Squatujeme mediální prostor od roku 2013

U kterých seriálů jsme v roce 2018 marnili čas?

Kvalitní seriály byly i letos poslední brzdou produktivity. Inspirace ke gaučovým tahům na příští rok.

Kamila Zlatušková (ředitelka festivalu Serial Killer)

Seriály, které mě v loňském roce zaujaly nejvíce, jsou buď černé komedie, nebo docudramata, respektive série vycházející ze skutečných událostí. A v ideální podobě kombinace obojího. V první kategorii se urodilo pár dobrých titulů a já bych ráda zdůraznila český Most!. Televizní premiéra bude na ČT na začátku roku 2019 a jsem zvědavá, jaké budou reakce diváků. Mým osobní objevem v druhé kategorii je estonský seriál The Bank, který byl odvysílán u letošního výročí sta let pobaltských republik a líčí ve stylu filmu Vlk z Wall Streetu divoká devadesátá léta ve východoevropském bankovnictví po pádu železné opony. Podobná témata mi v naší televizní dramatice schází. Ne náhodou se Banka, financovaná tamějším filmovým fondem, několikrát umístila v různých světových žebříčcích nejlepších seriálů letošního roku. Další dva tituly jsou z americké a britské produkce. Prvním je seriál The Looming Tower (Hulu / Amazon Prime), který popisuje selhání amerických tajných služeb před 11. zářím 2001. A asi nejvíc mě letos potěšila překvapivě vtipná minisérie BBC Skandál po anglicku o pikantní aféře britského premiéra Jeremy Thorpea. Ten měl plánovat vraždu svého bývalého milence Normana Scotta. Považuju to za osvěžující protiklad k několikátým sériím kdysi skvělých politických thrillerů z prostředí vysoké politiky jako např. House of Cards.

Antonín Tesař (filmový redaktor A2)

Britský seriál Patrick Melrose je trýznivým obrazem ostrovní vyšší třídy rozkládané zevnitř často malichernými úzkostmi, animozitami, křivdami a povýšeností. Patrick do této třídy patří a sám trpí mnohými jejími neduhy, ale zároveň je i jejím vnějším pozorovatelem. Člověkem, jenž vnímá vlastní příslušnost k anglické smetánce jako prokletí. Na začátku první epizody se dozvídá o smrti svého otce a v poslední části pohřbívá svou matku. Mezi těmito dvěma událostmi, o nichž marně doufá, že mu přinesou vysvobození z dětských traumat, se odehrávají další zlomy, jež narušují jeho křehkou osobnost – vzpomínka na dětství, snobský večírek, návrat do letního sídla, které chce Patrickova matka odkázat podezřelému šarlatánovi, a pobyt v protialkoholní léčebně. Patrick ve strhujícím podání Benedicta Cumberbatche je sebelítostivá, sebedestruktivní, ale také arogantní figura, která většinu seriálu bojuje především sama se sebou. Díky tomu dokáže být střídavě sympatický i nesnesitelný. Komplikovaný děj neustále odbíhá z hlavní dějové linie k rozsáhlým odbočkám do minulosti a někdy i do budoucnosti a příběh dává relativně velký prostor řadě vedlejších postav. Ve druhé epizodě, která patří k nejlepším z celé minisérie, se Cumberbatch dokonce skoro neukáže. Je zřetelné, že seriál neusiluje jen o to, být terapeutickým příběhem o utrpení jednoho syna z bohaté rodiny. Daleko spíš se chce stát komplexní studií jedné společenské vrstvy.

