„Snažil jsem se zaregistrovat pro volby v roce 2016, ale než jsem se k tomu dokopal, už bylo po termínu,“ vysvětlil loni na podzim newyorskému časopisu sedmadvacetiletý muž jménem Tim. „Hrozně nerad chodím na poštu, mám z toho úzkost.“ Tim předestíral důvody, proč stejně jako jedenáct dalších mileniálů, s kterými časopis podnikl rozhovor, patrně nebude volit ve volbách do Kongresu v roce 2018. „Práce, kterou si to žádá, čistě logicky vzato není tak mnoho,“ pokračoval. „Vyplníte formulář, odešlete ho a pak se v určitý den dostavíte na určité místo. Ale tyhle úkony mi hrozně stěžuje to, že na ně nemám náladu.“
Tim dále připouští, že pár jeho přátel mu pomohlo se k volbám zaregistrovat a že to možná k volbám do Kongresu přece jen stihne. Ale jeho vysvětlení – přestože, jak poznamenává, jeho potíže částečně způsobila porucha ADHD – vyvolalo další vlnu posměchu na adresu mileniálů pro jejich neschopnost zhostit se zdánlivě základních úkolů. „Už abyste z toho vyrostli,“ říká si pro sebe většina. „Život přece zas tak těžký není.“ „Takže takhle svět skončí,“ tweetoval kongresový zpravodaj on-line deníku Huffington Post Matt Fuller, „nikoli výbuchem, ale tím, že pár mileniálů nezvládne dojít na poštu.“
Timovo vysvětlení se dotýká podstaty mileniální reputace: jsme rozmazlení, líní, požíváme nejrůznějších výhod a nezvládáme to, čemu jsme my mileniálové sami začali říkat „dospěláctví“ (adulting) a čím souhrnně nazýváme všechny úkoly nezávislé existence. Výraz „dospěláctví“ často působí jako privilegovaný úžas nad realitou života: že je třeba platit složenky, a ještě k tomu chodit do práce; že jídlo je třeba koupit a uvařit, chceme-li ho jíst; že skutky nesou důsledky. Dospěláctví je obtížné, protože obtížný je život sám – nebo jak čtenářům vyčítá v jednom článku Bustle, „všechno je těžké, pokud se na to tak chcete dívat“.
Mileniálové si strašně rádi stěžují na to, jak jim ostatní mileniálové kazí pověst. Jak jsem ale supěla nad tímhle nedomrlým mileniálem s pošťáckou úzkostí, zmocnilo se mě samotné něco, čemu říkám „pochůzková paralýza“. Některé položky na seznamu úkolů pro daný týden se mi začaly přelévat z jednoho do dalšího a nakonec mi tam kolikrát strašily i měsíc.
Žádný z těchto úkolů nebyl nijak obtížný: nabrousit nože, zaplatit další poplatek za psa, poslat někomu podepsaný výtisk mé knihy, domluvit si prohlídku u dermatologa, darovat pár knih do knihovny, vyluxovat auto. Několik vzkazů – jeden od drahého přítele, jeden od bývalého studenta, jenž se zajímal, jak se mi vede – mi tlelo v osobní e-mailové schránce, kterou užívám jako alternativní úkolníček do té míry, že jsem jí začala říkat „nástěnka hanby“.
Ne že by to s mým životem jinak šlo nějak s kopce. Vycházely mi povídky, pracovala jsem na dvou knihách, vařila, plánovala stěhování přes celou zemi, podnikala výlety, platila studentské půjčky, pravidelně cvičila. Když ale přišlo na každodennost, na věci nepodstatné, na to, co mi život ani neulehčí, ani nezlepší – tomu jsem se vyhýbala.
Den ode dne se můj stud nad těmito pochůzkami prohlubuje. Připomínám si, že matka něco zařizovala vlastně v jednom kuse. Dělala to snad ráda? Ne. Ale prostě to zařídila. Proč to tedy nezvládám já – zejména když ty úkoly jde na první pohled splnit velmi jednoduše? Zjistila jsem, že valná většina těchto úkolů má něco společného: jejich prvotním příjemcem jsem já, ale ne tak, že by mi skutečně výrazně zlepšily život. Vypadají jako úkoly skýtající málo odměny za vysoké úsilí – a právě tím mě ochromují, podobně jako voličská registrace paralyzovala mileniála Tima.
