Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Můj problém se seriálem Geniální přítelkyně

První sezóna seriálu podle románů Eleny Ferrante skončila. Její závěr však v televizním provedení ztratil význam.

Romány Eleny Ferrante jsem ocenila až na konci prvního dílu tetralogie. Spousta známých tvrdila, že je nejenom skvělá, ale že ji může číst skoro kdokoliv. Spojuje matky a dcery nebo dlouholeté kamarádky a jako jeden z mála románů vysvětluje ženské uvědomování si sebe sama a svého místa na světě i mnoha mužům. „Kupují si to intelektuální celebrity, učitelky na malých městech, na Vánoce se to dá dát mámě i bratranci,“ říkali. Měli pravdu. Mě samotnou ovšem fikční svět začal bavit až v závěru prvního dílu Geniální přítelkyně, kdy se všechny postavy sejdou na svatbě. Vypravěčka Elena popisuje lidovou slavnost, kde několik boháčů z chudé neapolské čtvrti dává na odiv svou moc a vkus, tak živě, jako by v roli režisérky řadila jeden záběr upoceného neapolského buranství za druhým.

Konec prvního dílu působí jako film (nebo seriál) a mě do románového světa definitivně vtáhnul. Vztah hrdinek Lily a Eleny totiž nebyl jen vzájemnou náklonností. Přátelství je pohánělo ve snaze utéct z místa, kde vládnou „staré peníze“ lichvářů a obchodníků napojených na oblastní fašisty a mafii (Elena) a vytvořit mu protiváhu „novými penězi“ (Lila). Závěr prvního románu to zobrazil dokonale.

Plebs jsme my

Jako spousta fanoušků knihy jsem za televizní verzi Geniální přítelkyně ráda, mohla jsem se dojmout nad podobou dobře vybraných hereček a všímat si třeba toho, co všechno je v televizní adaptaci vidět na první pohled (charakter Donata Sarratoreho nebo dona Achilleho). Trochu u toho ale trpím. Kvůli divadelní křečovitosti provedení, patetické hudbě a snaživé věrnosti originálu. Ty nejlepší adaptace si nacházejí vlastní cestou, kdežto Saverio Constanzo se snažil příběh pouze vizualizovat (koneckonců postupoval podle občasných e-mailových rad samotné Ferrante), a seriál tak vyznívá banálněji než její literární vyprávění.

Seriál je to pěkný, geniální je ale jen jeho předloha.

To všechno je ale člověk ochoten překousnout a dodívat se až do konce. Jenže tam pro mě osobně přišlo největší zklamání. Scény ze svatby, které podle jednoho ze spisovatelčiných e-mailů vznikly v jejích představách jako první (to kvůli nim se pustila do psaní), působí přesně opačným dojmem, než by měly.

„Co je to plebs, jsem zjistila v téhle chvíli a bylo mi to mnohem jasnější, než když se mě na to před lety učitelka Olivierová zeptala,“ popisuje v knize znechucení při pozorování svého prostředí Elena. „Plebs jsme byli my. Plebs byly ty tahanice o chleba a o víno, ty hádky, koho obsloužili dřív a líp, špinavá podlaha, po které chodili číšníci sem a tam, ty stále vulgárnější přípitky. Plebs byla moje máma, která se přiopila a teď se tam opírala o rameno tátovi, který zůstal vážný, zato ona se řehtala na celé kolo sexuálním narážkám obchodníka s kovy. Smáli se všichni, i Lila, která se tvářila jako někdo, kdo má svou roli a věrně se jí drží.“ Pocit, který v Eleně při pohledu na vlastní lidi převládá, už v téhle chvíli stvrzuje její pozdější rozhodnutí usilovat celý život o to být aspoň jednou nohou ze čtvrti venku. Na rozdíl od Lily, příliš vtažené do jejich struktur, která se už tehdy pokoušela svůj svět různými způsoby pozvednout (později za občasné pomoci Elenina kulturního kapitálu).

Společně tvoříme mainstream!

Neorealismus od HBO

V seriálu ale vypadá svatba hezky. Kdybych se chtěla vdávat a takhle vypadala moje svatba, nezlobila bych se. Hosté mají vkusné oblečení, všechno je sladěné, barvy tlumené, svatebčané se smějí, tancují, umějí se bavit, přišlo jich hodně. Tvůrci si nehrají s tím, jak se asi mohly vyšňořit a bavit manželky zelinářů nebo cukrářů, co mohli mít na sobě nově zbohatlí příslušníci ševcovy rodiny, mladý automechanik nebo jak svoje postavení dávali najevo nejbohatší lahůdkáři. V románech definuje společenský status všechny postavy a všechny vztahy mezi nimi. Jeho překonávání je podstatou příběhu, kterou si věrná televizní adaptace uvědomuje – a přesto v seriálu svatba působí, jako by její ztvárnění navrhoval najatý profesionál. Význam, který má pro Elenin i Lilin příběh obraz líčený románem, se ztrácí. Hezká patina záběrů, kterou neporušilo navození Elenina pocitu špíny, vulgarity a neměnnosti rolí, zbavila závěr důležitosti.

Vybavují se mi facebookové komentáře u promo fotky ze seriálu, kterou jsem si před premiérou nastavila jako pozadí profilu. Stížnosti na standardizovanou estetiku chudoby v podání HBO mi v té chvíli připadaly naivní a generické. „Od HBO bych velký neorealismus fakt nečekal,“ shrnul trochu praštěnou diskusi asi nejtrefněji filmový kritik Antonín Tesař. Zobrazení chudoby neapolského předměstí v podání HBO mě dopředu netrápilo – počítala jsem s tím, že Lila a Elena budou chodit po čtvrti v lepších šatech, než jsem si představovala při čtení. Tvůrci se mohli pokusit o klíčové významy scén nepřijít, a přesto mít obraz vizuálně krásný – seriály HBO to zvládají běžně. Tentokrát ale banalitu způsobila právě přílišná vkusnost a komentáře o estetizaci prostředí se dotkly nedostatku, který z mého pohledu shodil celý seriál. Ze svatby zbyla jen milostná linka Eleny, která se tu snaží zalíbit svému idolu Ninovi, a Lilyn pláč (v knize vztek) poté, co objeví zradu své rodiny. Seriál je to pěkný, geniální je ale jen jeho předloha.

Autorka je publicistka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image