Zástupci romského etnika byli vždy nepominutelnou součástí československého rapu. A dnes to platí ještě více než v dřevních dobách, kdy se mezi pomyslnou rapovou elitu řadil především slovenský rapper Rytmus, jenž svou romskou identitu nejprve tajil a až posléze se k ní otevřeně přihlásil a využil ji na cestě k úspěchu. V Česku to byl zprvu zase hlavně Gypsy, který ale osciloval na pomezí rapu, popu a poněkud kýčovité představy o tradiční romské hudbě. V současnosti je na místní scéně romských rapperů mnohem víc: na slovenské straně k tomu přispěl právě Rytmus, jenž pomohl zviditelnit například rappera vystupujícího pod zkratkou P.A.T. (Pouličný autor tónov) a jeho parťáka působícího pod nickem Mega M. Za zmínku stojí i MC Čavalenky, jenž se nebojí do rapu vnášet sociálně laděné texty.
Cizinci ve vlastní zemi
Zatímco značná část české i slovenské společnosti na Romy stále nahlíží jako na trpěné spoluobčany, které nikdo nechce za sousedy, postavení několika z nich v rámci rapové scény je zcela odlišné. Bílé publikum je totiž nejen přijímá, ale dokonce i uznává. Je tomu tak zřejmě i proto, že podléhá stereotypní, do jisté míry latentně rasistické představě o tom, že právě Romové jsou pro rapovou hudbu dobře vybaveni – jelikož rap je původem černá muzika, měli by přece v této disciplíně díky své etnicitě nutně excelovat. Svým způsobem se tu stvrzuje utkvělá představa amatérských eugeniků, že úspěšní Romové jsou nakonec především svého druhu komedianti, kteří mohou něco dokázat, jen když se drží dědičného předurčení.
Dollar Prync není a dost dobře ani nemůže být uvědomělým rapperem, přesto – nebo spíše právě proto – se mu daří situaci českých Romů vystihnout způsobem, který mu čeští angažovaní rappeři a rapperky mohou jenom závidět.
Oprávněný pocit, že jsou ve své zemi v pozici diskriminovaných cizinců, vedl na přelomu tisíciletí mnohé romské rodiny k tomu, že hledaly štěstí nejprve v Kanadě, a poté, co tamní úřady pro občany České republiky zavedly vízovou povinnost, ve Velké Británii, kde českých Romů dodnes pár tisíc žije. Především britský bulvár tehdy před příchodem českých Romů varoval podobně, jako to dnes můžeme vidět u řady českých médií, když referují o muslimských migrantech. Tehdy i dnes se přehánělo o jejich počtu, tam i tady se vytvářely fake news, které měly varovat před přílivem nepřizpůsobivých. Ani současný spor o motivace uprchlíků, kteří jsou shazováni coby „ekonomičtí migranti“, není nijak nový. Přesně v tomto duchu totiž v říjnu 2000 psala britská média, když stále dokola upozorňovala na skutečnost, že čeští Romové přece žijí v právním a demokratickém státě (čili o diskriminaci nemůže být řeč) a jde jim hlavně o ekonomické výhody, jichž se jim v domovině nedostává. Málokdo z politiků na české i britské straně si tehdy uvědomoval, že rasová diskriminace má často ekonomické důsledky, jak je ostatně patrné z přetrvávajícího odmítavého přístupu řady českých zaměstnavatelů k Romům nebo z obtíží Romů při snaze dosáhnout na důstojné bydlení.
Z Británie pro Čechy
Jedním z vedlejších efektů „exodu“ českých Romů do Velké Británie, tedy destinace, kam stále ještě míří za výdělkem nejen mladí Romové, ale mladí Češi obecně, je fenomén romských rapperů-imigrantů, případně těch, kteří pendlují mezi Anglií a Českem. Nedá se přitom říct, že by se v jejich tvorbě a textech, které známe především z videí na YouTube, nějak výrazně odrážely britské reálie. Spojené království vytváří spíše kulisy, v nichž se až na výjimky, jako je třeba Dynamic, rapuje česky pro české posluchačstvo, které sedí v Česku u počítače. Občas je sice patrný vliv britského grimeu, ale ani ten nelze přeceňovat – spíš by bylo divné, kdyby se špinavé garážové beaty u českých rapperů žijících v Anglii vůbec neobjevily.
Ohlas u domácího publika, ale i u těch pár lidí, kteří v Česku píší o rapu, sklízí zatím především Dollar Prync, jenž sice rapuje už deset let, ale až v poslední době se mu podařilo mnohé posluchače přesvědčit, aby v rámci žánru tolik zprofanované slovo autenticita znovu vzali na milost. Není přitom zdaleka jediný – novou školu, nasáklou dnes tak oblíbenými trapovými podklady a zpěvavým rapem, zastupuje například také Gipsy Gang, tedy rappeři NeroKid, Ekoo, 2Rollex a Warrior.