Symptomy vyhoření
V tomto ochromení nejsem s Timem sama. Mého přítele vyvedl z míry neuvěřitelně (a záměrně) složitý proces podávání žádostí o náhradu pojistného za každý týden terapie natolik, že je celé měsíce prostě nepodával – a místo toho raději projedl přes tisíc dolarů. Jedna žena se mi svěřila, že v rohu místnosti jí téměř rok seděla zásilka, kterou ne a ne poslat. Kamarád mi přiznal, že probendil stovky dolarů za oblečení, které mu není, protože se nedokázal přimět ho vrátit. Pochůzková paralýza, pošťácká úzkost – pouze různé projevy téhož postižení.
Nejde o dočasnou záležitost: jde o nemoc mileniálů. Vyhoření je naše klidová teplota. Je to naše podkresová hudba. Je to zákon všehomíra. Je to náš život.
Dva roky jsem odmítala všechny varovné hlasy – redaktorů, rodinných příslušníků, vrstevníků –, že jsem na nejlepší cestě k vyhoření. Měla jsem za to, že vyhoření se týká jen humanitárních pracovníků, právnických hlavounů nebo investigativních novinářů. Vyhoření vyléčí týden na pláži. Přece jsem stále ještě pracovala a ostatní věci jsem zvládala – samozřejmě že jsem vyhořením netrpěla.
Čím víc jsem se však snažila přijít na kloub té pochůzkové paralýze, tím jasněji se přede mnou začaly rýsovat parametry vyhoření. Vyhoření a břímě, které přináší, jednou dovolenou prostě nesetřeseme. Neomezuje se na pracovníky v zátěžových prostředích. A nejde ani o dočasnou záležitost: jde o nemoc mileniálů. Vyhoření je naše klidová teplota. Je to naše podkresová hudba. Je to zákon všehomíra. Je to náš život.
S tímto vědomím se mi nedávné boje vyjevily v novém světle: Proč nedokážu zařídit všechny ty podružnosti? Protože jsem vyhořelá. Proč jsem vyhořelá? Protože je mi vlastní představa, že bych měla neustále pracovat. Proč je mi tahle představa vlastní? Protože je mi to předhazováno – ať už explicitně či implicitně – od samého dětství. Život byl těžký vždycky, ale mnozí mileniálové nejsou vybaveni pro to, aby se vypořádali s tím, jak se konkrétně ztížil právě pro nás.
Co s tím? Mám se dát na meditaci, vyjednat si více volného času, rozdělit si jasněji role ve vztahu s partnerem, lépe o sebe pečovat nebo časově omezit přítomnost na sociálních médiích? Jak se mám jinými slovy co nejúčinněji vypořádat se všemi těmi podružnými pochůzkami, a tím teoreticky vyléčit své vyhoření? Jak se z mileniálů stali třicátníci, podobné otázky nám jen bují – a pádných odpovědí se nám nedostává. Možná je to ale jen proto, že se tážeme chybně.
Optimalizace k práci
Za poslední desetiletí se pojmem „mileniálové“ popisovalo či označovalo to, co je na mládeži dobré či špatné, ale v roce 2019 už jsou ze všech mileniálů dávno dospělí lidé: nejmladším je dvaadvacet; nejstarším je jako mně kolem osmatřiceti. To vedlo k posunu v tom, jak lidé uvnitř i vně naší generace pojímají kritiku sebe samých. Už nejsme bezradní dospívající; už jsou z nás chlapi a ženský, sakra. Výzvy, kterým čelíme, nejsou pomíjivé, ale systémové.
Mnohé ze symptomů přisuzovaného mileniálům jsou ve skutečnosti příznaky chování určité podmnožiny (většinou) bělochů a bělošek střední třídy narozených mezi lety 1981 a 1996. Naši rodiče – směs tzv. boomerů a starších příslušníků generace X – nás vychovávali v období hospodářsky a politicky poměrně klidném. Jako u předchozích generací se i u nás očekávalo, že se budeme mít lépe – jak zdravotně, tak finančně – než generace předešlá.
