Jak nás seriál Black Mirror všechny vytrolil

Proč celovečerní snímek Bandersnatch urychluje rozpad sdíleného prostoru pro celospolečenskou komunikaci?

Oblíbenému seriálu Black Mirror (Černé zrcadlo, od 2011), který v každém ze svých navzájem nesouvisejících dílů ukazuje jednu možnou podobu blízké a značně dystopické budoucnosti, ovlivněnou zatím sice v realitě neexistujícími, ale většinou celkem realisticky působícími technologiemi, se povedl husarský kousek. Uvedením celovečerního filmu Bandersnatch, který odděluje jeho čtvrtou a pátou řadu a byl zveřejněn streamovací platformou Netflix několik dní před Silvestrem, se sám stal aktérem převratné technologické události. Bandersnatch je totiž historicky prvním televizním počinem, kde si může každý divák zvolit, jak se bude příběh vyvíjet. Navazuje tak samozřejmě na celou řadu daleko starších předchůdců – v našem prostředí například na legendární Kinoautomat v českém pavilonu na Expo 1967 v Montrealu nebo seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka z osmdesátých let. Od nich se ale Bandersnatch kvalitativně odlišuje množstvím rozhodnutí o dalším vývoji děje (u dřívějších experimentů šlo často jen o volbu rozuzlení) i tím, že je dělá každý divák pouze pro sebe (zatímco dříve se většinou hlasovalo a vítěznou verzi pak vidělo celé publikum), a to v reálném čase sledování (dříve byl děj často přerušen právě hlasováním).

Každý dostane automaticky optimalizované vydání podle toho, co ho zajímá a jaký typ textů preferuje. Těžko si představit, jakým způsobem se budeme jako společnost v takovém světě na čemkoli domlouvat.

Ve filmu jde o mladého programátora v osmdesátých letech, který má v plánu vyvinout počítačovou hru na motivy románu s názvem Bandersnatch. Divák má přitom v průměru asi každou minutu a půl možnost rozhodnout se mezi dvěma alternativními pokračováními děje. Pokud toho nevyužije, rozhodne Netflix za něj. Tvůrci nás ponechávají v nejistotě, kolik různých scén je pro taková rozhodnutí k dispozici, i ke kolika koncům se jimi může divák propracovat. Oficiální údaj Netflixu říká, že k pěti, ale režisér se v jednom rozhovoru vyjádřil, že až dvanáct, z nichž se ale velkou část podaří rozkrýt jen velmi specifickou posloupností rozhodnutí, a dostane se k nim tedy pouze velmi malé množství diváků. Přiznal také, že existují scény, které jsou v labyrintu skryty tak dobře, že mají problém se k nim dostat i samotní tvůrci. Není divu – možných variant příběhů budou existovat minimálně desítky tisíc. Výsledek nicméně i přes enormní úsilí štábu není zcela dokonalý. Divák se třeba může dostat oklikami zpět a být postaven před rozhodnutí, která již udělal. Některé scény se tím pádem mohou opakovat.

Přesto Bandersnatch slaví velký úspěch. I když se přirozeně jedná primárně o zdařilou zábavu, vyplatí se podívat i na širší souvislosti a důsledky vzniku tohoto formátu. Kultura je koneckonců v mnoha ohledech eminentně politický fenomén – její obsahy i formáty subtilně zrcadlí a zároveň spoluovlivňují sociální mechanismy. Mimo to kultura existuje v určitém ekonomickém rámci, který je potřeba zohlednit.

Ztráta sdíleného prostoru

Ve filmu Bandersnatch dosahuje svého prozatímního vrcholu trend spočívající v tom, že fanouškové sami sebe stále méně chápou jako pasivní přijímatele kinematografických zážitků a chtějí do podoby seriálů nebo filmových sérií aktivně promlouvat. Internet je perfektní nástroj pro diskusi a dokáže divácká přání snáze dostat až k samotným tvůrcům. Děje se tak před dalším, přímo nezúčastněným internetovým obecenstvem, a tvůrci si je tedy dost dobře nemohou dovolit ignorovat. Kolem je totiž velká konkurence, poháněná nástupem streamingových platforem, jako je Netflix, a vysoká komerčnost tvorby nutí k udržování sympatické tváře. Seriály a filmy v současnosti totiž neprodává jen kinematografický výkon, ale i vše kolem – včetně vstřícného vztahu tvůrců a protagonistů k fanouškům. Jde v důsledku o zvnitřnění všudypřítomné konzumní logiky, díky němuž se diváci sebevědomě chápou především jako platící zákazníci s tomu odpovídajícími nároky.

