Krvavý hon na lidskoprávní aktivisty v Kolumbii

Kolumbie je dnes nejnebezpečnější země na světě pro ochránce lidských práv, novináře a environmentální aktivisty. Od roku 2016, kdy byla podepsána mírová dohoda mezi gerilovým hnutím FARC a vládou, tu byl podle statistik zavražděn každé tři dny jeden aktivista. Kolumbijský generální prokurátor Néstor Humberto Martínez tvrdí, že nejvíce zavražděných aktivistů představují členové tzv. Juntas de Acción comunal (dále jen JAC), sdružení lokálních komunitních lídrů hlavně z řad chudých farmářů, původního obyvatelstva a Afro-kolumbijců.
 JAC působí hlavně ve venkovských a zemědělských oblastech již od padesátých let minulého století. Kancelář ombudsmana upozorňuje, že 37 procent zavražděných aktivistů mezi 1. lednem 2016 a 31. prosincem 2018 byli právě členové JAC. Celkově bylo zabito 431 aktivistů. Podle lidskoprávní organizace Wola bylo jen za rok 2018 zabito 120 aktivistů.

Válečné zločiny a eskadry smrti

Nynější pravicový prezident stál ještě před svým zvolením proti mírovým dohodám mezi kolumbijskými marxistickými rebely FARC a bývalou kolumbijskou vládou, které byly dojednány v létě roku 2016 za přispění kubánské vlády. Tyto dohody, jejichž další osud je zatím nejasný, si kladou za cíl ukončení občanské války v Kolumbii, která trvá od šedesátých let minulého století. Více než rok poté, co si dnes již bývalý kolumbijský prezident Juan Manuel Santos potřásl rukou s vůdcem FARC Rodrigem Londoñem, známým pod přezdívkou Timochenko, dostala mírová dohoda citelnou ránu v podobě referenda, v němž se lidé těsně vyslovili proti ní. Druhou ranou bylo zvolení prezidenta Ivána Duqueho.

Prezident Iván Duque se sice po své inauguraci tvářil, že dveře mírové cestě nechce zavřít úplně, nicméně kritici vlády se obávají, že poslední útok nastartuje ještě militantnější politiku.

Iván Duque vyhrál nad svým levicovým rivalem mimo jiné díky slibům zlepšení bezpečnostní situace v zemi a také boje s korupcí. Už v prezidentské kampani se těšil podpoře někdejšího kolumbijského prezidenta Álvara Uribeho, který nechvalně proslul svou nesmlouvavou politikou a dodnes čelí nařčením z přímé odpovědnosti za masakry prováděné paramilitárními jednotkami. Uribe je také spojován s odpornými praktikami během jeho prezidentského mandátu, které měly za cíl dokázat úspěchy vlády a armády v boji s povstalci z FARC. Podle OSN se jednalo o systematické zabíjení stovek civilistů, kteří byli poté převlékáni do uniforem povstalců. Někteří vojáci byli usvědčeni, ovšem prezident Uribe nikdy odsouzen nebyl. V létě minulého roku bylo proti někdejšímu kolumbijskému prezidentovi zahájeno vyšetřování za podíl na zločinech z dob, kdy byl guvernérem kolumbijského departmentu Antioquia (1995–1997) a kdy měl údajně organizovat eskadry smrti zodpovědné za masakry ve východní části tohoto regionu.

Teror pokračuje

V letech 2002–2010, kdy byl Alvaro Uribe u moci, se stala Kolumbie největším příjemcem americké zahraniční pomoci hned po Izraeli a Egyptu. Právě do Kolumbii byla přesměrována podpora poskytovaná dříve Turecku, jehož brutální kampaň proti Kurdům se koncem devadesátých let úspěšně chýlila ke konci. Počátkem nového milénia začaly USA poskytovat pomoc pravicové vládě v Kolumbii, kterou plně podporovaly v její kampani proti povstalcům. Prezident Uribe zahájil operace, během nichž paramilitární jednotky s vládní podporou páchaly válečné zločiny. Kromě toho, že decimovaly obyčejné vesničany a farmáře, cílily i na lidskoprávní aktivisty a novináře. Terčem jejich teroru se často stávaly i odbory.

Iván Duque se už před inaugurací v srpnu loňského roku jasně postavil za svého spojence a prohlašoval na adresu někdejšího prezidenta Kolumbie, že jeho čest a nevina zvítězí. Po zvolení Ivána Duqueho se však bezpečnostní situace nijak nezlepšila – naopak rychle přibývá zločinů a zmíněných politicky motivovaných vražd novinářů a lidskoprávních aktivistů. Jedná se o velmi podobné cíle, jaké likvidovaly polovojenské jednotky podporované prezidentem Uribem. Přelom roku 2018 a 2019 byl pro lidskoprávní aktivisty a komunitní lídry z řad kolumbijských minorit velmi tragický.

Obrovská sociální nerovnost

Vraždy pokračují i v průběhu ledna. Mezi obětmi je například Maritza Quiroz, ochránkyně práv afro-kolumbijských žen, jejíž manžel byl před několika lety rovněž zavražděn. Vraždu své matky popsal Maritzin syn Luis Camilo: podle jeho slov vstoupili do jejich domu neznámí útočníci a přinutili ho, aby si lehl pod postel. Poté Maritzu zastřelili. Maritza byla členkou afrokolumbijského mírového hnutí ANAFRO. Dalším z řady zabitých byl Gilberto Valencia, lidskoprávní aktivista, který se snažil propagovat mír cestováním a hudbou.

Kolumbijská lidskoprávní organizace Wola dále informuje o dalších šestnácti zavražděných komunitních lídrech a aktivistech. Na stránkách jsou zmíněny i výhrůžky paramilitárních jednotek, které tyto aktivisty sledují a monitorují i to, kam se stěhují.


Nutno říci, že 17. ledna se udál teroristický útok také proti policejní akademii v Bogotě. Při bombovém útoku zahynulo 21 lidí a 68 jich bylo zraněno. K útoku se přihlásila skupina ELN (Ejercito de Liberación Nacional, tedy Národní osvobozenecká armáda), která je druhou největší povstaleckou skupinou po FARC, avšak není vázána mírovou dohodou. ELN působí hlavně při hranicích s Venezuelou a čítá asi dva tisíce členů. Evropská unie i USA považují tuto organizaci za teroristickou. ELN je ovšem značně nekoherentní skupina a jednotlivé frakce působí samostatně. Je podporovaná z Kuby a Venezuely, kde pobývají i někteří její členové. Kolumbijský prezident nyní požaduje po Kubě, aby mu vysoce postavené členy ELN vydala. 
Tato událost by mohla situaci ještě více eskalovat.

Iván Duque se sice po své inauguraci tvářil, že dveře mírové cestě nechce zavřít úplně, nicméně kritici vlády se obávají, že poslední útok nastartuje ještě militantnější politiku. Aktivisté také upozorňují, že vláda by mohla boj proti ELN zneužít i proti lidem, kteří se skupinou nemají nic společného. Ostatně situace lidskoprávních aktivistů a lídrů, kteří jsou často v konfliktu s polovojenskými jednotkami hájícími zájmy korporací, je již nyní kritická. Kolumbie má extrémní míru nerovnosti a v Jižní Americe si dokonce drží nelichotivé prvenství. Přísliby, že by s tím nynější pravicový prezident chtěl něco dělat, však nepůsobí vůbec věrohodně.

Autor je publicista.