Jak však mileniálové dospěli, přišli na to, že tato prognóza se ukazuje jako falešná. Co se peněz týká, většina z nás za rodiči v našem věku zaostává. My mileniálové v Americe toho máme mnohem méně našetřeno, vlastníme mnohem menší jmění, máme mnohem méně jistot, zato však mnohem, mnohem více studentských dluhů. „Nejlepší generace“ zažila Velkou hospodářskou krizi a tzv. G.I. Bill (zákon z roku 1944 zaručující válečným veteránům sociální zajištění – pozn. překl.); boomeři si užili zlatý věk kapitalismu; generace X měla deregulaci a ekonomiku stékání. A mileniálové? Máme rizikový kapitál, ale také jsme zažili finanční krizi roku 2008, úpadek střední třídy a nástup jednoho procenta bohatých, jakož i pozvolný rozklad odborů a stálého zaměstnání na plný úvazek.
Jak se americký obchod stále zúčelňoval a zlepšoval v dosahování zisku, bylo třeba příští generaci rozmístit tak, aby byla konkurenceschopná. Nestačilo dostavit se s diplomem a očekávat, že dostaneme a udržíme si práci, která nám umožní v pětapadesáti odejít do důchodu. Každý příslušník generace mileniálů měl jako úplně první v dějinách za úkol zdokonalovat se tak, aby pracoval co možná nejlépe.
Tento proces započal velmi záhy. V knize Kids These Days: Human Capital and the Making of Millennials (Ty dnešní děti. Lidský kapitál a výroba mileniálů) předkládá Malcolm Harris celou řadu způsobů, jak naši generaci vycvičili, nastavili a zdokonalili tak, aby už od dětství fungovala v pracovním prostředí – nejdřív na škole základní, potom na střední. „Zacházení s riziky bývalo praxí v obchodu,“ píše Harris, „a nyní tvoří jednu z hlavních strategií výchovy dětí.“ V závislosti na vašem věku se tento poznatek vztahuje k tomu, co nám vaši rodiče zakazovali nebo povolovali dělat (hrát si na „nebezpečných“ konstrukcích na dětských hřištích, odcházet z domu bez mobilu, řídit bez přítomnosti dospělého) a jak nám dovolovali dělat to, co jsme směli (učit se, objevovat, jíst, hrát si).
Harris poukazuje na praktiky, které nyní pokládáme za standardní prostředky „optimalizace“ dětské hry, což je postoj často popisovaný jako „intenzivní rodičovství“. Z pobíhání po sousedství se tak staly schůzky se spoluhráči za dozoru dospělého. Nestrukturovaná školka je věc minulosti. Hrát s kamarády čáru nebo s holkami skákat panáka se přeměnilo ve vysoce regulovanou organizovanou činnost, která se celoročně sleduje a nakonec vyhodnocuje. Na energii bez patřičného nasměrování (diagnostikovanou coby hyperaktivita) jsme vyvinuli léčiva, kterými ji krotíme.
Tvrdě pracujte, abyste si užili život.
K vnitřní pohodě nám krom této všeobecné optimalizace nijak nepomáhá pozorovat všechny ty bezva, vášnivé a hodnotné životy on-line. Všichni víme, že co vidíme na Facebooku či Instagramu, není „skutečné“, to ale neznamená, že podle toho nesoudíme sebe samotné. Domnívám se, že mileniálové na sociálních médiích mnohem méně žárlí na předměty či majetky než na ty holistické zážitky zde prezentované, takové ty věci, které u lidí vyvolávají komentáře typu „Chci tvůj život“. Ta záviděníhodná směs odpočinku a cestování, hromadění domácích mazlíčků a dětí, krajiny obývané a jídlo pozřené – to vše se jeví nejen jako záviděníhodné, ale také vyvážené, spokojené, vyhořením nestižené.
A přestože práce se zde znázorňuje jen zřídka, je tu všudypřítomná. Zas a znovu se práce fotí jako prostor zábavný a potrhlý a vždycky uspokojivý a výhodný. Většinou jde ale o prostor, z něhož se utíká: pracujete tvrdě právě proto, abyste si užili život.
Sociální média – a Instagram zejména – nás tedy krmí důkazy o plodech tvrdé práce, která se však vyplatí. Fotky a videa, která vyvolávají nejvíce závisti, jsou ta, která dávají tušit dosažení dokonalé rovnováhy (tvrdě pracuj, ale taky se tvrdě bav!). Té ale většina z nás samozřejmě nedosáhla. Veřejný život na sociálních médiích je koneckonců narativizací našeho života: povídáme si tu sami se sebou, jak že si vlastně žijeme. A když nepociťujeme uspokojení z dobré a „naplňující“ práce, dobře vyvážené se stejně uspokojivým osobním životem, pak si takový pocit nejlépe navodíme tím, že ho alespoň znázorníme pro druhé.