Kamil Fila (filmový publicista, jestevetsikritik.cz)

Letos vznikly nepochybně závažnější, aktuálnější nebo celistvější seriály než Haunting of Hill House, ale vyzdvihuju tuto hororovou desetidílnou sérii navzdory tomu, že si v posledním díle zkazí stylistickou čistotu a přehoupne se z nihilistického v optimistické dílo s lehkým nádechem kýče. Vše, co oněm posledním minutám předchází, je totiž mistrovská hra mezi psychologickým pohledem na skutečnost a esoterickým spiritualistickým viděním. Horory získávají svou děsivou atmosféru tím, že vytvářejí zkratku od psychologického výkladu lidských strachů k něčemu nadpřirozenému. Zde to má být onen zdánlivě generický strašidelný dům, který zabije několik členů jedné rodiny a přitahuje ji do svých spárů ještě mnoho desítek let poté, co z něj uprchne. Několik časových rovin, propojených dohromady v šokující pointu, subjektivní pohledy jednotlivých členů rodiny, ustavičná disputace nad tím, jak vyložit ony zastřené vzpomínky, možnost srovnávat původní knižní předlohu Shirley Jacksonové z konce padesátých let, filmovou adaptaci z raných šedesátých let a nynější moderní verzi, v níž se ze skupiny výzkumníků stane rodina, jejíž osudy zpracoval jeden z nich v knize plné fikce. Tolik vrstev na sebe naklade málokterý seriál. Hrůza zde pak už neplyne z oné zkratky, ale naopak z nejistoty ohledně mnohosti podnětů. Čemu můžeme věřit a co nás znepokojí, či uklidní víc? Že si problémy způsobujeme sami v okruhu nejbližších, nebo že opravdu existují místa, kde kolidují časoprostorové dimenze a tradiční racionalita?

Tomáš Stejskal (filmový publicista)

Přes množství pozoruhodných novinek ani letos nic nemagnetizovalo moji pozornost tak jako Better Call Saul, který i ve čtvrté řadě zůstává tou nejupachtěnější lidskou tragédií na televizních obrazovkách. Od úvodní bluesové písně We Three (My Echo My Shadow and Me) je to opět až do konce svědectví o lidské samotě, neštěstí, životě na hraně, s níž přes veškerou snahu nelze sestoupit na tu správnou stranu. Walter White ze seriálu Breaking Bad byl monstróznější verzí toho, co prožívá právník Jimmy McGill neboli Saul Goodman v tomto prequelu, který pozvolna překonává kvality svého předchůdce. Právě proto, že v Jimmmyho tváři, neustále pokřivené směsí různých pocitů, lze spolehlivěji najít nešťastníka, s nímž se může identifikovat každý z diváků. Není třeba mít vážnou nemoc a velet drogovému impériu, aby se člověk střetl se svými vnitřními démony v bitvě, kterou nelze vyhrát. Stačí břímě pochroumaného rodinného osudu, stačí osobní minulost, která leží na bedrech jako balvan, která se prožrala snad až do genů. Postavy z Better Call Saul nejsou hrdinové. A nikoli proto, že by byly padouchy. Ale hlavně proto, že jim, ať už udělají cokoli, není souzeno vyhrát.

Táňa Zabloudilová (programová ředitelka festivalu Serial Killer)

Atlanta je seriál, ve kterém ožívají memy. Surreálná komedie tak bezútěšná, že nikoho nenapadlo mluvit o ní jako o mileniálském seriálu, přestože její postavy k médii propírané generaci Y patří. Dealování nezaměstnaným ve městě, kde střílení na ulici není nic neobvyklého, přece jen generuje jiné příběhy než mládí strávené za barem v kavárně se studenty umění. Atlanta si musela stvořit svůj vlastní žánr. Příběh Earna Markse (tvůrce seriálu Donald Glover), který se po vyhazovu z vysoké vrací do rodného města, těží z autorovy znalosti zábavního průmyslu (už předtím byl známým komikem, rapperem i scenáristou) i současné slávy atlantského rapu. Moc možností Earn nemá, jeho bratranci, jednomu z mnoha místních dealerů, se ale povedlo stát se rapovou hvězdou, a tak ho přemluví, aby ho zaměstnal jako svého manažera. Obrazy z divného města se tak začnou střídat s momenty gloverovské reflexe hudebního byznysu a vlastního potýkání se slávou. Od té doby, co Atlanta začala, přibylo několik dalších titulů, které se dnes spolu s ní řadí k divné satiře současných amerických černošských tvůrců: Get Out Jordana Peela nebo Sorry to Bother You Bootse Rileyho. A dřívější  přirovnávání k Davidu Lynchovi už není tak časté. Donald Glover pro divno-atmosféru nepotřebuje nahlížet do červeného pokoje, stačí mu ukazovat, co se děje v Atlantě na ulici. Po úvodní optimističtější sezoně se v letošní Robbin’ season už před titulky vyklube z objednávky v drive–in přepadení s překvapením. „Blíží se Vánoce a lidi potřebují jíst.“

Jarmila Křenková (filmová publicistka)

Vzhledem k tomu, že mě dlouhodobě zajímá horor, musím zmínit seriál od Netflixu The Haunting of Hill House. Hororový žánr ve filmu, zdá se, stagnuje a z vývoje posledních sezón to vypadá, že to nejzajímavější se odehrává právě v seriálech. Vznikají formálně ojedinělé antologie typu Channel Zero, realizují se dlouho odkládané ambiciózní projekty, jako je adaptace kanonického hororu Dana Simmonse Terror, a streamovací služby dávají prostor i tvůrcům, kteří přicházejí z nezávislé scény.

V poměrně silné konkurenci je jasným hororovým vrcholem letoška právě série Mikea Flanagana, který je známý nenápadným hororem Oculus nebo adaptací románu Stephena Kinga Geraldova hra (taktéž pro Netflix). Desetidílný The Haunting of Hill House podle slavného gotického románu z padesátých let Shirley Jacksonové Dům na kopci je jeho nejambicióznější počin. Přestože Flanagan pracuje s tradičními žánrovými schématy, jako je motiv strašidelného domu, dědičná stigmata nebo přízraky zemřelých, vyhýbá se klišé i efektním vizuálním šokům, které jsou běžné v mainstreamu. Namísto toho důkladně rozpracovává životní peripetie pěti sourozenců Crainových, kteří v domě na kopci přišli o matku a ani jako dospělí se s tímto traumatem nedokázali vyrovnat. Ve vyprávění, kde se důmyslně propojuje minulost s přítomností, Flanagan tematizuje i stinné stránky rodičovství nebo stále tabuizované téma dobrovolné bezdětnosti a přesvědčivě evokuje primární strachy ze smrti, samoty nebo nemožnosti porozumět těm, kdo jsou nám teoreticky nejblíž.

Iva Baslarová (vysokoškolská pedagožka)

Letošní rok přinesl řadu zajímavých seriálů, ale přesto žádný, který by podle mě výrazně převyšoval ty ostatní. Chtěla bych ale zmínit pár z nich, které si to zaslouží. Výborně jsem se bavila u Killing Eve, kde se v rámci detektivního žánru zajímavě pracuje nejen s genderovými stereotypy. Psychopatická nájemná vražedkyně je opravdu zkouškou zažitého vnímání světa. Zajímavá byla i minisérie Sharp Objects, v níž se opět víceméně nově nahlíželo téma zneužívání dívek v rámci rodiny i téma dlouhodobého sebepoškozování jako jeden z jeho výsledků. Oběťmi i tyrankami jsou zde ženy, nicméně na pozadí oslav v jižanském státě USA, kde se každoročně připomíná historické hrdinské sebeobětování patriotky, která se během občanské války nechala bít a znásilňovat, ale nic na svého muže neprozradila, to není nijak podivné. Líbil se mi i Terror z produkce Ridleyho Scotta, ale z jiných důvodů, než zmiňují ostatní. Čtu ho jako podobenství nefunkčnosti patriarchátu, založeného na silných mužských hodnotách, ve srovnání s nimiž svět žen vyznívá jako nicotný a bezcenný. Nicméně tento jediný a správný svět bílých mužů ze Západu se vyprazdňuje tam, kde „zákony civilizace“ přestávají platit. A nakonec bych ještě zmínila žánrovky Altered Carbon a The Haunting of Hill House. Oba seriály jsou částečně poctou sci-fi a kyberpunku (Altered Carbon) a starému dobrému hororu (Hill House), byť si myslím, že v určitém okamžiku požraly samy sebe. Ale i tak mi udělaly radost.

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image