To nejlepší z hudby 2018

Které hudební žánry, projekty, desky, labely nebo události letos nejvíce oslovily lidi ze širšího okruhu naší redakce? Nechte se inspirovat...

Foto Jordan Hemingway

Tvyks

Letošní rok byl klasicky štědrý na zajímavou klubovou muziku, ale psát o všech singlech a EP, které se mnou letos cloumaly, by rozhodně zabralo poněkud více prostoru. Takže se raději zaměřím na události, o kterých se mi téměř i zdálo. Velmi osobitým a podmanivým albem je A Portrait of John Doe aneb bezchybná spolupráce dua Floex & Tom Hodge. Předpokládám, že každý domácí patriot událost zaznamenal. A jsem rád, že má i zasloužený mezinárodní přesah. Dalším albem, kterého jsem se nemohl nabažit je Thirst, od švýcarského projektu Xzavier Stone. To je prostě m-u-z-i-k-a, která se mi neoposlouchá, což je u mě výjimečná situace. A samozřejmě nemohu opomenout aktuální dlouhohrající kousek Safe in the Hands of Love, s nímž přistál přízračný Yves Tumor u Warp records. Chlapík se rozhodně nebojí a jeho metoda cukr & bič tu pro mne funguje znamenitě. Mezi akce, které mi zůstanou dlouho v paměti, se bezkonkurenčně řadí Príncipe v Säule, kde trio Nigga Fox, DJ-Firmeza & Nidia servírovalo autentický kuduro koktejl, což je zážitek, který bych si klidně nechal líbit minimálně jednou měsíčně. Plus za Londýn vystrkují růžky nové kluby The Cause a Grow v Tottenhamu, několik nových míst hlásí skladový okrsek v Bermondsey a se svými debutovými alby přihodili polínka do ohně TSVIAkito. A aby toho nebylo málo, Dance System ohlásil comeback. Ačkoli než tohle propukne naplno, už se nám bude psát rok 2019.

Karel Veselý (hudební publicista)

Zdá se mi, že se po letech stagnace znovu probouzí český rap. Na domácí trůn směřuje smíchovský Dollar Prync se svým surovým pouličním stylem a prvním absolutně věrohodným použitím romského slangu v rapu. Pasu lubně je trapová hymna roku 2018, Proč cigán jede stoku na druhém místě. Těším se na ohlašovaný mixtape Jeb System 2! Svěží vítr přinesli na scénu pražsko-tepličtí Dvojlitrboyzz, z nichž za zmínku stojí především Ca$hanova Bulhar, se kterým sdílím lásku k českému prvoligovému fotbalu. V roce 2018 vydal hit Swag Martin Fenin a s Off Season se mu povedlo něco, co českému rapu už dlouho ne – dostat ho do mediálního mainstreamu. Props Smackovi, který na Skončila show dokazuje, že dává i trap.

Barbora Polcerová (Enchanted Lands)

Zatímco v bilančních listech se tradičně točí padesát desek dokola, to nejzajímavější a nejodvážnější se pro mě letos událo v digitálním undergroundu. Vezmu-li v úvahu všechny debaty o neférovosti Spotify a koneckonců i vlastní zkušenosti s promotéry a institucemi, které experimentální hudba vlastně moc nezajímá, napadá mě, jaké by to bylo, fungovat mimo tyto struktury. Dobrým příkladem je podle mě konzistentně vizionářský label Quantum Natives, fungující pouze online a distribuující hudbu prostřednictvím úložiště Mediafire. Zvlášť ráda bych zmínila tři releasy, Interlude Music londýnské producentky Terribilis je lahodný ambient s vlivy drum’n’bassu, Gentle Nightmare čínské vokalistky Yi.kii jde nejlépe popsat jako „haunted“ ukolébavky. Bod [包家巷] stihl letos vydat rovnou několik nahrávek, je to ale právě ze živých vystoupení seskládané EP Advent Of The Silicon Rain na Quantum Natives, které jsem letos poslouchala nejvíc. Servíruje zde autotune, black metal, zglitchované samply i něžné piano, a přestože ho možná jen tak neuvidíte na Unsoundu nebo CTM, na klubové a abstraktní scéně pro mně letos moc zásadnějších věcí nevzniklo.

[Quantum Natives] – 溫柔惡夢 [Gentle Nightmare] [QNR016] by Yikii

Voodoo808 (Hypno808, Space Love)

Mezi mé nejoblíbenější rapery za poslední rok patří Z Money, kterej na začátku roku podepsal deal pod Gucciho labelem 1017 Eskimos, Blueface, kterej začal rapovat před rokem a má podobně netradiční flow jako třeba E40, Cookie Money (slangovej výraz pro peníze, který si člověk vydělal hustlem) a nemůžu přestat poslouchat ani track Heavy od OhGeesyho z Shoreline Mafia. Většina z nich jsou bejvalí dealeři a jsou v tý fázi kariéry, kdy ještě nemaj stejnej fame jako dneska už zaběhlí rapeři. O to autentičtější je jejich tvorba a každej, kdo má rád rap od lidí z ulice, by se měl zaměřit na tyhle jména ještě předtím, než budou na stejným levelu jako třeba Gucci Mane.

Judita Císařová (Špína, Radio Wave)

Několik let jsem čekala, až konečně uvidím noisovou experimentátorku Frederikke Hoffmeier vystupující pod jménem Puce Mary. Ta se letos na podzim objevila v MeetFactory a mé očekávání, i když jsem se jej pokoušela krotit, bylo velké. Dánská hudebnice je už od počátku spjatá s vydavatelstvím Posh Isolation, tam jí také vyšla nejnovější deska The Drought. A i když je nové album v kontextu její dosavadní tvorby spíše klidnější a Hoffmeier se odhodlaně vydává od power electronics do širšího prostoru, nezapře noisovou a znepokojivou podstatu věci. Puce Mary naživo vytvořila drsné, hlukové krajiny bez křečovitosti a tlačení na pilu. Velká očekávání většinou vyvolají i obavy, že by to mohlo celé dopadnout spíš špatně. Ve vystupování Hoffmeier, ať už jen postávala před pultem nebo křičela na zemi mezi diváky, což není v žánru nic neobvyklého, bylo ovšem tolik samozřejmosti prosté jakékoli vypočítavosti, že jsem po jejím vystoupení odcházela zaražená i nadšená zároveň. Čekání se vyplatilo víc, než jsem si přála.

Podobně zásadním a především krásným zážitkem bylo pak vystoupení Jesseho Kandy aka doon kanda na PAFu v Olomouci. Ďábelsky jednoduché melodie a uhrančivost celé scenérie v kapli Božího Těla, kde nad množstvím květin visely jeho vizuály, ve mě rezonovaly ještě několik dní.

The Drought by Puce Mary

Lumír Nykl (Blazing Bullets, Red for Colour Blind)

Inana je rumunský zpěvák a producent, kterého jsem potkal v Bukurešti na akci s úsporným názvem Queer Night. Její červnová edice proběhla u příležitosti vydání kompilace vydané na labelu Future Nuggets, který, jak mi řekl jeho zakladatel Ion Dumitrescu, přesouvá svůj zájem od spekulací o historické rumunské a romské hudbě k současnému hybridnímu popu. Inana mezi ostatními převážně lo-fi r’n’b výstupy vyčníval tím, jak výstižně tuto změnu dokládá – rozkročený mezi lokální tradicí a globálními trendy. V tracku In Zadar se do přetaktovaného emotrapového beatu s grungeovým vybrnkáváním vplétá mysticky vokál. Odhodlaný i odevzdaný, znějící, jako by Wicca Phase Spring Eternal z Goth boi clique prošel zasvěcením u wiccanských čarodějnic z rumunského venkova. V závěru nastoupí i pisklavé klávesové vyhrávky typické pro lidový taneční styl manele, který se z romských svateb a veselic dostal jak do mainstreamu, tak i do undergroundových klubů. Inana vydal letos i dvouskladbové EP, kde místní melodie parazitují na oživlých mrtvolách nu metalu a rap rocku.

