Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Važte si nuly na účtu, vy nuly!

Obrovské množství lidí, kteří jsou v Česku v exekuci, ovlivňuje i ty, co se ještě drží nad vodou. Za dluhy se musí udělat tlustá čára.

Nemít nic není dneska to nejhorší. Záleží jenom na tom, s kým se srovnáváte. Pokud vaše „nic“ znamená, že nemáte žádné exekuce, pak v současném Česku se svou nulou patříte k těm, co to vyhráli. Je to sice skromné vítězství, ale aspoň si můžete nechat celou výplatu a máte funkční účet v bance. Můžete si něco našetřit a jet třeba i na dovolenou. Můžete mít pracovní smlouvu a – aspoň teoreticky – být v práci chráněni zákoníkem práce. Šťastlivcům s nulou jde hlavně o to si svoji nulu udržet. S nulou není tak zle. Nula do startu ovšem není dopřána každému, a to ani v osmnácti letech. Stačí pár pokut, které za vás rodiče nezaplatí, a dospělý život začnete s motivačním mínusem sto tisíc. Řeknou vám, že svět není spravedlivý a ani nemá být. To už jsme tady měli. A popravili kvůli tomu Miladu Horákovou.

Trendem současného kapitalismu je, že se bohatí stávají stále bohatšími a chudí stále chudšími. Cílem nulařů musí tedy být stávat se stále nulovějšími. Zatímco obrnit se proti náhlému zbohatnutí není až tak náročné, cesta do mínusu je i pro poctivého nulaře vždy otevřená. Stačí jediné uklouznutí.

Hospodařit s nulou sice není jen tak, ale kdo by se nechtěl těšit všem výhodám s nulou spojeným? Stačí dodržovat několik pravidel: nikdy nepřijít o práci, nemít děti, nikam nejezdit, vracet knížky v knihovnách, nebýt nikdy nemocný, mít bezporuchovou pračku a výhodou může být také od života vůbec nic nechtít. Kdo nic nechce, toho nerozhodí reklamy na výhodné půjčky, neroztřesou se mu kolena při pohledu na šťastnou rodinu v televizi, která si půjčila padesát tisíc na vánoce, a pro byty na billboardech má jen pohrdání. A to je dobře. Nic z toho by nebylo pro jeho nulu dobré.

Trendem současného kapitalismu je, že se bohatí stávají stále bohatšími a chudí stále chudšími. Cílem nulařů musí tedy být stávat se stále nulovějšími. Zatímco obrnit se proti náhlému zbohatnutí není až tak náročné, cesta do mínusu je i pro poctivého nulaře vždy otevřená. Stačí jediné uklouznutí. Nulařská cesta je tedy náročná. Ale vyplatí se. Zatímco podnulaři vytloukají jeden dluh druhým, nulař pouze chodí do práce, platí nájem a další výdaje a nechává se disciplinovat děsivou existencí exekvovaných podnulařů. Lidí v dluzích je v Česku skoro milion a většina z nich už snahu dotáhnout to aspoň na nulu vzdala. Jedině nula je zárukou plnohodnotného občanství.

Symbolem protestů ve Francii jsou Žluté vesty, v Česku by se hnutí obyčejných Čechů a Češek proti bohaté elitě mohlo jmenovat Hnutí Červených pruhů. Bída u nás není definovaná nedostatkem peněz na benzín, vysokou nezaměstnaností a stagnujícími platy nižších tříd jako ve Francii, ale odstaveným účtem, prací načerno, nedůvěrou k institucím a odsouzením k pohybu v šedé ekonomice bez ochrany pracovního zákona. K životním podmínkám žlutých vest by se červené pruhy teprve musely prodemonstrovat, důvody k nespokojenosti by tu ale byly už teď.

Červený pruh ve schránce je ohláškou nefalšované bídy a přežívání ze dne na den. Spojte si to se všemi těmi řečmi o nezodpovědnosti, nízké finanční gramotnosti, o tom, že „dluhy se musí platit“, a dalšími moralitami ze všech stran a nezbývá než se divit, že po exekutorech nestřílejí všichni ti, kterým domů přišly najaté gorily zabavit nábytek a televizi, jako to udělal Jaroslav Janota z Napajedel, jenž své zoufalství ukončil skokem z okna. Mít nulu je zkrátka opravdové privilegium…

Střední třídy jsou svázané hypotékami a leasingy, kvůli kterým budou pracovat za každého počasí a roční i denní doby. Nižší vrstvy nemají sice co ztratit, ale jsou v permanentním ohrožení dluhy. Nic výrazného s tím neudělá ani „rekordně nízká nezaměstnanost“ v naší české montovně, ani neschválený insolvenční zákon, ani obědy pro malé děti zdarma, které liberálním komentátorům smrdí komunismem a nezodpovědným plýtváním. Na konci tunelu nižších tříd není ani ten splacený byteček na dožití, ale jenom stáří jako další životní epocha chudoby, aspoň už poslední.

Za exekučním byznysem vymknutým z kloubů je proto potřeba udělat tlustou čáru. Nejedná se o žádné „požadujme nemožné“, ale o možnost vrátit stovkám tisíc lidí normální život. Statisíce exekucí jsou nezákonné (vznikly jen díky rozhodčí doložce, u spotřebitelských smluv již zrušené), další statisíce nebudou nikdy zaplacené a pouze udržují lidi v šedé ekonomice. Dokud se budeme třást o svoji nulu na kontě, těžko můžeme čekat jakékoliv pozitivní politické změny, které by přijala i chudší část obyvatel republiky.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image