Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jsme vyhořelá generace – díky za to!

V roce 2019 už všichni mileniálové vstoupili do světa plnoletých. Dospěli, viděli, vyhořeli. A to je dobrá zpráva. 

Foto pixabay.com

Jsem prý mileniál. Jsem prý Havlovo dítě. Jsem ta líná fňukna, která studuje humanitní obor, nemá stálé zaměstnání a národu kazí ekonomiku. Generaci Y tvoří ubožáci, kteří se narodili mezi lety 1982 a 2000. A já jsem narozen víceméně uprostřed, ročník 1990, takže bych si mohl všemožné popisy téhle generace brát celkem osobně (a jsem tedy člověk, který dospíval během globální finanční katastrofy a kterého ve středním věku čeká vyostřená klimatická krize). Na počátku roku 2019 jsou navíc všichni mileniálové už dospělí, mohou volit a pít, případně obojí zároveň, aby nasáli českou náturu. Takže se nabízí otázka: kdo vlastně jsou tihle čeští ztracenci narození povětšinou někdy mezi kuponovou privatizací a koncem světa?

Bydlení je úžasná „investiční příležitost“. Byty tedy fungují jako trezor na přebytečný cash – nikdo v nich nežije, nezpívá si, nevaří, nemiluje se.

Jsme samozřejmě líní. Vystudovali jsme zbytečné obory za „cizí peníze“ a nejsme schopni sehnat si vlastní bydlení, natož pořádnou práci. Místo vděčnosti, že tu už „nevládnou komouši“, jenom držkujeme, ti horší z nás se dopouští i takových prasáren, jako jsou demonstrace nebo občanská neposlušnost. Málokdo je schopný naplnit zlaté pravidlo „zploď syna, postav dům, zasaď strom“. Na založení rodiny často nejsme zajištění, domy místo stavění squatujeme a ze sázení stromů jsme udělali „ekoterorismus“. Ďáblovo sémě, tihle mileniálové – nejsou schopni zapojit se do systému.

Co jsme zdědili

Jenže ono se těžko věří v systém, když už v dětství vidíte rodiče zápolit o každou korunu. Hned po revoluci přišla kupónová privatizace, tedy specificky česká cesta ekonomické transformace, která spočívá v tom, že se státní majetek předá Petru Kellnerovi. Kromě něj dostane pořádnou vejslužku ještě několik mocných rodin, které tak vytvoří jakousi novodobou feudální kastu. Pak už se jen díváte, jak postupně bankrotují malí podnikatelé a samoživitelé. Řada mých vrstevníků sdílí podobnou zkušenost s nestabilitou systému, který se chová jako ruská ruleta: rodiče přišli o živnost, protože „prostě trh“, a určitou dobu nebylo jisté, z čeho se zaplatí hypotéka. Tomuhle spolužákovi zbankrotoval taťka, otec támhletoho kamaráda přišel o hospodu a můj táta musel po letech zavřít malou prodejnu potravin, kterou kdysi – na začátku devadesátek – hrdě pojmenoval po vlastním synovi. Prodejna Lukášek skončila a já dodnes čtu, že všechny ty noci, které rodiče propracovali, všechny víkendy, státní svátky, všechny ty stresy a nervy, to všechno bylo málo, protože v současném systému prý neuspěje jenom lenoch. Jsem tedy potomek flinků. Přepracovaných flinků, které každý druhý měsíc zkouší Kellnerova O2 odrbat na účtech za telefon.

A těžko se věří v systém, když člověk vstupuje do dospělosti za zvuků hroutící se globální ekonomiky. Naši rodiče si v mládí povídali o tom, že východní blok už nefunguje, že padne. A sled událostí jim dal za pravdu a poskytl jim naději na zcela nový svět. Já jsem v roce 2007 všude slýchal o celosvětovém zhroucení a miliardových krádežích, které umožnil samotný systém. Krátce poté se ovšem znovu uchytila víra v „nejlepší z možných světů“. A do regionu, kde jsem dospíval, do kraje propuštěných sklářů ze zkrachovalých továren, opět doléhala oslava „pracovitých“ a „podnikavých“, onoho nejbohatšího procenta, které nás všechny spasí svou invencí a pizzou se zlatými plíšky. Jako by se nic nestalo – měl jsem se dál tvářit, že má smysl mít nějaké ambice ve světě, kde práce a úspory lidí může ze dne na dne sestřelit nějaký burzovní algoritmus vypočítávající imaginární cenu ovsa. Zlaté tele na Wall Street má přece vždycky pravdu.

Těžko se věří v systém, v němž vám dospělí ve škole tlučou do hlavy, že musíte být pilní a vystudovat, ať z vás něco je, aby vám později vyčítali, že se flákáte na vejšce a jste nuly, co si jen užívají „studentského života“. Mám ostatně pocit, že mnoho lidí čerpá představu o „studentském životě“ z amerických filmů. Student se povaluje na zahradě kampusu složeného z viktoriánských budov. Zkoušky vždycky ošulí, aby měl čas na pařby a fetování. Asi jako kdyby Charlie Sheen slavil Silvestra v Bradavicích. Ve skutečnosti neznám snad nikoho, kdo by během školy nepracoval. Přednáška, během oběda pohnout s nějakým melouchem přes notebook, seminář, směna v práci, po noci dodělávání melouchu a magisterské práce. Bez příjmů by si mnoho vysokoškoláků totiž nemohlo studium vůbec dovolit, někteří školu ani nedokončí, aby se nedostali do dluhů za nájem nebo podobné mileniální choutky – to platí po celé Evropě, nicméně čeští vysokoškoláci patří mezi „nejpracovitější“. Tedy nejméně zajištěné.

Ale ani ti, kteří se rozhodli pro zaměstnání u „solidní firmy“, nepatří k vítězům. Výdělky českých zaměstnanců jsou nesrovnatelně nižší nežli výdělky německé nebo rakouské. Může za to nízká produktivita práce. To nejspíš znamená, že čeští pracovníci jsou línější, že? Nikoli. Tohle manažerské ptydepe vůbec nesouvisí s prací zaměstnanců – označuje totiž to, jak hodnotné je vyrobené zboží. Jednoduše řečeno: Češi vydělávají málo, protože ti géniové, kteří firmy vedou, zde už téměř třicet let matlají levné polotovary – z Česka vytvořili obyčejnou montovnu. Přesto obecně platí, že top manažeři si přijdou na nelogicky vysoké částky. Před pár dny se například v Británii slavil Den tlustých kocourů – připomínka, že místní vedoucí pracovníci vydělají v průměrů 133krát více než průměrný zaměstnanec. Na jejich bedrech totiž prý leží velká zodpovědnost! Pokud udělají chybu, mohou přece zničit obří korporace, které „dávají práci“ desetitisícům lidí. Ve skutečnosti nesou tuto tíhu řadoví pracovníci. Když se firma řítí ke dnu, nad manažerem se rozevře zlatý padák – pod obyčejným zaměstnancem se rozevře jen propast nezaměstnanosti a dluhů.

A těžko, opravdu těžko se věří v systém, v němž je střecha nad hlavou vzácné privilegium. Bydlení v Česku patří v porovnání s místními platy k těm nejhůře dostupným v celé Evropě (v rámci regionu jsou na tom podobně tragicky už jen Maďaři). V Praze stojí metr čtvereční v novostavbě už téměř sto tisíc korun. Bydlení je totiž úžasná „investiční příležitost“. Byty tedy fungují jako trezor na přebytečný cash – nikdo v nich nežije, nezpívá si, nevaří, nemiluje se.

Země prázdných pokojů, země půl milionu dětí ohrožených chudobou, země, kde na každém desátém člověku visí exekuce (často od firmy Home Credit, kterou vlastní samozřejmě Petr Kellner). Země, která patří k velmistrům znečišťování planety spáleným uhlím, svinstvem, které ničí vzduch a dostává se lidem na úroveň DNA. Tady žiju.

Selhání, které osvobozuje

Takže jací jsme? Podle spisovatelky Anne Helen Petersen jsou mileniálové vyhořelou generací. Vyhoření pro nás není hrozbou, ale základním stavem. Je potřeba neustále střádat pakatel k pakateli, zlepšovat se, nabušit si životopis, vzít si patnáctý úvazek – a nic z toho přitom člověka nezabezpečí. Výsledkem je paralýza. Ostatně podle psychologů Thomase Currana a Andrewa Hilla narůstají deprese a psychický stres – dokazovat ostatním, že jste úspěšní, a sám sobě, že neskončíte na ulici, stojí příliš mnoho energie, notabene v situaci, kdy i odborné studie tvrdí opak. Západní mileniálové jsou první generací za celá desetiletí, která vydělává méně než jejich rodiče. Před měsícem vydal dokonce americký Federální rezervní systém skutečně přelomovou studii, která vysvětluje, proč mileniálové méně utrácí – jsou totiž chudší. V Evropě i v Česku se začíná mluvit o „generaci tonoucích“, tedy o mladých párech, jejichž společný příjem vytvoří dohromady v podstatě jen jeden solidní plat, přestože oba partneři pracují. A více než pětina českých mileniálů žije na pokraji chudoby. Jsme zkrátka ze hry. A myslím, že je v tom naděje.

Nebudeme kapitáni trhu, nebudeme šňupat čáru koksu vysypanou od Central Parku až na Wall Street a nebudeme tahat ze země zkapalnělý pravěk a ládovat jím nádrže aut. Alespoň zbude čas na smysluplnější věci. Podle antropoložky Anny L .Tsing se v době opakujících krizí, kdy jedno procento obyvatel planety vlastní polovinu světového jmění, a v době hrozící planetární katastrofy všichni ocitáme na okraji. A nejedná se pouze o rozličné skupiny lidí: vykořisťované jsou gurmánské houby i jejich sběrači, bez budoucnosti je rodina z předměstí i rozmanité biotopy, za pár let možná zmizí tisíce ryb a zhroutí se vzdušné trasy, znečištěné jsou říční cévy i žaludky vodního ptactva. Všichni jsme vyděděnci, renegáti systému, který nepočítá s naší budoucností. Jsme nuly, jsme selhání, které osvobozuje.

V takové situaci totiž nezbývá než vytvářet novou podobu světa. Na periferiích, bez jistoty, ze dne na den. Nevím, jak bude vypadat. Musí ale odložit hru na vítěze a dobývání, protože z ní vždycky vzniknou hlavně zástupy poražených. Místo toho se možná začnou objevovat nové podoby soužití – napříč sociálními skupinami, živočišnými druhy, napříč všemi formami života. Mezidruhová solidarita. Generace, která je vysmívána, protože se prý nedokáže osamostatnit od rodičů, bude možná první generací, která se pokusí osamostatnit od společnosti dravců, od degradace lidí a všeho živého na pouhé zdroje. Jinou možnost nejspíš nemáme.

Autor je publicista.

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image