Jak je patrné, v době sociálních sítí lze do dění na české rapové scéně zasáhnout i na dálku. Dollar Prync je tak už rok členem Smackova pražského labelu Archetyp 51 a na koncerty do Česka musí létat letadlem. O pravých motivacích jeho odchodu do Velké Británie se můžeme jen dohadovat. Tajnosnubná odpověď, kterou poskytl v jednom málomluvném rozhovoru, nicméně emigraci spojuje s mytickou „cestou“, která vede z ulice přímo do studia: „Neplánoval jsem odjet, ale trávil jsem hodně času v ulicích. Sralo mě, že jsem neměl čas se věnovat hudbě. Jeden den jsem se ráno vzbudil, vzal jsem svoji starou a odjel do UK.“ Stejně tak můžeme jen spekulovat o tom, zda v Anglii kromě rapování „prodává gramy“, jako to podle svých textů dělal na smíchovském Andělu, nebo spíš chodí na brigády.
Viděno zespodu
Jisté je naopak to, že přímočará, monotónní a špinavá poloha pouličního romského slangu funguje dokonce i na zcela nepravděpodobné a neočekávatelné posluchačstvo. Jak jinak vysvětlit, že ve všech ohledech nekorektní čávo Prync, jenž nemá čas na televizi a politiku, protože musí dýlovat, rapovat a krást, rotuje dokonce i v přehrávačích některých levicových aktivistů, kteří by s jeho otevřeným sexismem („jestli ta děvka nejebe, stejně ji pojebu“) i nádechem černého rasismu, jenž by byl příliš i na Public Enemy („sbírám mrtvý gádže“) měli mít přinejmenším problémy? Dollar Prync dělá přitom jen to, co k rapové subkultuře vždy patřilo: vrací ji k pouliční spodině se vším, co k ní patří, což se po dlouhých letech, během kterých se zaklínání ulicí a nevěrohodná hra na české gangstery dávno omrzela, jeví jako přetěžký úkol. Jemu to ale jde tak nějak samo. A dá se mu to navíc věřit, což je patrně pravý důvod nepravděpodobného prolnutí jinak vzdálených sociálních skupin, jejichž jediný společný zájem se skrývá v názvu Dollarova mixtapu Jeb systém.
Uhranutí autenticitou, u níž (nejen v rapu) vždy hrozí, že sklouzne ke klišé, ne-li ke kýči, má ale svá úskalí. Možná jsme si až příliš zvykli na to, že rap je třeba brát s nadsázkou, jako specifickou disciplínu, která je založena na přehánění, takže máme problém ho pro jednou vzít vážně. Jen tak si lze vysvětlit morální pobouření, které Dollar Prync vyvolal, když během jednoho pražského koncertu fyzicky napadl svého dýdžeje. Rváčské excesy by ale jeho posluchače neměly v žádném případě šokovat. Didaktičnost Dollarových textů nedává žádný prostor pro jinotaje – je to řeč neskrývaného násilí, které má mnohem blíže ke zločinecké mentalitě než k emancipačním bojům. Nelze zkrátka vzývat drsnou pouliční autenticitu a současně se pohoršovat nad tím, když se texty odrazí v reálném chování autora. Specifická role násilí u romských teenagerů je dnes už i předmětem výzkumů, z nichž je patrné, že jde o svéráznou odpověď na systémové násilí a obtížnou sociální situaci, ale také je to součást boje o uznání a respekt, jichž se Romům v běžném životě příliš nedostává.
Dollar Prync není a dost dobře ani nemůže být uvědomělým rapperem. Skutečnost, že v jednom textu opakuje „jebem Okamuru a všechny fašisty z vlády, je jedno, jestli jsi gádžo, nebo jsme cigáni“, není postačujícím důvodem. Pro jakoukoli politiku nezbývá místo, a pokud lze mluvit o programu, pak jen o jediném: „mám tady vzkaz pro celou vládu,/ vemte do huby cigánský kár a kuřte pomalu“. Přesto – nebo spíše právě proto – se Dollarovi daří situaci českých Romů vystihnout způsobem, který mu čeští angažovaní rappeři a rapperky mohou jenom závidět: „Chtěj nás zavřít v tomhle kruhu,/ mladý čáve dávaj na zvláštní školu,/ na každej roh nám dali hernu/ a pak se ptaj more, proč cigán jede stoku.“ Romský rap znějící z Anglie do České republiky je možná dílem imigrantů, ale takových, kteří nikdy úplně neodešli, takže se nelze divit, že jejich hudba je doma především u nás.
Autor je hiphopový pamětník.
Text vyšel v A2 č. 3/2019. Toto číslo s tématem Migrantský rap je nyní v prodeji.