Foto Flickr Pirátské strany
Petr Fischer, šéfredaktor jedné z nejdůležitějších stanic Českého rozhlasu, stanice Vltava, končí. Ta zpráva prolétla mediálním a veřejným prostorem jako blesk. Ačkoliv se o neprodloužení smlouvy Fischerovi dlouho šeptalo, jen málokdo si myslel, že se k tomuto kroku generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral odhodlá. Stalo se, i když podporu Fischerovi už před časem vyjádřila celá řada osobností.
Překvapení ale není na místě. Jde již o několikátý, a tedy vcelku logický krok Reného Zavorala. Spolu s těmi předchozími tvoří řetězec systematických rozhodnutí. Vnímat je čistě jako manažerské by ovšem byla chyba. Jejich pozadí bylo a je politické a také společenské. Vždyť do prvních viditelných problémů se šéfredaktor stanice Vltava dostal kvůli aféře s literární citací obsahující slovo penis, což prý urazilo útlocitného rozhlasového radního Kňourka a vzbudilo to v něm dojem, že se stanice přeorientovala na porno. Absurdní příběh o „duhovém neomarixismu“, který měla Vltava reprezentovat, skončil směsí moralizování a poučování od lidí, kteří očividně ani nevěděli, o čem mluví. Jenže právě taková je dnes kultura mediálních rad u nás. A nejen jejich.
Ve jménu manažerismu a osekávání pracovního práva až na věky věků, amen
O neprodloužení pracovního kontraktu se Petr Fischer dozvěděl oficiálně tři týdny před jeho vypršením. A smlouvu měl uzavřenou na jediný rok. Tyto dva faktory vypovídají o pracovní kultuře v Českém rozhlasu možná nejvíc. Obsazování podstatných pozic ve veřejných nebo kulturních institucích prostřednictvím krátkodobých smluv znamená vždy totéž: inklinaci k šikaně, podhoubí pro vznik autocenzury a pochopitelně prostor pro absolutní kontrolu a nadřazenost ze strany vedení. Jenže právě tato forma je dnes úplně běžná, ačkoliv ze své podstaty znemožňuje kontinuitu práce nebo smysluplné plánování a nedává zaměstnanci možnost žádných větších kroků. Přesto je Petr Fischer udělal.
Je deprimující, že ani v prostředí plném slavných nebo vzdělaných lidí s velkým sociálním kapitálem nenajdeme dostatek profesního sebevědomí, pracovní solidarity a kultury demokratického odporu vůči politice silné ruky.
Vltavu přebíral jako upadající stanici, které dávno ujel vlak. Pod jeho vedením přišlo mnoho změn, které sice byly riskantní, ale také nutné. Bez nich by personální změna ve vedení stanice nedávala smysl – stagnace a udržování Vltavy ve vegetativním stavu by nemělo žádnou logiku. Ačkoliv se však podle řady ukazatelů podařilo Vltavu aspoň částečně vzkřísit a ačkoliv v jejím vedení stanul člověk s velkým kulturním rozhledem, v uvažování řady jeho kolegů a kolegyň se nezměnilo nic. Nová Vltava prostě byla nová až moc – hlavně pro stávajícího šéfa programu Ondřeje Nováčka. A tak na jeho návrh, pouhé tři týdny před vypršením Fischerovy smlouvy, přišlo její neprodloužení.
Korporátní atmosféra ve veřejnoprávním prostředí
Odůvodnění Fischerova konce zmíněný fenomén nejistého a nedůstojného zaměstnávání ještě rozšiřuje – mluví se totiž o tom, že Fischer nebude pokračovat kvůli „ztrátě důvěry“ a stagnaci stanice. Sám končící šéfredaktor Vltavy v rozhovoru pro Info.cz uvedl, že René Zavoral byl značně podezíravý a myslel si, že Fischer na svou podporu organizuje davy. Tento typ přemýšlení ovšem jen dokládá omezené obzory šéfa Českého rozhlasu, pro nějž je jakýkoliv projev podpory a solidarity automaticky podezřelý, a co je horší: ohrožující. Kéž by to aspoň v náznaku byla pravda.
Už ve chvíli, kdy se generální ředitel Českého rozhlasu rozhodl k plošnému vyhazování desítek lidí, kdy s nezdravou mírou politické angažovanosti vystupoval proti některým svým podřízeným, kdy hrál squash v bulvárním pořadu TV Barrandov Vlivní a manželce hradního kancléře si stěžoval na Janka Kroupu, vznikal v Českém rozhlase prostor pro důrazný nesouhlas se způsobem jeho vedení. Jenže ten nepřišel. A tak je těžké si představit, že by přišel nyní.
Politika kvantifikace všeho nás dostala do situace, kdy namísto erudovaných lidí s přehledem voláme po přísném vedení a tvrdých zásazích manažerů. Nehodnotí se obsah, ale úspěšnost, která v kontextu veřejnoprávních médií nedává žádný smysl: stanic rozhlasu máme mít tolik, aby pokryly posluchače veškeré náročnosti, ne aby ukojily touhu po jednosměrné zábavě nebo staromódních představách o kultuře. Navíc v krátkodobém horizontu se dopady kvalitativních změn ani nestihnou projevit.
Atmosféra, která dnes panuje v řadě veřejných institucí, se podobá jakési parodii na korporáty, kde se lidé třesou o svá místa a bojí se tvrdých vyhazovů. Je deprimující, že ani v prostředí plném slavných nebo vzdělaných lidí s velkým sociálním kapitálem nenajdeme dostatek profesního sebevědomí, pracovní solidarity a kultury demokratického odporu vůči politice silné ruky. Při pohledu na standardy práce v Českém rozhlase se musíme ptát: co všechno si zaměstnanci a zaměstnankyně rozhlasu ještě nechají líbit a proč? A co si z jejich ohýbání zad a mlčení mají vzít ostatní?
Autorka je redaktorka Alarmu.