Druhá důležitá dimenze nově odzkoušeného digitálně-interaktivního formátu se týká funkce, již má sdílení kulturních zážitků pro soudržnost společnosti. Pluralizace a fragmentarizace kultury postupuje ruku v ruce s rozvojem technologií v podstatě odjakživa. Doby, kdy existovaly všeho všudy dva televizní a rozhlasové kanály a omezené množství filmů v kinech, jsou ty tam – moderní společnosti se individualizují a s nimi se individualizuje i kultura. To však nutně vyvolává otázku, jak v takto individualizované realitě vést „celospolečenskou debatu“. Filmy a seriály dříve dokázaly otevírat různé společensky relevantní otázky a případně na ně přinášely i možné odpovědi.

Koneckonců i dnes je možné si v produkcích soukromých televizí zaplatit, aby se jeden díl jejich každodenního seriálu osvětově věnoval tématu, kterým se zabývá nějaká nezisková organizace či státní úřad, aby se dotyčné téma, například problematiku závislosti, dostalo do povědomí. Jenže aby taková osvěta měla význam, aby bylo možné otevřené otázky dál společně v debatě rozvádět, vést argumentační konflikty, docházet k novým společenským konsensům a společně se někam posouvat – k tomu je potřeba, aby se určitá kritická masa společnosti dívala ve stejný čas na stejnou věc. Společnosti zkrátka k tomu, aby se dorozuměly na společné definici reality, pojmenovaly své problémy a nalézaly jejich řešení, potřebují, jak říká německý filosof Jürgen Habermas, určitý sdílený diskursivní prostor.

Revoluce, nebo otevření Pandořiny skříňky?

Poslední dějství eroze takových společných prostorů představovaly u filmů a seriálů platformy jako Netflix, které nejenže znásobují počet existujících seriálů a filmů, které jsou k dispozici, ale fungují také na bázi časově i prostorově flexibilního, a tím maximálně individuálního streamování, a začaly nadto s praxí zveřejňování celých seriálových řad v jeden okamžik. Jejich diváci se tak přestali společně nacházet ve stejné fázi vyprávěného příběhu. I tomu přitom sociální psychologové přisuzují velkou důležitost pro soudržnost komunit. Společná debata o sledovaných seriálech a jejich možném pokračování a vyústění měla v tomto ohledu do jisté míry podobnou funkci jako dříve obvyklé společné vyprávění pohádek, příběhů a legend.

S filmem Bandersnatch je tato individualizace dotažená k dokonalosti: každý divák vidí, kdy chce, úplně jinou, personalizovanou verzi jednoho a téhož příběhu. Celá řada okolností hovoří proto, že se jedná o směr, kterým se bude nejen seriálová a filmová, ale i třeba mediální tvorba v blízké budoucnosti ubírat. Už teď nám koneckonců algoritmy Facebooku sestavují naši individuální zeď. Možná právě takto bude vypadat i budoucnost klasických médií. Každý dostane automaticky optimalizované vydání podle toho, co ho zajímá a jaký typ textů preferuje. Těžko si představit, jakým způsobem se budeme jako společnost v takovém světě na čemkoli domlouvat. Při domyšlení tohoto možného důsledku se vkrádá otázka, zda není uveřejnění samo o sobě nevinného Bandersnatche namísto oslavované revoluce v zábavním průmyslu spíše otevřením Pandořiny skříňky.

Nejnovější díl seriálu o dystopiích má pak ještě jednu dystopickou dimenzi. Netflix a jemu podobní jsou gigantickými sběrateli dat o svých uživatelích. Již při dosavadním způsobu použití streamingových platforem toho o jednotlivcích věděli celkem hodně – jestli mají tendenci k nezřízenému sledování seriálů, tzv. binge-watchingu, a mají tedy sklony k depresím a závislosti. Mnoho se ostatně dá vyvodit už jen z druhů seriálů, které člověk vyhledává, či z časů, kdy je sleduje. O každém divákovi Bandersnatche má Netflix nyní krom toho i představu o jejich rozhodování v řadě různých situací. Jestliže se dá podle několika málo informací z facebookového profilu určit velmi přesný psychogram osobnosti, jak ukázal případ Cambrige Analytica, neexistuje důvod k pochybám, že by to při analýze diváckých preferencí v průběhu nejnovějšího dílu Black Mirror mělo být jinak. Netflix zatím nerozšiřuje své impérium do jiných oblastí, a tak budou informace sloužit zřejmě „jenom“ k personalizovanější nabídce a v nejhorším k personalizovanější reklamě. U jeho konkurenta, Amazonu Prime, který je součástí technologického giganta, který má za cíl prostoupit náš život časem totálně skrz na skrz, už je taková představa o poznání znepokojivější a nezadá si s dystopiemi Black Mirror. Z těchto úhlů pohledu nás Bandersnatch vlastně všechny pěkně vytrolil.

Autorka je politoložka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies