Americká přítomnost v Sýrii je ilegální

Donald Trump oznámil, že stáhne americké vojáky ze Sýrie. Jeho spolupracovníci jsou však proti tomu. O co vlastně Američanům v Sýrii jde?

Americký prezident Donald Trump v prosinci minulého roku šokoval celý svět svým vyjádřením o náhlém stažení amerických jednotek ze Sýrie. Trump prohlásil, že byl splněn cíl vojenské přítomnosti v Sýrii, tedy porážka Islámského státu, a tudíž tam není třeba dál setrvávat. Tento krok popudil spoustu politiků, mezi nimi i ministra obrany Jamese Mattise, který dokonce odstoupil ze svého postu. Americké stažení pobouřilo a spojilo na jedné straně jestřáby jako republikánského senátora Lindsay Grahama či Marca Rubia, na druhé straně mnohé demokraty, včetně Hillary Clinton a předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi, a také některé liberální mediální ikony, jako je třeba Rachel Maddow. Jak už bývá zvykem, když Trump udělá rozhodnutí, které má za cíl omezit americkou vojenskou přítomnost nebo deeskalovat napětí (viz jeho setkání s Kim Čong-unem), přijde kritika mediálního establishmentu, který se navzdory svým stranickým rozdílnostem na velmocenské politice USA shoduje. Proto také tradiční republikáni Trumpa nechtěli za prezidenta, stejně jako ho nechtěli demokraté. Nehledě na stranickou příslušnost měl například Bill Clinton velmi dobré vztahy s Bushem juniorem i seniorem, ne však s Trumpem.

USA jednají v rozporu s právem

Je fakt, že domácí i zahraniční politika současného amerického prezidenta je jedna velká katastrofa. Trump vystupňoval již tak brutální Obamovu kampaň za drony, a dnes proto umírá ještě více civilistů než dřív. Jenže to politický ani mediální establishment nepohoršuje. Kritici stažení se ze Sýrie většinou poukazují na zradu Kurdů. Pokud se totiž Američané stáhnou, jejich kurdským spojencům v této oblasti hrozí turecká invaze. Tato obava je oprávněná, protože když Američané opustili severosyrský kurdský Afrín, toto území okamžitě napadli Turci s pomocí svých syrských vazalů, mezi nimiž byli i džihádisté z různých islamistických povstaleckých skupin.

Je absurdní, že USA musí vojensky okupovat velkou část Sýrie, aby hlídaly svého spojence před ještě bližším spojencem z NATO.

Na druhé straně přítomnost asi dvou tisíc amerických vojáků v jedné třetině této blízkovýchodní země je naprosto ilegální, a to jak podle amerického, tak podle mezinárodního práva. Tato vojenská mise se realizuje bez souhlasu OSN i jakéhokoli hlasování v Kongresu. Většina Američanů o přítomnosti amerických vojáků v Sýrii ani pořádně nevěděla. Kongres se v posledních deseti letech naprosto vyhýbá své ústavní zodpovědnosti, aby hovořil o amerických intervencích a hlasoval o nich. Nyní jsou tak mnozí jeho členové pohoršení pouze tehdy, když se debatuje o stahování vojáků, přestože chyběla klíčová debata o jejich samotném nasazení.

Nedávné prohlášení o urychleném stahování amerických vojáků však mírnil (možná až kontroval) Trumpův poradce pro národní bezpečnost a proslulý americký jestřáb John Bolton. Podle jeho slov se Američané stáhnou teprve tehdy, budou-li mít záruky, že Turci nezaútočí na jejich kurdské spojence, a také až dojde k úplné porážce Islámského státu a tato organizace se nebude moci vzkřísit. Boltonova poslední slova znějí tak, aby Američané měli důvod zůstat v Sýrii ještě hodně dlouho. Trump je spíše izolacionista, který se ovšem obklopil převážně neokonzervativci a tradičními republikány podporujícími politiku intervencí. Pohoršení mnohých kritiků, zvláště těch z řad jestřábů, bylo přitom založeno na tom, že z tohoto Trumpova kroku bude těžit hlavně Írán a Rusko, jelikož ti vyplní místo po odchodu Amerických vojsk. Tento argument je ale naprosto lichý, protože Američané nikdy nejeli bojovat do Sýrie proti Asadovi, Íránu ani Rusku.

