Byl Amos Oz liberální sionista?

V Izraeli dnes sílí nacionalistická pravice. V důsledku toho je dlouhodobě marginalizovaná tzv. sionistická levice, která si nicméně v cizině stále udržuje výraznou morální a intelektuální podporu. Spisovatel Amos Oz, který zemřel 28. prosince 2018 ve svých 79 letech, byl možná nejznámějším ztělesněním tohoto levicového politického proudu a byl mezinárodně uznáván – jak zdůraznil časopis The New Yorker už v roce 2004 – jako „kmotr izraelských mírotvorců“. Jenže tento obraz liberálního umělce či dokonce proroka, kterému výrazně napomohly politické posuny v Izraeli, kde jsou dnes i umírnění kritici státu považováni za zrádce, je v ostrém kontrastu s Ozovými názory na události minulé i současné a hlavně na to, co sionismus znamená pro Palestince.

Falešná symetrie

Sionistická levice, jejíž součástí Oz byl, vydala značnou energii na ospravedlňování etnického čištění Palestiny. V jádru Ozova příspěvku k této snaze byla následující metafora: „Ospravedlněním vůči Arabům, kteří v této zemi žijí, je oprávněnost tonoucího, kterému zbývá jediný kus prkna,“ jak píše v knize V zemi izraelské, „a tonoucí, který se přidržuje tohoto prkna, je oprávněn všemi pravidly přirozené, objektivní a všeobecné spravedlnosti udělat si místo na prkně, i kdyby musel druhé šoupnout trochu stranou. I kdyby mu ostatní, kteří sedí na prkně, nedali jinou šanci než použít sílu.“ Palestincům však nebylo žádné „sdílení prkna“ nabídnuto, byli naopak masově vysídleni, jejich vesnice srovnány se zemí, centra měst vylidněna a jejich vlast jim dnes zůstává odepřena jen proto, že nejsou Židé. A navíc, jen monstrum by odmítlo tonoucímu místo na prknu. Ozova metafora tak vymazává palestinskou Nakbu (katastrofu) a zároveň ukazuje její oběti jako nemilosrdné surovce, kteří musí být „přinuceni“ k tomu, aby „sdíleli prkno“.

Amos Oz užíval metafory k podpoře falešné symetrie a k rezignaci na politickou odpovědnost.

Oz užíval metafory k podpoře falešné symetrie a k rezignaci na politickou odpovědnost. Palestinci a Izraelci jsou podle něj „sousedé“, kteří potřebují „dobré ploty“, manželé s potřebou „férového rozvodu“, pacienti, pro něž je nezbytná „bolestivá“ operace. V roce 2005 uvedl pro Liberation: „Izrael a Palestina (…) jsou jako žalářník a jeho vězeň svázaní k sobě. Po těch dlouhých letech už zde téměř není rozdíl: žalářník není o nic svobodnější než jeho vězeň.“ Toto vymazání mocenských struktur a kladení rovnítka mezi realitu okupovaných a subjektivitu okupanta je typické.

„Konfrontace mezi Židy vracejícími se na Sion a arabskými obyvateli země není jako western či epos, ale spíš jako řecká tragédie,“ napsal Oz. A variace na tato srovnání opakoval stále dokola: „Střet mezi izraelskými Židy a palestinskými Araby je střetem mezi pravdou a pravdou (…) konflikt mezi oběťmi“. Mluvit o „tragédii“ je přitom záměrným rozostřením linie příčin a následků, snahou nahradit zodpovědnost žalostným neštěstím a nejspíš i úsilím obsadit sionistické hnutí do role tragického hrdiny, jehož skutky mají sice zlé dopady na druhé, kterého ale šlechtí jeho sebereflexivnost.

Ve skutečnosti však, jak vypozoroval Saree Makdisi, „není vůbec pravda, že pro Oze existují dvě víceméně stejně zodpovědné strany konfliktu. V Ozově verzi historie jsou skutečnými padouchy nakonec Palestinci, kteří měli uznat sionismus jako hnutí národního osvobození a vítat jej s otevřenou náručí.“ V jednom článku, publikovaném před pár lety, Oz tvrdil, že pro země jako Sýrie, Libye, Egypt nebo Írán „nebyla existence nebo zničení Izraele nikdy otázkou života či smrti“. Pak ale mimoděk dodal: „Možná tomu tak je pro Palestince – ale naštěstí pro nás jsou příliš malí na to, aby nás přemohli.“ Kolonialismus je pro kolonizované vždycky otázkou života či smrti – a Oz to věděl.

Familiární argumentace

Navzdory své reputaci kritika politiky izraelských vlád hrál Oz důležitou roli v ospravedlňování válečných zločinů. Jak se píše v jednom nekrologu, během izraelské invaze v Libanonu a po dvou potlačených palestinských intifádách „potřeboval Izrael hlasy ukazující vnějšímu světu lidštější tvář, než byla ta, kterou představoval premiér Ariel Šaron“. Po třech týdnech intifády – kdy už bylo zabito na 90 Palestinců – tak využil Oz možnosti napsat pro The Guardian komentář, aby napadl „palestinský lid“, který se „dusí a je otráven slepou nenávistí“.

Během devastujícího napadení pásma Gazy v roce 2014 Oz horlivě sdílel vládní argumentaci určenou mezinárodním médiím: „Co byste dělali, kdyby váš soused naproti přes ulici seděl na balkoně s dítětem na klíně a začal pálit do vaší školky?“ Oz rovněž odmítl byť jen umírněné snahy dovést Izrael k odpovědnosti: v roce 2010 napsal dopis odmítající snahu židovských a palestinských studentů, aby Kalifornská univerzita v Berkeley stáhnula investice ze dvou vojenských společností dodávajících zbraně izraelské armádě. Oz dokonce očernil tuto snahu jako antisemitskou.

Konec konců, Oz sám několikrát zopakoval tytéž antipalestinské argumenty, které razí izraelské vlády a pravicoví nacionalisté. V doslovu ke své knize V zemi izraelské z roku 1993 pranýřoval Oz palestinské národně osvobozenecké hnutí „jako jedno z nejextrémnějších a nejméně kompromisních národních hnutí současnosti“, které způsobuje utrpení „svým vlastním lidem“. Na tomtéž místě Oz s bezděčnou ironií odmítl palestinské tvrzení, že sionismus je „koloniální fenomén“, když napsal: „První sionisté, kteří přišli do země izraelské na přelomu století, zde neměli co kolonizovat.“ V roce 2013 pak Oz prohlásil: „Kibucníci nechtěli nikomu vzít půdu. Záměrně obsazovali prázdný prostor v zemi, kde ještě nikdo nežil.“

V komentáři z roku 2015 vyjádřil Oz své zděšení nad možností palestinské většiny v jednom demokratickém státě: „Začněme otázkou života či smrti. Pokud zde nebudou dva státy, bude zde jen jeden. Pokud zde bude jeden stát, bude arabský. Pokud to bude arabský stát, je jasné, jaká bude budoucnost našich dětí a jejich dětí.“ Sice se často klade důraz na politickou cestu Amose Oze, který byl vychováván v rodině revizionistických sionistů, avšak Ozovo odmítnutí jednostátního řešení připomíná slova revizionistického vůdce Vladimíra Žabotinského: „Jméno nemoci je menšina a název léku většina.“

Osadnický kolonialismus

Ozův politický profil na Západě ovšem nevychází jen z života a díla jedné osoby, ale také z přetrvávajícího romantismu kibuců a iluzí o dohodách z Osla a mírovém procesu podporovaném Spojenými státy. Především však odráží podporu osadnického kolonialismu a vliv sionistické mytologie.

Článek v The New York Times o Ozově životě uvádí, že Izrael byl „zrozen ze snu, z touhy“, a popisuje Oze jako „v mnoha ohledech typického nového Žida, kterého sionismus chtěl stvořit. V dospívání opustil z vlastní vůle Jeruzalém (…) a přestěhoval se do kibucu, socialistické rolnické komunity, kde Izraelci naplňovali své představy o kultivaci půdy i sebe samých, aby se stali silnými a nadšenými“.

Osadnický kolonialismus však neznamenal jen nárůst subjektivity osadníka, ale také násilné vymazání kolonizovaného. Palestina tak nebyla skutečným místem v čase, s historií, zvyky, lidmi a příběhy, ale spíše volným prostorem k naplnění osadnické představy o obnově a „restauraci“. Palestinci nebyli reální, živoucí a dýchající lidé, ale vznešení divoši, barbaři a náboženští fanatici. Jak poznamenal izraelský filmový režisér Udi Aloni: „Izraelská levice nevidí Palestince jako bojující lidi, vidí jen sebe.“

Ve zdrcující recenzi Ozovy knihy Drazí zesnulí z roku 2017 bývalý mluvčí Knesetu Avraham Burg popsal Oze jako „fanatického podporovatele“ rozdělení, který „pošlape všechno na cestě ke svému už neaktuálnímu (dvoustátnímu) řešení“. Pro Oze je „jeden arabský stát nepředstavitelný“ a jeho „názory na Araby pendlují tam a zpět – a nejsou zrovna lichotivé“. Jak píše Burg: „Je zde mnoho otázek, a tato Ozova knížečka nenabízí vůbec žádná řešení.“

Autor je publicista.

Z anglického originálu Amos Oz: The enduring myth of the liberal Zionist, publikovaného na webu Middle East Eye, přeložil Zdeněk Jehlička.