A proti trollům povstali elfové…

Militarizace debaty o dezinformacích, která vede k vnímání problému optikou válečného konfliktu, ohrožuje základní hodnoty demokratické společnosti více než placení ruští trollové.

Fakt, že šíření dezinformací skrze sociální sítě a internetová média používá Rusko jako nástroj v rámci soupeření se západními státy, lze stěží zpochybňovat. Jakým způsobem se s tímto faktem nakládá ve veřejné debatě v Česku, je ale o poznání problematičtější.

Pro diváky posledního vydání pořadu Fokus Václava Moravce připravila Česká televize originální pojetí tématu Doba dezinformační. Debaty o současném informačním chaosu a lžích v médiích a na sociálních sítích byly proloženy výjevy z fantasy filmů na motivy trilogie J. R. R. Tolkiena Pán prstenů a odkazy na tajemné elfy bojující proti zlým trollům. Pojmem „troll“ jsou zde označováni šiřitelé dezinformací v online prostředí, pracující v zájmu cizích mocností a „nepřátel našich hodnot“. Termínem „elfové“ se pak nově zaštiťují anonymní bojovníci proti nepravdám, kteří činnost trollů monitorují, infiltrují nepřátelské sítě, a chrání tak českou společnost před jejich zhoubným vlivem.

Témata nastolená ve zmíněném pořadu vypovídají mnohé o tom, jak se Česko v posledních letech vypořádává s výzvami a problémy takzvaného informačního chaosu. Nacházíme se v éře, ve které tradiční média ztratila monopol na šíření informací a společnost je zahlcena obrovským množstvím zpráv různorodé kvality a relevance. Mnozí politici i experti tak sahají k osvědčenému receptu, jak se v komplikovaném světě vyznat: za všechny problémy může jasný nepřítel a tomu je třeba se rázně postavit a porazit ho. V Tolkienově díle tento střet reflektuje typické kulturní vzorce, na kterých staví i mnoho jiných pohádek a dobrodružných příběhů: proti sobě stojí jasně vymezené strany dobra a zla, přičemž motivací strany zla je uchvácení moci nad světem. Pomůže nám ale tato optika v „době dezinformační“?

Jsme ve válce? Ne tak docela

Problémy éry informačního chaosu popisuje mnoho politiků a analytiků jazykem válečného konfliktu. Generál Pavel například ve zmíněném pořadu argumentuje, že „pokud nebudeme schopni jednoznačně říct, kdo je naším přítelem, a kdo není (…) tak se dá těžko proti dezinformacím bojovat“. Ještě dramatičtěji se v následné debatě vyjadřuje politický geograf Michael Romancov: „Samozřejmě je otázkou, jestli – což se uvidí také při tom zpětném pohledu – náhodou teď nejsme skutečně ve stavu informační války. Tak jako ve druhé světové válce v některých zemích byla suspendována některá práva, protože byl válečný stav, tak zda by nebylo vhodné něco takového zavést tady u nás.“

Vojenské metafory a obrazy nejsou nevinné, protože mění náš způsob uvažování a dávají spíše prostor represivním a silovým řešením než těm civilním.

O stranách a jejich záměrech v této „nové válce“ mají debatující jasno: proti trollům řízeným z Východu stojí odvážní elfové v ohrožených evropských státech, chránící své spoluobčany před zhoubným ruským vlivem. Konečné vítězství dobra si ale od nás žádá nasazení i nemalé oběti – jak už tomu tak ve válce bývá.

Podobné názory jsou součástí dramatické militarizace české debaty o problému lží a dezinformací ve veřejném prostoru. „Militarizací“ v této souvislosti označujeme způsob vedení debaty, ve kterém se používá pojmů jako válka, nepřítel, poražení či zničení. Vojenské metafory a obrazy nejsou nevinné, protože mění náš způsob uvažování a dávají spíše prostor represivním a silovým řešením než těm civilním. Pokud je naším cílem chránit svobodu a demokracii, pak bychom při rutinním používání těchto pojmů měli zvláště zpozornět – válka a demokracie totiž skutečně nejdou úplně dohromady. Válka je extrémně silný termín měnící pravidla demokratické politiky a společnosti. Vyhlášení válečného stavu zpravidla ospravedlňuje přijetí extrémních opatření směrem k omezení svobod obyvatel. Nechvalně proslulá „válka proti terorismu“ v minulé dekádě takto uvolnila ruce bezpečnostním složkám ve Spojených státech (a západním světě obecně) a umožnila nárůst sledovacích a represivních aktivit, nemluvě o vojenské intervenci v Afghánistánu a Iráku.

Destrukce demokratické diskuse

Komplexní problém informačního chaosu je v České republice často nekriticky pojímán jako součást tzv. hybridní (či informační) války – analyticky značně vyprázdněného pojmu, pod který se snadno schová téměř cokoliv, co dělá Rusko a nám se to nelíbí. Šermování pojmem válka ale nutně ničí svobodnou demokratickou diskusi a vytváří jasně definované extrémní póly, které z principu stojí proti sobě. Ve válce totiž neexistují umírněné střední pozice – existuje pouze rozdělení na „my“ (dobro) a „oni“ (zlo), přičemž kdo není s námi, je označen jako zrádce (nebo minimálně „užitečný idiot“ ovlivněný nepřátelskou propagandou). Kritika našich spojenců se stává přinejmenším podezřelou („Komu tím prospějete? Druhé straně?“) a neochota kategoricky odsoudit prakticky jakékoliv chování našeho protivníka nebo dokonce zpochybňovat jeho motivaci je automaticky označována za zradu.

Vyvarujme se snahy militarizovat svobodnou debatu, ostrakizovat nemalou část společnosti pro její názory, a ničit si tak to nejcennější, co máme – demokratickou debatu.

Příkladem může být mezinárodní analýza, na které se spolupodílel ředitel vlivného think-tanku Evropské hodnoty Jakub Janda s novinářem časopisu Respekt Ondřejem Kundrou a která vytváří kategorie českých médií dle jejich údajné míry proruské orientace. Jako média s nejasným či sporným postojem k Rusku označuje i ta, která se kriticky vyjadřují k válce proti terorismu či polemizují s válkou v Iráku (autoři tedy do této kategorie zařadili i Deník Referendum či A2larm). Hranice toho, co je vnímáno jako legitimní kritika zahraniční politiky našich spojenců, a co je jednání ve prospěch „nepřítele“, se tak pomalu, ale jistě posouvá.

Zajímavou čerstvou zkušeností byla pro autory tohoto článku snaha publikovat tento příspěvek jako komentář v Deníku N, relativně novém online médiu, oblíbeném mezi liberálně orientovanou částí veřejnosti. Ačkoliv se i zde editor dané sekce zaklíná snahou o diskusi, kultivaci názorů a hledání zajímavých úhlů pohledu, mantinely svobodné diskuse jsou jasně nastaveny jeho světonázorem o zlu na Východě. Po zapracování řady komentářů nám tak bylo poměrně nevybíravým způsobem sděleno, že podmínkou pro vydání článku je naprosté popření jeho ústřední myšlenky a jasné uznání faktu, že „Rusko vede informační VÁLKU proti Západu“ (velká písmena v originále) a zneužívá pro to důvěřivé lidi, kteří plní roli „užitečných idiotů“.

Jak jsme zmínili i v naší e-mailové odpovědi, dokud budou v médiích lidé tohoto smýšlení, nebude možné se divit, že velká část české veřejnosti bude nadále ztrácet zbytky důvěry v domácí publicistiku a Rusko (či kdokoliv jiný) bude mít vedení dezinformačních kampaní opravdu velmi usnadněné. Namísto svobodné debaty se média totiž stávají „komnatami ozvěn“, kde si polarizované části společnosti pouze utvrzují své názory a vymezují se vůči těm „škodlivým“.

Společně tvoříme mainstream!

