Foto Petr Zewlak Vrabec
Ihned po vyklizení Autonomního sociálního centra Klinika se za tento žižkovský squat postavila celá řada skupin. Patří mezi ně například kolektiv feministických křesťanek RFK, který v dopisu zveřejněném na Facebooku popisuje, jak důležitá byla infrastruktura Kliniky pro jejich fungování. „Klinika nás také inspirovala důrazem na společenství, které se stalo naší alternativou k asociálním církvím, myšlenkou solidarity a kreativitou ve veřejných vystoupeních,“ uvádí skupina. V podobném duchu mluví na obranu centra i Anthropictures, nezávislá výzkumná organizace, která přispívá k řešení společenských výzev aplikováním přístupů sociokulturní antropologie. Ve svém vyjádření uvádí, že Klinika „dokazuje, že existují způsoby jak ‚žít město‘ bez nutnosti podléhat tržní logice a všudypřítomným ekonomickým tlakům“ a celý projekt hodnotí za velmi přínosný pro město. Vzhledem k tomu, kolik skupin mohlo díky centru fungovat, se dá předpokládat, že se na obranu Kliniku postaví další pražské i mimopražské skupiny.
Na Klinice mohla být i školka
Vzhledem k vyhrocené debatě kolem ASC Klinika jsme se rozhodli zveřejnit dopis nezávislého Kolektivu dětí a rodičů, sdružených pod jménem MamaTata, který na Klinice více než rok provozoval každodenní školku a s lidmi z Kliniky úzce spolupracoval po celá léta.
„V době, kdy Autonomní sociální centrum Klinika vzniklo, jsme měli malé děti. Náš kolektiv dětí a rodičů MamaTata v té době už provozoval pravidelnou ‚předškolku‘ a poté, co byla s aktivisty uzavřena smlouva, jsme se rozhodli každý týden potkávat právě tady – přišlo nám důležité ukázat, že Klinika má být inkluzivním prostorem pro všechny včetně dětí. Oškrábali jsme zdi, vymalovali, zařídili si kuchyň, sehnali koberce a nábytek a mohli jsme začít. Dvě místnosti a úžasná zahrada se pro nás na několik let staly cenným zázemím. Scházeli jsme se tu, učili děti první básničky, vytvářeli prostor pro různé aktivity – nejen pro nás, ale i lidi zvenčí –, občas přišel někdo udělat divadlo, jindy si děti prostě hrály a my sdíleli zkušenosti s péčí o ně. Po vypršení nájemní smlouvy jsme na podporu centra uspořádali happening přímo v budově ÚZSVM.
Jak děti rostly, chtěli někteří z nás posunout MamaTata na jinou úroveň. Takovou, která by rodičům poskytla chvíli volna pro práci či studium. Tak se zrodila idea komunitní ‚školky‘, ve které se rodiče střídají v roli průvodců a vzájemně se starají o děti. Na začátku jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme ani jestli to bude fungovat. Ale měli jsme děti ve věku, ve kterém nemají v Praze šanci dostat se do školky, neměli jsme peníze na podobná soukromá zařízení (dnes klidně deset tisíc za měsíc) a měli jsme chuť zkusit to jinak – s respektem k dětem a k jejich potřebám nebo se zdravou stravou. I pro squattery samotné bylo takhle těsné soužití s dětským kolektivem těžko představitelné a budilo obavy. Museli jsme o tom hodně mluvit, hledat takovou podobu, která by byla pro všechny přijatelná. Na Klinice se totiž rozhoduje konsenzem a jakmile by byl jeden jediný člověk proti, tak by se nic takového nemohlo uskutečnit. Nakonec jsme to spolu zkusili a dá se říct, že každodenní praxe v tom nejlepším předčila očekávání. V té době taky podlahu Kliniky oživily natištěné dětské stopy, které dětem pomáhaly najít cestu z našeho zázemí na zahradu a zpět.
Následoval krásný rok, kdy jsme s dětmi denně ťapali Parukářkou, Vítkovem nebo lesoparkem na Krejcárku a naším cílem byla vždy Klinika, kde nás čekal veganský oběd. Odpoledne jsme často trávili na zahradě – děti slézaly tamní kopec a podnikaly objevitelské výpravy do křovin nahoře, ke svačině jsme jedli jablka a hrušky ze stromů. Oblíbenou disciplínou bylo i rozbíjení ořechů dlažební kostkou, nebo pomáhání se zaléváním komunitních záhonků. K rozloučení v závěru dne nám sloužil proutěný domeček.
Na jaře 2016 Správa železniční dopravní cesty poprvé vypnula vodu a chvíli to také vypadalo, že hrozí brzké vyklizení. Zvládli jsme naši autonomní dětskou skupinu provozovat ještě nějaký čas v hodně polních podmínkách, ale s koncem školního roku nás nejistota vyhnala. Báli jsme se, že s náhlým vyklizením Kliniky skončí i náš projekt, který v té době umožňoval mnohým z nás pracovat. Je to paradoxní – Kliniku pořád někdo kritizuje za to, že je prý sídlem pro různá ‚nemakačenka‘, a přitom právě díky Klinice mohlo několik rodičů pracovat.
Přestěhovali jsme se do obecního nebytového prostoru, platíme nájem, na který skutečně skládáme korunu ke koruně, velmi pomalu a nesnadno se sžíváme s novými sousedy (ano, s těmi domnělými feťáky a alkoholiky bylo nalezení rovnováhy mnohem jednodušší a přívětivější, jak pro nás, tak i pro děti) a strašně nám chybí velká zahrada.
Kliniku ale děti neopustily. Narodila se nová miminka, a tak v podobě MamaTata ‚new generation‘ opět domem zněly dětské básničky. A my jsme se tam vždy rádi vraceli a uspořádali tu divadélko, tu karneval, tu dětskou diskotéku – pro děti z širokého okolí, které do centra skutečně chodily.
I my jsme Klinika.“