Sociální sítě jako pracoviště
Pro mnoho mileniálů se přítomnost na sociálních médiích – na LinkedIn, Instagramu, Facebooku či Twitteru – stala také nedílnou součástí získávání a udržení práce. Sociální média jsou rovněž prostředkem, kterým mnozí „znalostní pracovníci“ – tedy odborníci přes ukládání, zpracování a výklad informací – nabízejí své služby a vytvářejí svou značku. Novináři se pomocí Twitteru dozvídají o příbězích, ale jeho pomocí též rozvíjejí svou osobní značku a čtenářstvo, které lze využít k vlastnímu prospěchu; na LinkedIn lidé nenahrávají jen své životopisy pro možné zaměstnavatele, ale také články svědčící o jejich osobnosti (jejich značce!) v roli vedoucího či podnikatele. Mileniálové v tomto nejsou sami, ovšem právě my jsme tuto hru přivedli k dokonalosti a stanovili její pravidla.
„Branding“ (značkování) tuto činnost popisuje velmi vhodně, jelikož toto slovo vyjadřuje, co se stalo z mileniální individuality: produkt. A stejně jako v dětství se vlivem optimalizace u této značky zcela rozmazaly i ty poslední hranice mezi prací a zábavou. Žádné „padla“ neexistuje, pokud v jednom kuse dokumentujete vlastní značkové zkušenosti či tweetujete o svých značkových postřezích. Nástupem chytrých telefonů se toto chování stalo zcela přirozeným a všudypřítomným standardem. Na počátku Facebooku bylo nutné fotografie pořídit digitálním foťákem, nahrát je do počítače a poté z nich vytvořit album. Nyní máte z telefonu propracovaný fotoaparát, který je kdykoli připraven zdokumentovat jakoukoli součást vašeho života – ve snadno upravitelných záběrech, v kratičkých vypointovaných videoklipech, v neustálých updatech na Instagramu –, a usnadnit tak práci s představením osobní identity pro veřejnou spotřebu.
„Dospěláckost“ obnáší oběhat všechny pochůzky na seznamu – jenže na seznam patří úplně všechno a nemá konce.
Ale telefon je stejně tak podstatným pojítkem se „skutečným“ pracovištěm. E-mail a Slack zařídily, že zaměstnanci jsou kdykoli dosažitelní, kdykoli schopni pracovat, dokonce i poté, co odešli z pracoviště a tradičních hranic mezi 9. a 17. hodinou, kdy za práci dostávají zaplaceno. Pokusy o zákaz práce „mimo dobu“ se míjejí účinkem, jelikož mileniálové je berou nikoli jako povolení přestat pracovat, ale jako další z prostředků, kterým se můžu odlišit od většiny tím, že jsou k práci svolní kdykoli.
Čím víc ale pracujeme, čím lepšími pracanty jsme se ukázali být, tím se podmínky naší práce zhoršují: nižší plat, horší výhody, méně pracovního zabezpečení. Naše výkonnost nezvrátila stagnaci platů, naše odhodlání nám nedodalo na důležitosti. Naše pracovní zaujetí pro sebevíc vykořisťovatelské zaměstnání vlastně vedlo jen k tomu, že posílilo a usnadnilo naše vykořisťování. Ošklivé zacházení ze strany společností snášíme jen proto, že o jiné možnosti prostě nevíme. Nevykašleme se na to. Vytvoříme si vnitřní pocit, že se nesnažíme dostatečně. A radši si ještě k tomu najdeme vedlejšák.
Nutkání jít stále dál
Všechna tahle optimalizace – v dětství, na univerzitě, v on-line světě – vyvolává převládající mileniální stav duše bez ohledu na třídu či rasu či prostředí: vyhoření. „Vyhoření“ poprvé popsal coby psychologickou diagnózu v roce 1974 psycholog Herbert Freudenberger, který za ně označil „tělesný či duševní kolaps způsobený přemírou práce či stresu“. Vyhoření svou podstatou spadá do kategorie odlišné od „vyčerpání“, přestože s ním souvisí. Vyčerpání znamená dojít až do bodu, kdy už to dál nejde; vyhoření znamená dostat se do toho bodu a přinutit se jít dál, celé dny, týdny, roky.
