Takzvaná uprchlická „krize“ propukla v Česku v roce 2015, chvílí tu pobyla a nyní v poklidu odchází. Bez ohledu na to, do jaké míry se jednalo o krizi reálnou či spíše krizi představovanou a vnímanou, je nesporné, že v naší politické krajině a společnosti zanechala hlubokou stopu. Právě probíhající soudní proces s důchodcem, který se před rokem pokusil zaútočit na vlak a vydával se u toho za islámského teroristu, aby „probudil lidi“, je v jistém smyslu tragikomickým a především logickým vyústěním celé „krize“. Téměř čtyři roky po jejím vypuknutí žijeme v zemi, která má za sebou dva předstírané teroristické útoky spáchané za účelem vyburcování lidu a kde se padesát teenagerů rovná celonárodní hrozbě. Většině lidí už to začíná být alespoň občas nepříjemné, ale málokomu je jasné, jak jsme se vlastně dostali tak daleko. Faktem je, že osobní zodpovědnost za to neseme tak trochu všichni, včetně těch, kteří se angažují ve prospěch migrantů a snaží se do diskuze vnášet pozitivní hlasy.
O uprchlíky tu vlastně vůbec nejde
Málokdo by zašel tak daleko jako burcující senior, ale je vcelku nepochybné, že migranty a uprchlíky dneska v Česku nechce vlastně nikdo. Dostupná statistická data ze zdrojů jako Eurobarometr nebo European Social Survey ukazují, že Češi v postojích k uprchlíkům můžou soupeřit jedině s Maďary a na paty jim – nepřekvapivě – šlapou Slováci a Poláci. Různí odborníci a komentátoři se pak shodují, že je příliš jednoduché onálepkovat současný stav jako „obyčejnou“ xenofobii. Někteří mají tendence naši národní nevstřícnost omlouvat – Češi jsou střízliví, mají tendence nedůvěřovat autoritám, nechtějí, aby jim někdo něco diktoval. Jiní se uchylují ke zjednodušujícím vysvětlením typu komunistické minulosti a „nezvyku“ na etnickou diverzitu. Takové vysvětlení ale úplně pomíjí fakt, že Česko bylo v devadesátých letech poměrně otevřené a bez problémů se vyrovnalo s nutností pomoci lidem zasaženým válkou v Jugoslávii (z nichž mnoho bylo muslimského vyznání). Ať už je však názor na příčiny situace jakýkoliv, v diskuzi o tom, jak se s ní vyrovnat a jak se pokusit debatu o uprchlících vrátit do rozumných mezí, zaznívá stále dokola několik omylů a mýtů. Pokud totiž chceme s odpůrci uprchlíků o migraci skutečně mluvit, musíme si uvědomit jednu zásadní věc – o uprchlíky tady vlastně vůbec nejde.
Ve vesnici, odkud v devadesátých letech odešli všichni velcí zaměstnavatelé, takže místní nemůžou o pořádnou práci zavadit už několik let a fabrika v sousední vesnici zaměstnává levnější Ukrajince a Mongoly, je strach z příchodu dalších cizinců naprosto logický.
První zásadní problém diskuze o postojích k migraci je ten, že se téměř vždy drží principu „my“ versus „oni“. Úplně se ho zbavit nejspíš nelze, protože nálepkování typu „sluníčkáři“ nebo nejnovější „lepšolidi“ a „tupé Zemanovo stádo“ jsou ve veřejném prostoru všudypřítomné – a do jisté míry podpořené osobní zkušeností. Příběh o „rozdělené společnosti“ se ve veřejném prostoru drží a nejspíš s námi ještě chvíli zůstane, protože je to to nejjednodušší vysvětlení naší obecné neschopnosti se navzájem respektovat a domluvit. A také je to poměrně snadný způsob, jak si utvrdit vlastní identitu a zařadit se do pomyslné sociální bubliny. Když napíšu do diskuze, že voliči Tomia Okamury jsou dementní a neměli by mít volební právo, utvrdím především sama sebe v tom, že můj názor na svět je ten správný. Od paternalismu a povyšování se na jedné straně je pak už jen krůček k opravdovému hate-speechi na straně druhé („ty sluníčkáři, budeš viset mezi prvníma“) – a ejhle, „rozdělená společnost“ je na světě a všichni dobře vědí, kde v ní mají své místo.
Jde o emoce, fakta nám nepomůžou
Z pocitu, že znám své místo ve společnosti, pak také často vzniká dojem, že můžu těm na druhé straně barikády vysvětlovat, proč je můj názor lepší než jejich. Je jasné, že debata o extrémně rozdělujících tématech, jako je islám nebo migrace, se nedrží faktů (ani na jedné straně). Za téměř čtyři roky, kdy se sama do této debaty intenzivně zapojuju, jsem nesčetněkrát slyšela dobře míněné prohlášení, že „musíme prostě těm lidem nabídnout fakta, ten strach vyplývá z neznalosti“. Jenže představa, že když se někdo seznámí s realitou, okamžitě změní názor, je tím největším omylem, který v důsledku rozděluje společnost ze všeho nejvíc.
Když říkáme, že lidé prostě jen neznají fakta, nepřímo jim vlastně říkáme, že jsou prostě hloupí (i když to třeba myslíme dobře a šíření faktů bereme jako upřímnou snahu o zlepšení). Smiřme se s jednou věcí – fakta a realistické informace o téměř čemkoliv jsou díky internetu dostupné úplně komukoliv, kdo o ně má zájem. Pokud je někdo nezná, nejspíš je znát nechce nebo se prostě rozhodl je ignorovat. Všechny dostupné studie na toto téma navíc ukazují jasně jednu zásadní věc – názor lidí na migraci nebo islám je v osobní rovině založený na emocích, ne na faktech. A to opět platí pro obě strany. Možná nejlepším příkladem je nedávná debata o možném přijetí padesáti sirotků z uprchlických táborů. Ti, kteří za jejich přijetí bojovali, nebyli vedení znalostí situace (sama poslankyně Šojdrová byla až udivujícím způsobem naivní a zjevně jí úplně unikalo, co se v uprchlických táborech děje), ale morálním imperativem. Vedl je prostě pocit, že děti nemůžeme nechat trpět. Jejich přístup byl založený na emocích úplně stejně jako přístup těch, kteří přijetí odmítali jen proto, že při vyřknutí slova „syrské dítě“ se jim automaticky vybavilo „terorista“.
Dalším častým vysvětlením našeho negativního postoje k uprchlíkům či migraci (a islámu, protože tato témata jsou už téměř nerozlučitelně spjatá) je mediální propaganda a manipulace. O tom, že česká média svou roli v informování o uprchlické krizi nezvládla, není pochyb a existují tvrdá data, která to dost jasně ukazují. Toto vysvětlení ale vychází z představy, že lidé uzavření do svých sociálních bublin sledují úplně odlišná média a že zatímco liberálové mají všechny informace z DVTV, jejich odpůrci už nečtou nic jiného než Parlamentní listy. Takovou hypotézu může snadno podpořit třeba narychlo provedená studie, jaké stránky lidi lajkují na Facebooku – a voilà, rozdělená společnost je opět tady. Jenže z dostupných dat a z výzkumu, na kterém jsem se sama podílela, nic takového nevyplývá. Naopak se ukazuje, že v české společnosti existují široce sdílené zdroje informací, s jejichž obsahem je obeznámen téměř každý (třeba veřejnoprávní média). Někdo z nás se podívá na zprávy v České televizi, a protože ho naštve, co tam vidí, jde si ještě něco přečíst na Parlamentkách, kde se utvrdí v tom, že jsou v ČT zaujatí. Jiný se zase podívá na ty samé zprávy a zapláče, že jsou vůči té migraci už zase negativní. Dva lidé viděli tytéž zprávy, ale to přece vůbec neznamená, že mají na věc stejný názor – dostali stejná fakta, ale interpretovat si je budou úplně jinak, a rámec, do kterého je zasadí, se bude lišit: u někoho bude víc odpovídat Parlamentním listům a u někoho Respektu. Český mediální trh je příliš malý na to, aby na něm existovaly opravdové informační bubliny. Fakt, že ani veřejnoprávní média moc neplnila svou roli v informování o migraci, sám o sobě nevysvětluje, kam až se debata o migraci v českém prostředí dostala.
Klíčová je osobní zkušenost
Média jistě diskuzi o migraci rámují. Jenže mediální sdělení si rámujeme do svých vlastních zkušeností a představ o světě hlavně my sami. Pokud nás opravdu zajímá, proč se česká společnost uzavírá a xenofobie se stává normou a mainstreamem, musí nás zajímat právě tyto osobní rámce a zkušenosti. Z výše zmiňovaného výzkumu třeba vyplývá, že velikost obce, ve které člověk žije, má na názor o migraci větší vliv než to, jaká média čte. Ne nutně proto, že by existovala nějaká „venkovská lůza“, ale prostě proto, že život na venkově nabízí jiné zkušenosti a jiné rámce než život v Praze – například mnohem větší nejistotu na trhu práce. Ve vesnici, odkud v devadesátých letech odešli všichni velcí zaměstnavatelé, takže místní nemůžou o pořádnou práci zavadit už několik let a fabrika v sousední vesnici zaměstnává levnější Ukrajince a Mongoly, je strach z příchodu dalších cizinců naprosto logický a argumenty o tom, že „ekonomika migranty potřebuje“, zní naprosto zcestně. Mezi obyvateli dané vesnice se nemusí vyskytovat jenom voliči Miloše Zemana a hardcore následovníci Tomia Okamury (i když je větší pravděpodobnost, že tam budou, než třeba ve Vršovicích). Ale pocit osamělosti a toho, že mě ekonomika na rozdíl od migrantů zjevně nepotřebuje, je pro všechny místní voliče napříč názorovým spektrem tím, co rámuje jejich postoje k migraci.
Podobných příkladů by se samozřejmě dalo najít mnohem víc. Všechny ale ukazují na jednu zásadní věc – o uprchlících se můžeme dohadovat donekonečna, ale pořád budeme řešit jen zástupný problém. Kdybychom se ale začali bavit o tom, jaké osobní zkušenosti vedou jednotlivce k tomu, že si mediální sdělení a politickou propagandu o uprchlících vykládají tak, jak si ji vykládají, příběh o rozdělené společnosti by se nám nejspíš rozpadl. Strukturální problémy, jako je rozpad trhu práce, osekávání sociálního státu a následná extrémní životní nejistota totiž dostihují nebo dostihnou nás všechny. Problém však je, že hrdě prezentovaná identita lepšího člověka se správným názorem nebo kverulanta proti systému by v takové diskuzi neobstála. Kam se ale dostaneme, pokud klišé o rozdělené společnosti neopustíme a nezačneme se bavit o tom, co nás spojuje a čemu čelíme opravdu všichni? Napovědět může třeba pohled do nedalekého Maďarska. Z „iliberální demokracie“ se pak už jen těžko hledá cesta zpátky.
Autorka je kulturní antropoložka.