Bilej kluk vyrostl z pure digital boye. Z nadějného DJe zasněných instrumentálek a trapových bangerů se vypracoval v osobitého mumblerapového zpěváka, stejně jako v nesmlouvavého producenta. Obě polohy nejlíp dokládají dva tracky: Evesni vydaný na kompilaci čínského labelu BT40TI769, který zní, jako by se umělá inteligence Amnesia Scanner rozhodla ovládnout moshpit plný hypebeastů. Jeho vokál na beatu Ninja Priesta z kolektivu Babypool, nazvaný Be at Home Watching Anime, zase výtečně vystihuje úzkosti mileniálů, jak se teď říká v soutěžích. V jedné takové je ostatně Bilej kluk taky nominovaný…

Miloš Hroch (hudební publicista)

„Much better in my day, much better in my day, much better in my day, the streets were safe back then.“ Brightonská producentka Gazelle Twin ohledává na letošní desce Pastoral národní nevědomí a dost nevybíravě komentuje nálady v postbrexitové Británii – od nostalgických stesků po zašlé slávě království k populistickým lžím a xenofobii. „Žiju v pastorální krajince,“ prohlašuje satiricky Gazelle Twin a propojuje moderní zvuk se středověkem a barokem, když rozsekává cembalo do footworkových kompozic. Potkávají se tu kejklíři, loutkáři a gilotiny s titulky bulváru Daily Mail. Británie není ve vizích Gazelle Twin vzkvétající rajská zahrada Albion, jak se často ohánějí konzervativní politici a obhájci brexitu, ale dystopická noční můra a děsivě pustá krajina – ona v ní tančí s flétnou a převlečená za středověkého šaška, který ale nosí sportovní teplákovku Adidas. „Co je za století? Už jsem unavená protestovat, ale nejsem připravená tohle přijmout,“ přiznává Gazelle Twin, která vytvořila jednu z nejodvážnějších nahrávek poslední dekády. Britský underground se spojil proti společnému nepříteli a jako v thatcherovských osmdesátých letech se opevnil v dobrovolném exilu. Uniká ke starým i doposud neotevřeným světům. Odsud se ozývá hudba mnoha identit a jde o jedno z nejplodnějších období vůbec. Důkazem jsou desky od Gazelle Twin, producentů Vessela nebo felicity, kapely Hen Ogledd, noisařů Gnod nebo postpunkových Idles.

Veronika Ruppert (Radio Wave)

Z lokální scény bych ráda jmenovala Katarziu a její novinku Antigona, desku, která skvěle spojuje současný klubový zvuk s chytrými a společenskokritickými texty ve slovenštině. Hudebním kritikům, kteří mají dojem, že to je moc teenage, asi uniklo, že opera Antigona, pro kterou Katarzia tuhle hudbu psala, měla do Slovenského národního divadla přitáhnout právě publikum v teenagerském věku. Navíc Antigona oslovuje lidi napříč generacemi. Asi nejvtipnější vzpomínka je jízda z letošního Designbloku s fotografkou Bet Orten, která blastovala Nepohodlnou osobu do hlavy taxikářovi a německé porotkyni. Konečně je tu hudebnice, která se jasně, chytře a hudebně aktuálně vymezuje proti genderovým stereotypům, macho kultuře i politice a jde při tom svou vlastní osobitou cestou. Fakt tleskám a fandím, co můžu. Zvenku bych jako dvě nejmilovanější věci zmínila dvě EP a jedno album. První je Dinamarca s EP Emotional Dance Music – je to přesně takové, jak se to jmenuje, čili hodně emotivní a zároveň taneční. Druhý je Nick León a EP Totem u labelu TAR. Temnou, chytrou a inovativní hudbu můžu pořád. A na konec super odlehčení. Dena, o které jsem pár let neslyšela, se letos najednou vyloupla s kapelou v MeetFactory a vybalila krásnou funky emotivní hudbu. Je to všechno o lásce, nic složitého, ale právě svojí upřímností a přímočarostí to výborně funguje.

If It’s Written by DENA

Mojmír Měchura (Wrong, Trauma)

Co se týče české scény, uznání si rozhodně zaslouží label Genot Centre. Ten už je na scéně sice zaběhlý, ale pořád tady není nikdo, kdo by si dal na všech aspektech tak záležet. Ať už se jedná o samotný výběr umělců přes vizuální zpracování releasů, posterů, akcí až po organizaci a celkový přístup. Jde za tím vidět hrozně moc vložené energie bez jakéhokoli očekávání výdělku, čehož si hrozně vážím. Nejlepší český release roku jsou Lightning Glove a jejich album Irrelevant Dreams (Nona Records), které má suverénní zvuk i tvář a celkově by si zasloužilo mnohem větší uznání.

Nový pražský prostor Altenburg je přesně to, co v Holešovicích po zavření Neone chybělo, a vytváří fajn alternativu k Ankali. Brněnský SOfT je zase možná současně nejúspěšnější postklubovou party minimálně ve střední Evropě.  Za zmínku stojí i transformace blogu Gin&Platonic v label.

Zahraničním labelem roku je pro mě berlínský Instruments of Discipline. Nejenže se etabloval na jedno z nejzajímavějších techno vydavatelství, ale navíc se nebojí překračovat úzké vymezení, do kterého mnohé labely občas upadnou. Proto se v jejich katalogu můžou objevit i věci čistě noisové (Unhuman – Devour Wrath without Shame), punkové (Cuntroaches) či dreampopové (Age Eternal – Wash Away). Právě ten široký záběr je to, co hodně respektuju. A navíc rok zakončili masivní luxusní kompilací Eating from the Orchard of the Heart, na které je jedna pecka za druhou. Minulý rok jsem tady na stejném místě zmiňoval releasy dvou řeckých projektů DJ LoseraPenelope’s Fiance. Je fajn vidět, že nepolevují ve své produktivitě – tento rok vydali ještě lepší desky. Dají se jen těžko zařadit, každopádně špinavým zvukem a punkově odmítavým přístupem k „perfektní“ produkci mě baví ještě víc. Podobný přístup se dá najít i u třech letošních nahrávek Tara in Tibet (Spirit & Violence, Motor Dementia a Tara’s Freak Out Paranoia), které jsou navíc řízlé esoterismem a okultismem. A také u wisconsinského projektu DJ Speedsick, který zase čerpá z hardcoru, tekna a noisu. Top.

Eating From The Orchard Of The Heart – V/A by Instruments Of Discipline

Jonáš Gruska (hudebník,LOM)

Sound Mapping: Gemerská gotická cesta, rezidencia organizovaná lučeneckým labelom Mappa, spojila hudobníkov/hudobníčky a nahrávačov/nahrávačky z experimentálnej scény – v mappovaní, v interagovaní a v komunitnom spolunažívaní v „krajine nikoho“ juhovýchodného Slovenska. Československé osadenstvo dostalo náruč kostolov z gemerskej gotickej cesty, kde zvuky ako zaznamenávali, tak vytvárali a iniciovali. Ja osobne som mal to šťastie pracovať so starým orgánom, ktorý som nahrával skrz naskrz cez drónové minimalistické kompozície pomocou ukladania kameňov na klaviatúru organu, Stanislav Abrahám nahrával kontext a prírodu kostola v Rybníku, Ján Solčáni z brnenskej Skupiny skúmal rezonancie a akustiku kostola v Brdárke. Projektu sa zúčastnila aj svetoznáma česká skladateľka Lucie Vítková, AVA kolektív ako aj konceptuálny umelec Juraj Gábor. Večery sme trávili pri ohni na pobreží nádrže Teplý vrch, respektíve nočným kúpaním. Výstupy projektu môžeme čakať začiatkom roku 2019.

LP Fish (Živel)

Možná ne nejlepší, ale určitě nejzajímavější album roku 2018 vydal Marc Ribot – kytarista s unikátním stylem hraní, kterého bude většina lidí znát hlavně díky spolupráci s Tomem Waitsem. Album Songs of Resistance 1942–2018 bylo nahráno jako protest proti americké, trumpovské administrativě a najdete na něm jedenáct písní, od zpracování starého gospelu We Are The Soldiers In The Army či antifašistickou klasiku Bella Ciao (zpívanou ve velmi pomalém tempu Tomem Waitsem) až po latinskoamerickými vlivy pohlazené Rata De Dos Patas či soulovou pecku John Brow. Album, na kterém kromě Ribota spolupracovala také zpěvačka Fay Victor, folkový skladatel Steve Earle či transgender umělec Justin Vivian Bond, není radikálním voláním po odboji, ale spíš průletem dějinami aktivistické popkultury a klidnou meditací o tom, že lidská práva a rasismus jsou dnes stejně aktuálním tématem jako ve čtyřicátých letech minulého století.

Tomáš Slunský (Gin&Platonic)

Rok byl opět bohatý na alba pro ty, kterým uprostřed pohybového transu najednou začne docházet, že tančí v rytmu pípání přístroje zaznamenávajícího jejich tep. Z labelů nás bavil mezi chaosem a mystériem rozkročený Dream Catalogue, zmrtvýchvstalá Arcola, postindustriální Collapsed Structures, vždy progresivní UIQ a mnoho dalších platforem, za jejichž releasy pravidelně utrácíme výplaty. Uznání patří mimo jiné lidem z hranické Karnoly a Cow House Production – za budování velké hudební scény na malém městě a za to, že jsou schopni předělat školku na klub a klub zase zpátky na školku v rámci jednoho víkendu. Fenomenální byla koncertní série Hudba Praha, pod taktovkou brněnského PRAHA / Fórum pro architekturu a média, v rámci níž vystoupilo několik zástupců hudebního futurismu. Naložil i letošní ročník ostravského festivalu Cheechaak, nabízející jak opuštění komfortní zóny, tak srdce na dlani. Co se týká Ostravy, nejde dále nezmínit geniální prostor i aktivity galerie PLATO a komorní akce v Antikvariátu Fiducia. Užil jsem si taky události Genot Centre, Wrong, BCAA, ZVUK, Unizone a celé Creepy Teepee. Na závěr vzkaz megalomanům, schopným vyhodit od decku bezdůvodně celou crew, a jiným narušitelům večera: Nebuďte ku*dy.

Matyáš Dlab (SOfT)

Brnu 2018 pravidelně servírovali offroad události AVA, BastlHerna. Zářez gama nožem je za mě restaurovaný program cyklu Hudba Praha (PRAHA/ Fórum pro architekturu a média). Gig roku – Dasychira a QUALIATIK na hájence v Okrouhlíku u Rosic u Brna.

Antikorodujícím nátěrem začali ošetřovat lokální scénu Gin&Platonic, kteří v červenci spustili vlastní label kompilací platonics 01: The Virgo Season. Hodně kyseliny do místního rybníku už tradičně vylili přes promotérské aktivity, releasy a streamy Genot Centre, WrongBCAA. Nadšeně sleduju bratislavskou scénu, kterou pro mě reprezentuje hlavně série Plnka° (Forum Absurdum) a aktivity Mäss.

Kvůli Bio Future Laboratory, Genome 6.66Mbp, TAR, Infinite Machine, Trrueno, THRDEYEVSN, HEEL.ZONE, AMEN, Astral Plane Recordings chodím do dekompresní komory. Extra přetlak mi způsobila deska Devoiced Agustina Genouda společně s balíkem club-ready remixů a megalomanská, čtyřdílná kompilace Topography of Fiction.

Ondřej Lasák (Genot Centre)

V letošním roce jsem se utápěl v nadreálných emo kolážích (Bod [包家巷], Debit, Ten Hyphen Twenty, NWIII), dojímal se nad originálním využitím lidského hlasu v produkci vykračující mimo avantgardní safe zónu (Eartheater, WIDT x Christoph de Babalon, Zuli), ničil si uši současnou vyhrocenou podobou taneční hudby (HDMIRROR, N1L) a zkoumal možnosti digitálního sound designu na klubové (Sophia Loizou, John Object, Tropical Interface) i experimentální scéně (Koenraad Ecker, Meyers).

Největší euforii jsem ale opakovaně zažíval při poslechu hudební produkce zástupců live coding komunity. Tuhle scénu jsem roky přehlíživě vnímal jen jako trochu současněji znějící IDM (což ode mě není pochvala). Kompilace Mutable Audio, label Conditional a především v Japonsku usazený americký člověk/stroj Renick Bell mi ale připravili poctivý future shock, ve který už jsem snad ani nedoufal. Bellova hudba dokáže být na albech i naživo až manicky komplexní a přitom absolutně nepředvídatelná, extrémně dynamická a fyzická. Člověk si při poslechu nemůže být jistý, kam zvuk uhne během příští setiny vteřiny. Každý zlom je ale i při cíleném předání části odpovědnosti za výsledek algoritmům až nepochopitelně organický a plynulý. Singularita se blíží a zní to neuvěřitelně.

I na domácí scéně se toho v současnosti děje strašně moc (jak už jsem psal pro Fullmoon). Každý, kdo má stále potřebu řešit, jak je to kdesi na Západě zelenější, by se měl probudit a začít sledovat platormy Gin&PlatonicBCAA system nebo promotérské aktivity SOfTWrong.

Karel Kouba (šéfredaktor A2)

Z nové hudby už poslouchám v podstatě jen rap a metal. Na YouTube jsem si nejčastěji přehrával Dollar Prynce a Gleba. Bavily mě angažované klipy navrátivších se Black Eyed Peas, módní excesy italské femme fatale Myss Keta a ostrý HC rap Moscow Death Brigade.

Nejlepší koncerty: Kamasi Washington v Arše a Wolves in the Throne Room ve Futuru.

Jonáš Kucharský (Pris, atlantik)

Rok 2018 byl pro mě v hudbě ve znamení pokračování celosvětové nadvlády trapu, dekonstruované klubové hudby, skvělé desky a neuvěřitelného živáku Phila Elvruma aka Mount Eerie, nejvíc ale budu na vzpomínat jako na rok nespočtu silných a objevných počinů v Británii. Kromě fantastické Gazelle Twin a její postapokalyptické vize brexitové Británie na desce Pastoral (která po zásluze sbírá umístění snad ve všech relevantních bilančních žebříčcích) mi dlouho zůstanou v paměti releasy labelu Brawl Records houslistky a skladatelky Laury Canell. Mezi nimi vyniká autorská prvotina liverpoolského skladatele a zpěváka Jonathana Heringa. Carmina Chromatico je pohled do alternativní historie vokální polyfonie, renesančním vícehlasem počínaje a autorskou kompozicí ve stylu vokální avantgardy 20. století konče. Hering materiál nenápadně ohýbá a ničí, zároveň nikdy nepřekročí určitou mez, intuitivní mikrotonální dekonstrukce nikdy nepůsobí na sílu a výsledkem je překvapivě svěží pohled na mnohdy velmi starý materiál. Někde mezi Gazelle Twin a Heringem stojí Vessel a jeho deska Queen of Golden Dogs. Ten tradice britské hudby nechává soupeřit s agresivní elektronickou produkcí. Jakkoli nejde o tzv. politickou desku, je nasnadě, že paranoidní beatové struktury měnící se v líbezné sbory jsou v mnoha ohledech ideálním soundtrackem k pohybům ve společnosti, která se poslední dva roky zmítá ve sporech o svou vlastní budoucnost.

Z domácí scény by toho bylo možné vypíchnout hodně, jen telegraficky: o Genotu a jejich skvělých aktivitách už asi všichni víme. Je skvělé, že je čím dál tím víc možností, jak a kde se vzdělávat v produkci, mixu a příbuzných disciplínách (Zvuk, Studio Wombat, a mnoho dalších). Nejvíc si ale cením aktivit BCAA Systemu a dost se těším, co z tohoto kolektivu ještě vyleze.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image