Jako by to samo nestačilo, věc se ještě má tak, že onen pocit vítězství, který má následovat po vyčerpávajícím úkolu – prošla jsem u zkoušek! dokončila jsem ten masivní pracovní projekt! –, se vlastně nikdy nedostaví. „Ve vyčerpání zakoušeném během vyhoření se spojuje palčivé toužení po tomto stavu úplnosti s mučivým pocitem jeho nedosažitelnosti, jelikož nad námi vždy visí nějaký požadavek či úzkost či distrakce, kterou prostě umlčet nelze,“ píše Josh Cohen, psychoanalytik zaměřený na vyhoření. „Vyhoření cítíte, když jste vyčerpali všechny vnitřní zásoby, ale stále se nemůžete oprostit od nervózního nutkání jít za každou cenu dál.“
Právě proto mě fundamentální kritika mileniálů – prý jsme leniví a zneužíváme svých výhod – tak štve: Makáme tak moc, že jsme už vymysleli i to, jak nemrhat časem během jedení, a oni si nás klidně nás označí jako rozmazlené, když žádáme o spravedlivou odměnu a výhody jako práci z domova (abychom mohli bydlet tam, kde si to můžeme dovolit), odpovídající zdravotní péči či důchodové zabezpečení (abychom aspoň teoreticky mohli přestat pracovat ještě předtím, než nadobro odpadneme). Říkají o nás, že jsme ufňukaní, ale my jen upřímně hovoříme o tom, jak moc pracujeme a jak moc nás to vyčerpává. Jelikož však přepracovanost za méně peněz není vždy vidět – protože shánět práci nyní znamená trávit všechen volný čas na LinkedIn, protože „přesčas“ nyní znamená odpovídat na e-maily v posteli –, rozsah toho, jak moc pracujeme, se často přezírá či podceňuje.
Snad nejvíc frustrujícím projevem vyhoření je tento: to, co by nám mělo být požitkem, se zplošťuje v seznam úkolů.
S prací v Americe se to přece má tak, že se cvičíme, jak ji vymazat. Úzkost se podrobuje medikaci; vyhoření se léčí terapií, která se i přes postupnou normalizaci stále mírně stigmatizuje. (Čas strávený v terapii je koneckonců časem, po který byste mohli pracovat.) Mé babičce by nikdo nikdy neřekl, že stloukání másla nebo ruční praní prádla není práce. Ale naplánovat celotýdenní zdravé stravování pro čtyřčlennou rodinu, vymyslet, co je pro ni třeba nakoupit, zajet do samoobsluhy a pak všechno navařit a po jídle ještě uklidit, zatímco vykonáváte zaměstnání na plný úvazek? To je přece jen mateřství, žádná práce.
Mileniální vyhoření se u žen často projevuje jinak, zejména u žen s rodinou. Souvisí to s takzvanou „druhou šichtou“ – tedy s modelem, v němž ženy se zaměstnáním po šichtě docházejí domů a tam ještě vykonávají veškeré domácí práce. Mohlo by se zdát, že když ženy pracují, budou doma zatěžovány méně, nebo si práci rozdělí s partnerem. Socioložka Judy Wajcman ale přišla na to, že u heterosexuálních párů tomu tak prostě není: domácích prací se vykonává méně, pořád je ale většinou vykonává žena.
Práce způsobující vyhoření není jen to, že po večeři uklidíte nádobí nebo po vyprání rozvěsíte prádlo – to jsou úkoly, které lze snadno rozdělit mezi ostatní členy rodiny. Souvisí spíše s tím, čemu francouzská kreslířka Emma říká „duševní zátěž“, tedy scénář, v němž jeden člen rodiny – často žena – na sebe bere úlohu „vedoucího pracovníka přes správu domácnosti“. Takový vedoucí neplní jen jednotlivé úkoly; musí také neustále myslet na celkový rozvrh celé domácnosti. Pamatuje na to, že je potřeba koupit toaletní papír, protože za čtyři dny dojde. Zodpovídá za zdraví rodiny, chod domácnosti i vlastního těla, vede sexuální život, pečuje o citovou vazbu s dětmi, dohlíží na stárnoucí rodiče, zajišťuje včasnou platbu účtů, pěstuje vztahy se sousedy, zařizuje, aby při odečtu spotřeb byl někdo doma, aby vánoční přání odešla včas, aby dovolená byla naplánována s půlročním předstihem a aby pes nelenivěl a netloustl.
Snad nejvíc frustrujícím projevem vyhoření je tento: to, co by nám mělo být požitkem, se zplošťuje v seznam úkolů, propojených s dalšími závazky, které je potřeba jednoduše či náležitě splnit. Konečným důsledkem je, že ve všem, od svatebních příprav až po voličskou registraci, je nádech nelibosti, úzkosti a vyhýbavosti. Možná neměla moje lenost ohledně tupých nožů ani tak co dělat s leností, jako spíš s dovedností být příliš dlouho příliš dobrým mileniálem.
Únava z rozhodování
Na původní problém pochůzkové paralýzy lze pohlédnout z několika úhlů. Mnohé z úkonů, které mileniály tak ochromují, jsou ty, které je nemožné optimalizovat co do účinnosti, buď proto, že i dnes zůstávají zarputile analogové (jako chození na poštu), nebo proto, že firmy se optimalizovaly tak, aby pořízení s nimi bylo pro uživatele co možná nejsvízelnější (jakékoli pojištění, platby či stížnosti). Občas je neúčinnost přesně tím, oč tu běží: Čím těžší je podat žádost o odškodnění, tím méně je pravděpodobné, že ji podáte. Totéž platí pro daňové úlevy a náhrady.
Na jiných úkonech je zase obtížné to, že při nich máme na výběr až příliš – o tom pak hovoříme jako o „únavě z rozhodování“. Kvůli práci jsem se už za život něco nastěhovala a pokaždé jen s odporem podstupovala proces hledání rodinných lékařů a zubařů a dermatologů. Najít doktora – a ne ledajakého, ale takového, který má smlouvu s vaší pojišťovnou a přijímá nové pacienty – se v éře Zocdocu může jevit jako triviální úkon, ale nemáte-li doporučení přátel a rodiny, což po nastěhování do nového města většinou nemáte, pak vás zástupy možností snadno mohou ochromit.
Další úkony jsou prostě nudné. Už jsem je vykonala příliš mockrát. Zadostiučinění z jejich zvládnutí je příliš malé. Znuděnost z jednotvárné práce se obvykle spojuje s tělesnou prací na výrobním pásu, je ale rozšířená i mezi „znalostními pracovníky“.
Vyhoření není místo, kam se můžeme vypravit a zase se odtamtud vrátit; je to naše adresa trvalého pobytu.
V posledních letech nový vědecký výzkum prokázal „masivní kognitivní zátěž“ na těch, kteří jsou bez finanční jistoty. Žít v bídě je jako přijít o třináct IQ bodů. V bídě přitom žijí jen v Americe miliony mileniálů; další miliony se jen tak tak protloukají, často za cenu vícenásobného zaměstnání, ale bez jakýchkoli úspor, které by této kognitivní zátěži mohlo ulevit. Být chudý znamená mít velmi málo duševní energie pro rozhodování, ať už „dobré“ či nikoli – coby rodič, pracovník, partner nebo občan. Čím stabilnější vedeme život, tím vyšší máme pravděpodobnost, že podnikneme rozhodnutí, kterými ho ještě upevníme.
Stabilnost ale není slovo, kterým bychom běžně popisovali život v současné Americe. A v závislosti na vašem náboženství, imigrantském statusu, etniku a sexuální identitě je dost možné, že zvolením Donalda Trumpa se vaše budoucnost, zabezpečení a zaměstnatelnost staly ještě méně stabilními. Zdravotní zabezpečení a sledování předchozích nemocí je v ohrožení vlastně vždy, stejně jako právo žen na reprodukční sebeurčení. Nikdy jsme si neuvědomili, že sociální média a chytré telefony jsou stejně škodlivé, jako jsou nezbytné. O neuvěřitelně pomíjivou burzu se primárně zajímáme jen z obavy, jak asi její nálada ovlivní naše každodenní zaměstnání. Planeta umírá. Demokracie je ve vážném ohrožení. Dospělí Američané hlásí, že jsou o 39 procent úzkostlivější než vloni, a co jiného je úzkost než snaha za těchto podmínek přežít?
Změna nepřijde zevnitř systému
Školometi tráví spoustu času tím, že prohlašují, jak toto není normální, ale ze dne na den se dá přežít jen tak, že tyhle události, hrozby, informační bombardování, náklady a očekávání normalizujeme. Vyhoření není místo, kam se můžeme vypravit a zase se odtamtud vrátit; je to naše adresa trvalého pobytu.
Přesného popisu mileniálního vyhoření dosáhneme jen tak, že postihneme složitost naší žité skutečnosti – například že nejsme jen vysokoškolsky vzdělaní, nebo rodiče, nebo znalostní pracovníci, ale všechno tohle dohromady – a uvědomíme si vlastní status quo. Jsme až po uši zadlužení, pracujeme déle a máme více zaměstnání za menší peníze a jsme méně zabezpečení, usilujeme o podobný životní standard, jako měli naši rodiče, žijeme v neustálém stavu tělesné a duševní prekérnosti, a přitom nám v jednom kuse někdo tvrdí, že přidáme-li v práci, převládne i u nás meritokracie a začne se nám blýskat na lepší časy. Mrkví, kterou nám mávají před očima, je sen, že se v seznamu úkolů jednou dobereme konce, nebo ho aspoň začneme zvládat.
Začíná nám docházet, že to, co nás trápí, nespraví pleťová maska nebo posilovna na pracovišti.
Činnost jednotlivců ale nestačí. Osobní rozhodnutí sama o sobě nezachrání planetu od brzkého skonu ani nezabrání Facebooku ve zneužívání našeho soukromí. K tomu je zapotřebí změn přímo přelomových. To také vysvětluje, proč se tolik mileniálů čím dál upřímněji ztotožňuje s demokratickým socialismem a přidávají se k odborům: začíná nám docházet, že to, co nás trápí, nespraví pleťová maska nebo posilovna na pracovišti.
Jak můžeme do nějakého revolučního svržení kapitalistického systému usilovat o to, aby se vyhoření nějak snížilo nebo se nám dařilo mu předcházet? Změna může přijít ze strany zákonodárství, kolektivní činnosti či pokračujícího feministického aktivismu, je však pošetilé domnívat se, že by mohla přijít od firem. Naše schopnost vyhořet, a přesto dál pracovat je přece naší největší devízou.
Lenost neexistuje
Při práci na tomto článku jsem si plánovala stěhování, vyzvedávala léky na předpis, chodila se psem, snažila se cvičit, vařila večeře, účastnila se pracovních hovorů na Slacku, dávala fotografie na sociální média a četla si zpravodajství. K psaní jsem vstávala v šest ráno, v čase oběda jsem balila krabice, večer ukládala hromady dřeva, kolem deváté večer jsem padala do peřin. Tak se společně se mnou točil kolovrátek mého seznamu: jedna otravnost za druhou. Jak ale tento článek dopisuju, cítím něco, co už jsem dlouho necítila: katarzi. Je mi bezva. Cítím aspoň něco – a to se mi po dokončení úkolu nestalo už sakra dlouho.
V textech o bezdomovectví sociální psycholog Devon Price napsal, že „lenost“ v tom smyslu, jak jí většinou rozumíme, prostě neexistuje. „Pokud vám něčí chování nedává smysl,“ píše, „pak je to proto, že vám chybí část jeho kontextu. Jednoduché jak facka.“ Mé chování mi nedávalo smysl, protože mi chyběla část vlastního kontextu: vyhoření. Příliš jsem se za ně styděla, než abych si ho připustila. Nalhávala jsem si, že jsem příliš silná na to, abych mu podléhala i já. Definici vyhoření jsem si zúžila tak, aby nepostihovala své vlastní chování a symptomy. Ale mýlila jsem se.
Myslím, že několika odpovědí na konkrétní otázky, které podnítily psaní tohoto eseje, jsem se nakonec dobrala. Vaše se budou nejspíš drobně či podstatně lišit. Nemám žádný plán dalšího postupu, jen bych ráda byla sama k sobě upřímnější, pokud jde o to, co dělám či nedělám a proč, a budu se snažit oprostit od představy, že vše dobré je v něčem špatné a všechno špatné pro něco dobré. Nejde o úkol ke splnění či položku na seznamu, není to ani novoroční předsevzetí. Jde o jistý úhel pohledu na život a vědomí toho, jakou radost a smysl z něj můžeme získat ne tím, že ho optimalizujeme, ale že ho prostě žijeme. Jinak řečeno: jde o práci samotného a skutečného žití.
Autorka je publicistka. Spolupracuje s deníkem BuzzFeed News.
Z anglického originálu How Millennials Became the Burnout Generation, publikovaného na stránkách BuzzFeed News přeložil, David Vichnar. Redakčně kráceno.