Nebezpečí stigmatizace

Můžeme skutečně za každým problémem dnešního světa najít jasného viníka, jehož odstranění či oslabení situaci vyřeší? Podobně jako u jiných témat – ať jde o politický extremismus či klimatickou krizi – je informační chaos spojený s šířením lží a polopravd v on-line světě strukturálním problémem, za kterým není možné hledat jednoho nepřítele, ale výrazně komplexnější příčiny. Že má ruská rozvědka dlouhé prsty a nebojí se pracovat v kyberprostoru, asi nikoho nepřekvapí, ale vidět za každým hoaxem či nepohodlným názorem sdíleným na sociálních sítích válečný akt nepřátelské mocnosti není ani užitečné, ani správné. Jak poukazuje výroční zpráva BIS, „drtivá většina dezinformačních webů v českém jazyce je dílem českých (ideologicky motivovaných a přesvědčených o škodlivosti NATO, EU, USA, liberální demokracie či prvoplánově proruských) občanů, které nepodporují ruské entity“.

Vedle destrukce toho, co bychom měli chránit v prvé řadě, tedy demokracie a těžce vydobytých svobod, přináší militarizace debaty o dezinformacích i řadu dalších rizik. Stigmatizací odlišných názorových pozic nejenže přicházíme o možnost střízlivě analyzovat dění kolem nás, ale de facto tyto skupiny vylučujeme z národního společenství a chápeme je primárně jako „pátou kolonu“ nepřítele na našem území, se kterou se nediskutuje, ale bojuje. Permanentní snaha o mobilizaci společnosti a dramatizace každého dílčího problému pak vede k tomu, že experti a expertky ztrácejí u veřejnosti věrohodnost – a pokud dojde na skutečně vážný problém hodný dramatické akce, jejich varování už nikdo neuvěří. V neposlední řadě pak tento vývoj znemožňuje hledání konstruktivních řešení na mezinárodní úrovni.

Pohádky v ne-černobílém světě

Snaha zjednodušovat svět kolem nás na konflikt mezi dobrem a zlem je pro lidstvo přirozená a do značné míry nám přináší komfort ukotvení v jasně definovaném světě. Realita světa kolem nás je ale výrazně komplexnější než svět Tolkienova Pána prstenů a spíše než černobílý příběh dobra a zla připomíná permanentně se měnící paletu o mnoha odstínech šedi. Je naprosto v pořádku kritizovat Rusko za vlivové operace na našem území i porušování mezinárodních norem v jiných částech světa. Stejně tak je ale v pořádku kritizovat obdobné chování našich spojenců, nehledat za každým ruským krokem a priori zákeřný záměr a konečně snažit se pochopit skutečné motivace našich protivníků pro jejich chování, jakkoliv se nám mohou zdát na první pohled těžko pochopitelné. Snaha o empatii nemusí vždy nutně implikovat sympatii – je zkrátka nutnou podmínkou pro pochopení toho, co se kolem nás odehrává, a tím pádem i prostředkem pro lepší rozhodování, jak na dané události reagovat.

V oblasti šíření dezinformací nechme pracovat bezpečnostní složky pod jasnou demokratickou kontrolou, zabývejme se vzděláváním a kritickou prací s informačními zdroji, ale vyvarujme se snahy militarizovat svobodnou debatu, ostrakizovat nemalou část společnosti pro její názory, a ničit si tak to nejcennější, co máme – totiž demokratickou debatu. Ostatně jak ukazuje například zkušenost Finska, než plýtvání energií na vyvracení nepravd v mediálním prostoru je účinnější posilovat prosperitu země, investovat do vzdělání celé společnosti a budovat pozitivní narativ toho, kdo jsme a za jakými hodnotami stojíme. Jinými slovy, nejodolnější vůči propagandě zvenčí je dobře fungující stát, kterému jeho občané důvěřují a na který jsou hrdí. Snažme se proto nedívat na současné dění jako na pohádkový střet mezi dobrem, a zlem a dejme raději prostor příběhům, které rozvíjejí naši schopnost orientovat se v ne-černobílém světě – příběhům, kde zlý drak není jedinou překážkou dobrého života společenství a kde hrdinství neznamená jen odvahu bojovat za svobodu, ale i schopnost moudře rozhodovat, v jaké svobodě chceme vůbec žít.

Autorka je výzkumnou pracovnicí na Institutu für Höhere Studien ve Vídni.

Autor je výzkumným pracovníkem Střediska bezpečnostní politiky, pedagogem na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a koordinátorem výzkumného centra Peace Research Center Prague.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies