Požár je bezpochyby celospolečenský problém. Když hoří les, oheň nedělá rozdíly a požírá vše, na co přijde. Bohatí mají pochopitelně větší možnost postarat se o vlastní bezpečnost, mimo jiné také tu protipožární, ale skutečně efektivní ochrana musí být výsledkem celospolečenské spolupráce. Nezodpovědné jednání jednoho delikventa, který je přesvědčený o tom, že platí heslo „na vlastním dvorku si můžu dělat, co chci“, může způsobit tragédií všem jeho sousedům, či dokonce celé čtvrti.
Požární bezpečnost je vždy souhrnem mnoha faktorů a nefunguje na úrovni jednotlivců. Stojí za ní efektivní hospodaření v lesích, schopnost brát v potaz klimatické změny či dodržování protipožárních předpisů, které někdo musí schválit. A také fungující instituce. Nikdo z nás nežije v prázdnotě, i kdyby si to někteří boháči, zavinutí do kokonu svého kapitálu, mysleli. To, že nejsou autonomní, dokládají mimo jiné obrovské lesní požáry v Kalifornii.
Camp Fire a spol.
Lidé se rádi s nebezpečím, které na ně číhá, nějak vyrovnávají. A nejlepší způsob je ho nějak pojmenovat. Obrovský hurikán, který pojmenujeme Katrina se hned zdá o něco méně strašlivý, jako by tím získal lidskou tvář. Když má jméno, je snadnější o něm mluvit, stačí připojit hashtag a každý ví, o co jde. Nedávné požáry v Kalifornii dostaly názvy Camp Fire, Hill Fire a Woolsey Fire – možná ne tak familiární, zato rozpoznatelné. Hned je totiž jasné, o kterém místě na mapě je řeč.
Camp Fire a spol. zabily 76 lidí a v určitou chvíli bylo kolem 1 300 osob nezvěstných. Většina z nich se mezi tím našla a to, že byly nahlášeny jako pohřešované, bylo jen důsledkem chaosu. Ale i tak rozsah lidských ztrát dělá dojem. Kdyby těchto 76 osob bylo oběťmi teroristického útoku, republikáni by už dávno pronášeli plamenné projevy o tom, že „nepřítel je před branami“. Camp Fire kromě toho zničil několik tisíc domů, takže počet lidí, kterých se požár dotknul dosahuje desítek tisíc. Byl to největší požár v USA v tomto století.
Americký společensko-ekonomický systém je hluboce nemocný. V mnoha aspektech připomíná rozvojové země.
Prezident Trump zareagoval rychle a kategoricky. Prostřednictvím tweetu obvinil z odpovědnosti federální lesní správu USA a pohrozil, že ji odstřihne od financování. Je zřejmé, že tento bývalý developer využívá každé šance snížit financování veřejné agendy. Od svého nástupu už vyrazil zuby mimo jiné federální Agentuře pro ochranu životního prostředí (EPA), jejíž efektivita v důsledku toho klesla o polovinu. Teď jsou na řadě veřejné služby.
Problém spočívá nejen v tom, že zrovna lesní správě už není moc co vzít, nechcete-li ji zcela zlikvidovat. Roku 1968 federální lesní správa totiž změnila přístup k lesním požárům a omezila počet hasičů zaměstnaných na celý úvazek. Nicméně klimatické změny a také rozšiřující se zóny „wildland-urban“ (bezprostředního styku obydlených zón a divočiny) vedly k tomu, že požáry jsou dnes mnohem ničivější. Místo toho, aby z toho vláda vyvodila důsledky, od osmdesátých let, tedy od dob vlády Trumpova velkého předchůdce Ronalda Reagana, začalo skutečné osekávání rozpočtu lesní správy. A v posledních letech tento trend ještě nabral na síle.
Vlhký sen Tea Party
V posledních letech lesní správa upravila svoje postupy a začala provádět více kontrolovaných výpalů suchého porostu za účelem snížení rizika požárů. Její rozpočet však bohužel tyto dodatečné náklady nezvládá, protože v něm musí zůstat nějaké finance na hašení pořád horších požárů. Letos Kongres zvedl výdaje na protipožární ochranu, ale tyto předpisy začnou platit až příští rok. Navíc neplatí pro úřady jednotlivých států. Kalifornský úřad CalFire (California Fepartment of Forestry and Fire Protection) dva měsíce před výbuchem Camp Fire již vyčerpal 431 z 444 milionů dolarů, které byly na hašení vyhrazeny. Kalifornie, která se topí v dluzích, mezitím investovala do snížení rizika požárů z vlastních prostředků celých 256 milionů dolarů, ale zdá se, že výsledek nebyl valný.
Kdo vydělává na levném americkém státě, v němž musejí státní úřady šetřit každý cent a rozhodovat se, jestli ho využijí na to, aby chránili lidi před potenciálními požáry, nebo raději hasili ty, které už hoří? A pokud se rozhodnou hasit, tak které? Vydělávají na tom především soukromé hasičské firmy. Najímají si je nejen obyvatelé oblastí, které jsou požárem ohroženy, ale především pojišťovny, které nemají chuť vyplácet odškodné za shořelé nemovitosti. Velká pojišťovna AIG má dokonce vlastní buňku pro boj s požáry – Wildfire Protection Unit. Jedním z větších hráčů je také korporace z Montany, Wildfire Defence Systems, jejímiž klienty je několik set pojišťoven. Chrání několik tisíc domů. Podle sdružení National Wildfire Suppression Association zastřešujícího 250 soukromých požárních stráží až 40 procent prostředků vyhrazených státem na boj s požáry plyne do kapes soukromých protipožárních jednotek.
Omezování prostředků pro státní úřady znamená, že se zadními dveřmi dovnitř pouští model, o kterém sní spící členové Tea Party a libertariáni a v němž jsou tradiční občanské služby poskytovány soukromými subjekty na komerčních zásadách. Od soukromých hasičů je to už jen krůček k soukromé policii a k otázce, k čemu vůbec potřebujeme stát.
Chceš přežít? Tak nejdřív zaplať
Jak už to tak bývá, teoreticky to všechno vypadá hezky. Představitelé soukromých agentur se dušují, že pomáhají bohatým stejně jako chudým a většinu zásahů provádějí v domech střední třídy. V praxi to už vypadá méně optimisticky. V roce 2010 soukromá požární stráž odmítla zásah ve státě Tennessee, kde majitel domů nezaplatil účet ve výši 75 dolarů. Výsledkem bylo, že jeho dům shořel na popel.
Ještě horší překvapení čekalo rodinu z Arizony, protože kromě toho, že jejich dům skoro shořel, zasahující hasičská jednotka jim vystavila účet na dvacet tisíc dolarů. Proč? Soukromý podnikatel napočítal za každý vůz zapojený do akce 1,5 dolarů a k tomu 150 dolarů za každou hodinu práce hasičů. Zda šlo o práci efektivní, to už ho nezajímalo, podstatné je, že pracovali. Pikantní je, že rodina pravidelně platila za protipožární ochranu. Akorát se tyto platby nevztahovaly na jednotku, která zrovna přijela hasit jejich dům.
Soukromé hasičské jednotky operovaly také během požárů v Kalifornii. Není nic divného, že nakonec se oheň dostal i do Malibu, kde vlastní nemovitosti nejbohatší z bohatých a nejslavnější ze slavných. Soukromou hasičskou jednotku si k ochraně své rezidence v hodnotě padesát milionů dolarů najali mimo jiné Kanye West a Kim Kardashian. Díky vodní oponě to manželé Westovi a další sousední rezidence přežily. Sousedi jim jsou nyní neskonale vděční, otázka ale zní, zda je tento protipožární systém spravedlivý, když jsou astronomické částky vynaloženy na obranu hvězdy, která kolem sebe sype dolary. Ne každý má to štěstí, že vydělává jako Kanye West, případně aspoň vedle něj bydlí. Rezidence mnohých hvězd shořely, jen trosky například zůstaly ze sídla Miley Cyrus a Liama Henswortha.
Hašení požárů za dolar
Soukromé jednotky požární stráže nejsou jediný způsob, kterým se v zoufale podfinancované americké veřejné sféře řeší hašení požárů. Dalším je práce vězňů. Mezi 9,5 tisíci hasičů zapojených do hašení kalifornských požárů bylo 1500 vězňů. Odhaduje se, že díky využití vězňů v boji s přírodními problémy ušetřila Kalifornie kolem sta milionů dolarů. Při hašení Camp Fire někteří pracovali dokonce dvacet hodin denně, a to v zóně bezprostředního ohrožení. Za tuto vyčerpávající a nebezpečnou práci vydělávali dolar na hodinu, tedy sedmkrát méně, než je státem stanovená minimální mzda.
Pro porovnání: vězni zaměstnaní v Polsku dostávají minimální mzdu, ale polovina z ní plyne do nejrůznějších fondů. Dostávají tedy přibližně sedm zlotých na hodinu, tedy něco více než dva dolary. Vězni v Polsku tudíž vydělávají dvakrát více než v USA a rozdíl je to ještě větší, když vezmeme v potaz rozdíl v kupní síle i skutečnost, že v Polsku vězni častěji montují díly do praček než hasí požáry.
Američtí hasiči za mřížemi dokonce nebudou moci ani využít svých zkušeností, až se dostanou ven, protože městské protipožární služby nezaměstnávají lidi se záznamem v trestním rejstříku. Jinými slovy, odsouzený může hasit požáry, dokud sedí ve vězení, ale když z něj vyjde, stát mu nedovolí vydělávat si tím na živobytí.
Americký společensko-ekonomický systém je hluboce nemocný. V mnoha aspektech připomíná rozvojové země. Miliony lidí bez zdravotního pojištění se modlí, aby se jim nic nestalo, protože jinak zbankrotují. Ti, kteří ho mají, sní o tom, aby nikdy nemuseli podstoupit zákrok, který jejich pojištění nepokrývá. Absolventi opouštějí zdi univerzit zadluženi až po uši, jelikož si k financování studia museli vzít půjčku. Rodiny, kterým hoří dům, místo ochrany svého zdraví a života musí hlídat, aby přijela správná hasičská jednotka, protože jinak budou muset zaplatit účet ve výši několika tisíc dolarů. Každoročně je zastřeleno několik tisíc lidí, ale držení zbraní je pořád považováno za občanské právo. Tento chorý systém by se mohl pokusit změnit prezident typu Bernieho Sanderse, jenže nejdříve by musel dokázat vyhrát aspoň první kolo voleb.
Autor je ekonomický publicista.
Z polského originálu Twój dom płonie. Czy stać cię na strażaków?, publikovaného v deníku Krytyka Polityczna, přeložila Marie Iljašenko. Překlad byl podpořen z prostředků MZV ČR.