O blaho Kurdů ve skutečnosti nešlo

Právě tato nekonzistentnost naznačuje, že Trumpovo vypovězení íránské jaderné dohody v polovině minulého roku nebylo ani tak o snaze eskalovat konflikt s Íránem, jako spíše o snaze rozšlapat veškerý Obamův odkaz. Je sice pravda, že Trump vypovězením jaderné dohody s Íránem a zavedením sankcí proti této zemi podpořil především Izrael a jeho vizi Blízkého východu, nynějším krokem by však podle kritiků naopak pozici židovského státu oslabil. Z mnoha Trumpových kroků nakonec vychází, že americký prezident se spíše nechce ve světě angažovat. Sám je pravděpodobně neznalý zahraniční politiky a ani ho moc nezajímá. Dost možná se také nechal přesvědčit tureckým prezidentem Erdoğanem. Poté co se s tureckou hlavou státu setkal, ohlásil stažení ze Sýrie a tvrdil, že turecký prezident skutečně zajistí stabilitu v regionu a postará se o porážku zbytků Islámského státu. Toto uvažování vychází z jeho izolacionistického myšlení: proč by Američané nasazovali životy a prostředky, když toto břímě a odpovědnost mají nést samotné země tohoto regionu? USA se podle Trumpa mají starat především o sebe.

Toto myšlení je blízké republikánům typu Rona Paula, které do velké míry vychází i z jejich nacionalismu: „Proč by se Spojené státy měly bít za nějaké blízkovýchodní národy?“ Netřeba si dělat o Trumpovi iluze, že by chtěl odejít ze Sýrie z pacifistických důvodů. Je to spíš dobré rozhodnutí ze špatných důvodů. Ale proto nemá smysl stavět se proti němu. Nakonec však prezidentovo potencionální přehodnocení situace mohlo také vzejít z přesvědčení jeho poradců, že Erdoğan svým slibům nemůže dostát, a že region naopak destabilizuje. Je možné, že Johna Boltona vystrašil fakt, že Kurdové okamžitě po americkém stažení z oblasti kolem města Manbidž požádali syrský režim o vyslání armády do této oblasti kvůli ochraně před tureckou ofenzívou. Západně od Manbidže už také hlídkují ruští vojáci. Kurdové totiž jednoznačně budou preferovat přítomnost syrského režimu na svém území před tím tureckým.

Nikoho by asi nemělo překvapit, že Američané ve válce proti Islámskému státu pouze využili Kurdy jako pozemní sílu. Z historie je jasné, že blaho Kurdů nebylo nikdy nezištným americkým zájmem. USA stály již několikrát v minulosti na opačné straně zájmů v dobách, kdy Kurdové čelili brutálnímu nepříteli. USA například plně podporovaly Saddáma Husajna, zatímco irácký diktátor Kurdy likvidoval už od sedmdesátých let. Washington přešel k politice ochrany Kurdů v podobě bezletových zón na severu Iráku až téměř po dvaceti letech jejich systematické likvidace někdejším americkým spojencem. Stalo se tak až poté, co se irácký diktátor utrhl ze řetězu a začal ohrožovat americké zájmy v oblasti. Podobně USA podporovaly brutální politiku Ankary proti Kurdům v devadesátých letech, která si co do brutality moc nezadala s politikou Slobodana Miloševiče v Bosně a Kosovu. Noam Chomsky během bombardování Srbska upozorňoval na dvojí metr, když z vojenského letiště v tureckém Incirliku startovala jak vojenská letadla NATO na „ochranu“ etnických Albánců, tak i turecká letadla (člena stejné Severoatlantické aliance), aby bombardovala utlačované Kurdy.

Přehodnocení Trumpova rozhodnutí?

Je absurdní, že USA musí vojensky okupovat velkou část Sýrie, aby hlídaly svého spojence před ještě bližším spojencem z NATO. Turecko je přitom jedním z největších odběratelů amerických zbraní.

Trumpův poradce John Bolton a šéf diplomacie Mike Pompeo budou nyní všemožně tlačit na to, aby se americké stahování ze Sýrie co nejvíce zpomalilo. Zatím ovšem pořád nevíme, jak bude stahování probíhat. Je proto otázka, jestli převáží Trumpův izolacionalistický přístup, anebo prezident podlehne tlaku jak svých rádců, tak kritiků v řadách republikánů i demokratů. Mnozí liberálové nyní chválí Jamese Mattise, který se ve Fallúdži dopustil jednoho z nejhorších masakrů během invaze do Iráku, nebo konzervativního jestřába Lindsaye Grahama. Doufejme, že se nedočkáme doby, kdy budeme nakonec ještě oslavovat Dicka Cheneyho nebo Henryho Kissingera, protože se staví proti Trumpově politice.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies