se dostal k právnímu poradenství a rychle si zjistil, co všechno má udělat, aby se exekuce zastavila. Takové štěstí má ale jen minimum dlužníků. Většina z nich tuto výhodu nemá a kladivo exekucí na ně udeří mnohem tvrději.
Exkluzivní výzkum Agentury Median pro A2larm ukázal, že ve struktuře dluhů netvoří exekuce dopravních podniků nijak zásadní podíl. Do problémů dostaly jen sedm procent dlužníků. Podle Daniela Hůleho, experta na exekuce z Člověka v tísni, je to způsobené odlišným způsobem kontroly jízdného napříč celou republikou. „Dopravní podnik je typicky pražský, případně brněnský nebo plzeňský problém. Tam, kde se do autobusu nebo tramvaje nedá nastoupit, aniž by se člověk neprokázal ihned řidiči, se pohledávky za jízdu na černo skoro nevyskytují.“ Pro řadu lidí ale právě tyto dluhy tvoří zásadní problém. Patří mezi ně i důchodce Emil, kterého jízda na černo dostala na sociální dno. Zlomená noha a neplacení jízdenek pro něj nakonec znamenaly bezdomovectví.
Nedůvěra v režim
„Propustili mě z LDN poté, co jsem rok ležel s rozdrcenou nohou. Stát mi tehdy nepřiznal právo na invalidní důchod, řešilo se, jestli jsem nebyl pod vlivem alkoholu, když mě to auto porazilo. Nebyl, ale prokázat to trvalo několik měsíců. Tehdy jsem zažil pád na úplné dno, bydlel na Armádě spásy, neměl vůbec žádný příjem. Tak jsem na kontroly s nohou jezdil načerno,“ shrnuje svůj příběh Emil. Dnes má třetí stupeň invalidního důchodu, je členem Platformy pro sociální bydlení a podílí se dlouhodobě na vyjednávání o podobě zákona o sociálním bydlení u nás. Exekuce za cesty do nemocnice se mu vyšplhala na 140 tisíc. „Na dluhu za jízdu na černo je jediné pozitivum: není to půjčka. Takže to roste jen do určité míry, ale ty odměny exekutorům jsou naprosto neúměrné,“ glosuje Emil systém, který ho dostal na dno.
Právě vysoké odměny za malé dlužené částky byly specifikem českého modelu exekucí a táhnou se daleko do historie, jak popisuje text Saši Uhlové. Emil tento systém považuje za naprosto zhoubný. „Tohle už není demokracie, je to pseudodemokracie. Nikde v Evropě nic podobného nemají, ale jen u nás slýcháme, že liberálnější přístup k dlužníkům skončí totálním rozkladem státu a že dluhy se mají bezvýhradně platit. S tím bych i souhlasil – nemám problém dnes, kdy už nejsem na úplném dně, zaplatit těch pět a půl tisíce za pokuty. Ale proč bych měl platit tisíce exekutorům, proč bych měl trpět tím, že se moje dluhy jedné instituci rozdělily a exekvovaly zvlášť? To nemá žádný motivační smysl,“ říká rezignovaně a dodává: „Nevěřil jsem předchozímu režimu, ale tomuhle nemůžu věřit taky.“ Emil není sám. Mezi lidmi v exekuci je podobný postoj velmi častý a výrazný podíl na něm má právě zkušenost s predátorským vymáháním dluhů.
I mezi chudší polovinou Čechů do 65 let sice převládá názor, že změna společenského systému po roce 1989 v Česku měla smysl (53 % souhlasí, 32 % odpovídá záporně, zbytek neví), tento postoj ale výrazně souvisí se zasažením exekucemi. Mezi lidmi, kteří s nimi mají zkušenost, totiž smyslu společenských změn po roce 1989 důvěřuje jen menšina (41 %) a převládá negativní postoj (46 %). Postoj k polistopadovému režimu souvisí s chudobou a se vzděláním, nicméně i v rámci nízkopříjmových skupin se zkušenost s exekucemi projevuje snížením důvěry v polistopadové změny ze 47 na 33 %. A v rámci těch podprůměrně příjmových poklesem z 60 na 46 %.
Demokracie v časech exekučního byznysu
Podle Davida, který se po vojenské kariéře nakonec rozhodl věnovat profesi zdravotního bratra, je kromě samotného systému exekucí největší problém v obstavování účtů. I jemu totiž hrozilo, že se mu začnou hromadit různé nedoplatky – sám se nejvíc bál především o hrazení nájemného a účtů za elektřinu nebo plyn. Jenže exekuce nemají jen ryze praktický rozměr, ale i ten symbolický. Ten si David uvědomuje také: „Já nepopírám, že jsem byl zvíře, jezdil jsem načerno a dělal jsem spoustu věcí, který se dělat nemaj. Ale ten trest by měl být nějakým způsobem přiměřený. Tohle není přiměřený. Se mnou to zahejbalo tak, že doteďka nejsem schopný sledovat olympiádu nebo fandit národnímu týmu. To je něco šílenýho, takový predátorský systém. Vždyť to nejsou predátoři, to jsou supi!“
Exekucemi netrpí pouze lidé v dluhové pasti, ale i celý stát: výzkum jasně ukazuje, že více než polovina dlužníků odchází pracovat do šedé ekonomiky, protože se jim práce pod tíhou exekuce přestala vyplácet.
Výzkum Medianu ukázal, že se zkušenost s exekucí podstatnou měrou podílí na důvěře poškozených v demokracii. Celých 49 % lidí, kteří si za posledních pět let prošli exekučním kolečkem, se domnívá, že pro lidi, jako jsou oni, není žádný rozdíl v tom, jestli je, nebo není demokratický systém. Z lidí, kteří žádné exekuce neměli, si to myslí jen 37 % a názor, že je demokracie bezpodmínečně lepší než jiný systém vlády, naopak vyznávají v poměru k těm exekvovaným o 15 % častěji.
Pocity, které měl David při otevírání obálek, byly jasné: nejdřív strach a potom nenávist. Když pak mezi paneláky uviděl vilu svého exekutora, podlomila se jeho důvěra v instituce v Česku. „Vevnitř to vypadalo, jako by tam bydlel nějakej kmotr. Kolem chodili týpci s ostříhanýma vlasama, ve špatně padnoucích vyboulených sacích. A na takové budově je státní znak. Soukromý, poměrně bezostyšný byznys, zaštítěný něčím takovým!“ kroutí nechápavě hlavou.
Exekutor, který měl Davida na starost, není ve světě byznysu s dluhy neznámý. Jmenuje se Juraj Podkonický a patří k nejvýraznějším tvářím české exekutorské scény. Naštěstí pro Davida sídlil v Praze, takže ho mohl navštívit osobně. Takové štěstí každý nemá. Kateřina Fumferová, právnička z Poradny pro občanství/Občanská a lidská práva v Praze popisuje, že se Podkonickému pokoušela dovolat po čtyři dny. „Ani jednou to nezvedl. Měl tam na sebe několik kontaktů, přesto telefon jen zvonil a nikdo ho nezvedal. Bylo to frustrující.“
Fakt, že exekutoři nemají povinnost informovat vás o celém řízení a že dlužníci musí sami žádat o nahlédnutí do spisu, je podle Fumferové diskriminující. Za vinu to dává především chybějícímu zákonu o teritorialitě exekutorů. To v praxi znamená, že váš dluh může vymáhat exekutor z druhého konce republiky, což samozřejmě ztěžuje komunikaci. „Neexistující teritorialita znamená třeba i to, že váš spis leží třeba v Přerově, i když vy žijete v Mladé Boleslavi. Opravdu mají lidé v exekuci povinnost jet přes půl republiky jen proto, aby se vůbec dozvěděli, za co dluží? Když spácháte trestný čin nebo když se soudíte o dítě, vždy se to odehrává v místě vašeho bydliště. S dlužníky se zachází hůř než s pachateli závažné trestné činnosti,“ podivuje se.
Nikdo se nezajímá
Student Ostravské univerzity Jan si ve vědecké knihovně jednou půjčil dvě knihy. Když se opozdil s vrácením, knihovna mu zaslala upomínku. Nakonec dlužil za hodnotu knihy, poplatek sto padesát korun za zpracování a také kolem dvou set padesáti za prodlení. Celkem měl knihovně za jednu zpozdilou knihu zaplatit necelou pětistovku, jenže v nákladech byla ještě jedna položka – peníze pro advokáta, který mu upomínky zaslal. Chtěl za svou práci přes sedm set. „To jsem se teda nasral a poslal jsem knihovně na účet těch 475 korun. Tomu advokátovi jsem žádnou odměnu platit nechtěl, protože knihu jsem si půjčil od knihovny, a ne od něj. Kdybych mu to býval dal, asi bych hodně ušetřil. Ale přišlo mi strašně nefér, že mu za napsání dopisu mám zaplatit sedm stovek.
Jan tehdy měl nízký plat a jeho jediné štěstí bylo, že bydlel v bytě, kde nemusel platit vysoký nájem. Za pár měsíců přišla podobná zpráva, ale týkala se druhé knihy. Tehdy vůbec nepochopil, že mu pokuty rozdělili a další upomínku odložil s tím, že už všechno zaplatil. Chvíli byl klid, jenže pak se objevila exekuce. Všechny pokuty měl rozdělené, takže ze dvou knih se staly dvě různé pohledávky, dohromady za dvacet jedna tisíc. První pokutu zaplatit zvládnul, ale jakmile přišla druhá, neměl už peníze. A tak se stalo to, co se stává často: obstavený účet, zabavená výplata. „Kdyby mi tehdy nepomohl kámoš, který měl nějaké peníze navíc, a kdybych nebyl na bytě, kde jsem nemusel platit nájem, tak se stěhuju někam do garáže. Protože bych nezaplatil dva nájmy a dlužil bych i za elektřinu. A ze svého platu, který byl tehdy nějakých 14 500 korun, bych to dorovnával těžko,“ dodává Jan.
Stejně jako ostatní zažil šokující střet s byznysem s dluhy. Velice ho překvapilo, že exekutorských služeb využívají i univerzity a veřejné instituce, a že tak ženou studenty do dluhové pasti. „Přitom i vědecká knihovna je dotovaná z mých daní. To sem byl fakt hodně nasraný a zklamaný. Na soudy, na ty advokáty, na ten systém, který to umožňuje. Vždyť ty knihy dohromady stály šest set korun. A nakonec bych se kvůli jejich opožděnému vrácení mohl stát bezdomovcem, kdybych neměl kolem sebe lidi, kteří mi pomohli. To mi teda přijde uhozené,“ popisuje.
Dnes už ví, že by bylo výhodné zaplatit advokátovi hned napoprvé. „Teď si myslím, že jsem neměl být tak tvrdohlavý, a ušetřil bych hodně peněz. Ale třeba když už jsem dostal ty platební rozkazy, tak jsem na to stejně už neměl prachy a nebylo se komu dovolat a zažádat třeba o splátkový kalendář. Plus tam byla taková hořkost z toho, že nějaká soudní úřednice vydá nějaký papír, kvůli kterému přijdu o tolik peněz, a ani se nemám ke komu odvolat. Dokonce ani u těch soudních exekucí nebyl prostor. Nikdo se o mě nezajímal, neměl jsem žádnou hodnotu a stál jsem sám proti celé té byrokracii jako nějaká položka.“
Lidé, kteří mají zkušenost s exekucemi, ztrácejí víru ve vliv občana na chod společnosti. Jen 49 % z nich si myslí, že se lze otevřeně vyjadřovat k chodu společnosti (oproti 66 % mezi zbytkem chudší poloviny Čechů bez zkušeností s exekucí), 25 % věří tomu, že lze ovlivnit problémy v jejich obci či městě (oproti 39 % ve skupině bez exekucí), a jen 23 % si myslí, že lze ve společnosti dosáhnout oprávněných požadavků (oproti 39 % ve skupině bez exekucí).
V souhrnném pohledu tak jen 17 % lidí se zkušeností s exekucemi věří ve velký vliv občana na společnost, zatímco mezi zbytkem chudší poloviny Čechů bez zkušeností s exekucemi je to 31 %. Vnímání možnosti občanské participace je přitom obecně nižší mezi nejchudšími a málo vzdělanými respondenty. V jednotlivých vzdělanostních a příjmových skupinách se pak zkušenost s exekucí projevují snížením zastoupení pocitu vysoké participace o 10 až 15 procent. Nejnižší pocit možnosti participace tak mají nízkopříjmoví a méně vzdělaní respondenti se zkušeností s exekucemi. Lidé, kteří vyjadřují nízký pocit možností participace, také častěji říkají, že nedůvěřují demokracii a že polistopadové změny neměly smysl. V porovnání s českou populací je pohled chudší poloviny obyvatel Česka na politickou participaci v případě řešení problémů ve vlastní obci negativnější (ve svůj vliv na řešení problémů ve vlastní obci celkově věří 50 % lidí oproti pouhým 36 % v chudší polovině obyvatel).
Krajina posedlá dluhy
Každý desátý člověk nad patnáct let u nás trpí exekucí. Stigmatizace, která je se zadlužením spojená, je stále veliká. Přitom exekucemi netrpí pouze lidé v dluhové pasti, ale i celý stát: výzkum jasně ukazuje, že více než polovina dlužníků odchází pracovat do šedé ekonomiky, protože se jim práce pod tíhou exekuce přestala vyplácet. Jenže debata o exekucích s sebou nenese pouze vyčíslitelné důsledky.
Víc než kdy jindy se dnes bavíme o tom, že si lidé v České republice „přestali vážit svobody“. Téměř třicet let, která uplynula od roku 1989, máme sklon hodnotit výrazně pozitivně, aniž bychom si uvědomovali, že během posledních roků vznikla celá řada opatření, která se silně podepsala na důvěře lidí v polistopadové uspořádání a demokracii jako takovou. Exekuce jsou bezpochyby jedním z takových opatření. Ukazuje se, že brutální nastavení dluhové politiky u nás si vybralo svou daň. Lidé, kteří ponižujícím a často neřešitelným kolečkem dluhů procházejí, přestávají – celkem pochopitelně – sami sebe vnímat jako rovnocenné občany naší republiky. Proměňuje se také jejich postoj ke společnosti a vnímání svobody nebo demokracie.
Chceme-li začít spojovat onu stokrát omílanou „rozdělenou“ společnost, mělo by skutečně spravedlivé vypořádání se s exekuční hydrou být prvním tématem, které si ti nezadlužení z nás vezmou na starost. Bez toho se totiž nepohneme ani o píď.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Grafy zpracovala datová žurnalistka Kateřina Mahdalová.
Výzkum o exekucích vznikl za podpory Rosa Luxemburg Stiftung.
