Hra na slepou bábu

Návrat dějin nás zastihuje s očima zavřenýma před podstatnými pravdami kapitalismu. Na jeho další krizi dnes nejsme vůbec připraveni.

Do tohoto roku, v němž oslavíme třicet let svobody, dvacet let od vstupu do NATO a 600 let od husitské defenestrace pražských konšelů, jsme vstoupili nebojácně. Když si dvě třetiny obyvatelstva myslí, že si letos ekonomicky polepší nebo alespoň nepohorší, a když si vloni skoro každý druhý Čech mohl povolit opasek, několik políčků ze stránek ekonomického tisku našince nerozhodí. Zdá se, že národ husitů a pánů Broučků snadno ustál, když hned 2. ledna deník E15 vylíčil hospodářský horizont 2019 palcovým postmoderním titulkem „Vzhůru dolů“. A když Hospodářské noviny nadcházejících dvanáct měsíců v týž den označily za „rok plný záludností“, za „toxický mix populistů, zpomalující ekonomiky a hory dluhů“.

Expert o impériu

Uvnitř Bakalova listu ovšem hlavní ekonom společnosti Deloitte David Marek upadl do poněkud znepokojujícího transu, během nějž se z jeho klávesnice hrnuly poplašné zprávy. Dozvěděli jsme se, že přichází „ekonomický podzim, ale v Česku jako by se nechumelilo“. Že nás čeká rok „nervózní, náročný, nevyzpytatelný“. Že obchodní mír s Čínou bude mít nepochybně „jepičí život“. Že Itálie (její veřejné finance, nikoli například Salvini?) je „nášlapná mina“, že Řecko může  „probudit démony“ (pouze dluhové?), že „Evropu mrazí“ (jen z možných Trumpových tarifů na euroauťáky?), že přípravy na tvrdý brexit „vypadají jako příprava na válku“. A že USA vlastně už „vedou válku proti všem“. Ještě že režisér Petr Jákl bude celý rok 2019 editovat svůj nedávno dotočený nadnárodní velkofilm o Janu Žižkovi, který dostal anglický komerční název Medieval.

Jde o celosvětové vytěsnění faktu, že podložím společenského uspořádání, v němž žijeme, je systém produkce, jehož hlavním účelem jsou zisky vlastníků kapitálu.

Je zábavné, jak si hlavní ekonom prestižní poradenské korporace Deloitte, tohoto konformního reflektoru neoliberálních stok, svým pythickým výstupem vlastně zacitoval výklady marxistických klasiků o imperialismu. O tom imperialismu, který Lenin pokládal za kapitalismus „zahnívající“ (1917), Trockij pro změnu za systém „v agónii“ (1939) a oba svorně za chaotické, v detailech nepředvídatelné, leč k vykořisťování a válkám vždy připravené monstrum. „Socialismus, nebo barbarství,“ řekli si s Rosou Luxemburgovou. A ke konci první světové války – bezprecedentního masakru v dosavadních dějinách lidstva – riskovali zážeh světové socialistické revoluce. Zážeh v zemi, která sice vskutku byla „slabým článkem imperialismu“, ale v níž akutně hrozilo (a bolševici to věděli od samého počátku, ba dávno před ním), že při nezdaru radikální transformace rozvinutého světa nevyhnutelně dojde k tragédii: máťuška Rus nepohltí kapitalismus, ale Marxe.

Stalo se, revoluce ve svých důsledcích nevyšla, prognóza černého scénáře ano. Mnozí autoři se proto rozepsali o systémové klinické smrti, o prodloužené agónii systému, jemuž se stále častěji říká „zombie kapitalismus“. A experti typu Davida Marka raději strkají hlavu do písku, neboť jsou patrně přesvědčeni, že slepota skutečnost vykresluje nejlépe. „Je poctivé si přiznat, že nelze dělat spolehlivé ekonomické prognózy. Společnost a ekonomika jsou příliš komplexní a do vývoje událostí často zasahuje náhoda,“ napsal Marek. Za odzpívání „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře“ na ranních firemních poradách se dnes zřejmě berou docela slušné peníze. S jejich pomocí je pak stále ještě možné být za vodou, dívat se na celý svět shora a na všechny ostatní lidi svrchu.

Tři pády, jedna komedie

Jako by nevěděli, která bije. Ohlašují „ekonomický podzim“, zatímco se obávají, že v reálné hře o trůny je to přeci jen spíš zima, která se blíží. Hlubinné pravdy se prodírají na povrch, a to zdaleka ne jen prostřednictvím marxistického ekonoma a neúnavného bloggera Michaela Robertse. Už se neutají, že Velká recese 2008–2009, která zdevastovala globální kapitalistickou ekonomiku, nebyla vystřídána érou normálního oživení a návratnosti investic tak, jako k tomu došlo v časech ropných šoků, po recesi 1974–1975 nebo po hlubokém propadu v letech 1980–1982. Namísto toho se poslední mohutná krize proměnila v Dlouhou depresi podobnou (za prvé) Dlouhé krizi 1873–1897, kterou prošly silné ekonomiky Spojených států a Evropy, anebo (za druhé) Velké hospodářské krizi třicátých let 20. století. Tyto dlouhé propady nevylučovaly fáze oživení, v nichž se bouchalo šampaňské (jako v uplynulých letech u nás), ale nevyřešily žádný ze strukturálních rozporů „zahnívajícího“ kapitalismu na šikmé ploše, na základní sestupné trajektorii.

První dvě ultrakrize si teprve dvěma světovými válkami (a jednou studenou) zajistily zbrojením nebo úklidem válečných trosek bezprecedentní boomy dvacátých „zlatých“ let, padesátých až šedesátých „slavných“ roků i dvě velké bubliny „nové ekonomiky“ a „šťastné globalizace“ v devadesátých letech a po roce 2000. Dnes můžeme tedy konstatovat: do třetice všeho zlého, nebo dobrého?

Vypadá to spíš špatně. Mimo jiné proto, že – odhlédneme-li od fašizujících „třetích cest“, které vytvářejí podivuhodný koncepční mix – se ve veřejném prostoru potírají jenom dvě koncepce, z nichž jedna je „lidsky“ (sociálně) nepřijatelná a druhá utopická. První reprezentuje neoliberální konsensus tradičních politických sil, který dnes leckde nabyl podoby „radikálního středu“. Tato koncepce staví na snížení veřejných výdajů a na stlačování mezd jako nezbytných krocích k „ozdravení ekonomik“, jakkoliv tyto kroky sama neváhá označit za „bolestné“ ze sociálního hlediska (Emmanuel Macron to voličům netajil, a také proto obdržel v prvním kole prezidentských voleb jen 18 procent hlasů registrovaného elektorátu).

Druhá koncepce je mocensky slabá, ale má silnou ozvučnost mezi levicovými intelektuály a v akademickém prostředí. Jde o heterodoxní (radikálně keynesiánské, na levici politicky situované) teorie a programy, které chtějí prostřednictvím měnových, fiskálních a investičních státních stimulů obnovit růst ve prospěch jak kapitálu (široce definovaného), tak i práce. Obě strany či obě koncepce však – ze zásadních nebo taktických důvodů – okázale ignorují sociální strukturu kapitalismu. V Česku tato okolnost v jisté době zašla až do komična, když i marxismem výborně poučený (ale postkomunistickou atmosférou zřejmě tehdy stísněný) Petr Uhl se při odhalování reálného konzervativního ledví KSČM nechal strhnout k myšlence, že termín „kapitalisté“ patří do Gottwaldova slovníku, jejž by se tato strana měla zbavit. „Máme snad kapitalismus bez kapitalistů?“ zeptal se v reakci na to tehdejší poslanecký patriarcha ČSSD Zdeněk Jičínský (Právo 15. 3. 2006).

Dvě pravdy, jedna perspektiva

Nejde samozřejmě o okrajovou českou komedii. Jde o přetrvávající celosvětové – napříč politickým spektrem rozšířené – vytěsnění faktu, že podložím společenského uspořádání, v němž žijeme, je systém produkce, jehož hlavním účelem jsou zisky vlastníků kapitálu. Na toto vytěsnění navazuje specifické levicové bezvědomí o tom, že naše ekonomiky se dostávají do propadu kvůli zhroucení zisků a privátních investic, kvůli zhroucení, které vede ke kolapsu „efektivní poptávky“ – a nikoliv naopak, jak na tom keynesiánci (všech odrůd) sveřepě trvají.

V tomto našem světě – za jinak stejných podmínek, tedy v rámci kapitalismu – je obnova ziskovosti nezbytná k obnově růstu. Macron má pravdu, že je třeba dosáhnout větších zisků, které nemohou vycházet z ničeho jiného než z dření lidí bez nože, z většího ždímaní pracující třídy. Ale i „žluté vesty“ v nejširším smyslu mají naprostou pravdu, kdykoliv dávají najevo, že v takovémto světě se žít nedá. Neuznání druhé z těchto pravd je pro vládnoucí třídu a politickou pravici takříkajíc úřední povinnost, zatímco na levici je neuznání pravdy první v lepším případě upřímný blud, v případě horším zbabělost. Kdokoliv by totiž v levicových kruzích nebyl ničím z toho postižen, musel by aspoň sám sobě před zrcadlem říci: Chceme-li lepší ekonomiku v rámci kapitalismu, musíme přijmout brutálnější vykořisťování. A pokud nechceme ani vykořisťování, ani třetí velkou krizi, ani třetí světovou válku coby vnucující se „přirozené regulátory“ systému, pokud nechceme barbarství agónie tohoto společenského řádu, musíme jít tvrdě na kořen věci a zvážit revoluční perspektivy. Socialismus, nebo barbarství. Teprve s touto strategickou devizou vzniká možnost smysluplné taktiky, nezbytnost postupných kroků ve správných souvislostech, nutnost konsensu a lidskoprávní uvážlivosti, která by nebyla jen starým známým oportunismem.

Na revoluci dnes ovšem konsensus – z nesčetných důvodů – nikdo nestluče. Hra na slepou bábu tak může pokračovat, zatímco před pikolou za pikolou už zase stojí – prostě se vrátily z vandru domů – dějiny. Opět na ně nejsme připraveni.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies