Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Pamela Anderson: „Planetu ničí bohatí“

Přinášíme rozhovor s herečkou Pamelou Anderson a filosofem Srećkem Horvatem o povstání žlutých vest ve Francii, krizi Evropské unie a politickém aktivismu.

Protesty hnutí žlutých vest ve Francii vyvolaly hodně negativních reakcí od masmédií a politických elit, ale vy jste je, Pamelo, podpořila. Poznamenala jste dokonce, že k tomuto povstání se už několik let schylovalo. Jsou podle vás, jakožto obyvatelky Francie, reakcí na náladu, která v zemi panuje?

Pamela Anderson (PA): K mému vyjádření mě přiměly násilné výjevy. Každý z toho byl jako zhypnotizovaný. Kdo za tím násilím stojí? Chtěla jsem to pochopit. Vím, že není snadné přijímat mě takovou, jaká jsem. Do věcí se zapojuji nekonvenčním způsobem. Pár dní poté, co ve Francii vypukly protesty, jsem odjela do Milána. Tam jsem zjistila, že italský vicepremiér Salvini v tisku prohlašuje, že „Macron je pro Francouze problém“. Ale já to vidím jinak. Myslím, že to je evropský problém. Rostoucí xenofobie v Itálii je také evropský problém. Ne jen italský. Krátce předtím, než jsem dorazila do Itálie, dostal špičkový italský šéfkuchař Vittorio Castellani pokyn, aby ve své televizní show nepoužíval „recepty cizinců“. Já italské jídlo miluji. Ale co je italské jídlo – a vlastně jakékoliv národní jídlo – bez cizích vlivů? Jsem přesvědčena, že pan Salvini má „jídlo cizinců“ také v oblibě. Ale to jsme odbočili od žlutých vest…

Alternativou není uchýlit se k nacionalistickým tendencím. Jediná cesta ke svobodě vede skrz společný boj těch neprivilegovaných. Včetně pracujících cizinců.

Srečko Horvat (SH): Ale je to skvělé rozkrytí problému. Ono to vlastně začalo už v roce 2009 s kampaní Silvia Berlusconiho proti „neitalskému“ jídlu v Itálii. Jde o setrvalý proces normalizace – postupné zavádění opatření nebo dokonce zákonů, které v blízké budoucnosti budou brány jako „normální“. Pokud si pamatuji, byl to právě šéfkuchař Vittorio Castellani, kdo už tehdy, před téměř deseti lety, upozornil na skutečnost, že autentické italské jídlo neexistuje, protože rajčata přišla z Peru a špagety zase z Číny. Takže bez cizích vlivů by italské jídlo chutnalo opravdu jinak. Pokud řeknete, že Salvini má pravděpodobně v oblibě cizí jídlo, pojmenujete tím skutečný problém.

Co se týče Macrona promlouvajícího ke žlutým vestám ze svého nablýskaného salonku vyzdobeného zlatem, vidíte na tom propast mezi politickými elitami a lidmi. Je to pustý cynismus. A co se týče Francie, ukázalo se, že „světový duch na koni“, jak filosof Hegel viděl Napoleona a jak filosof Jürgen Habermas vidí Macrona, není nikdo jiný než král, který je zblázněný do své vlastní představy, že je král. A když si člen Macronovy vlády stěžuje, že večeře v Paříži stojí bez vína 200 eur, aby tím poukázal na propastný rozdíl mezi pracujícími chudými a politickou elitou, jde o další ukazatel rozpojení mezi elitami a normálními lidmi. Žluté vesty jsou přesvědčeny, a v tom mají pravdu, že Macron nežije v reálném světě. A zároveň jste mohli v nedávné době vidět cosi, co jako by vystoupilo z alternativní reality – graffiti hlásající „Pamela Anderson prezidentkou“.

Vládní představitelé ve Francii a některá média tvrdí, že demonstranti ignorují potřebu ochrany životního prostředí. Myslíte si, že se požadavky žlutých vest slučují s ekologickou agendou?

PA: Chudí by neměli doplácet na změnu klimatu. Jenže jsou to právě oni, kteří na to nakonec doplácejí nejvíc. Někteří tvrdí, že demonstranti ve Francii protestovali proto, aby mohli dál znečišťovat planetu. Ale to podle mě není pravda. Protestují proto, že planetu ničí bohatí. A chudí lidé za to platí. Po zemětřesení v roce 2013 jsem jako humanitární pomocnice navštívila Haiti. Byla jsem v dětské nemocnici a v uprchlických táborech. Opět – na katastrofu nejvíce dopláceli chudí. Od té doby byla na Haiti zahájena řada lokálních projektů, na kterých můžete vidět, jakou podobu může mít přechod na zelenou energii.

Demonstrace ve Francii začaly, když prezident Macron oznámil, že zvýší daně za znečišťování ovzduší. To mělo přinést více peněz do státního rozpočtu a motivovat lidi k tomu, aby začali používat alternativy k vozům s dieselovým motorem. Macron by chtěl k roku 2040 dieselová auta úplně zakázat. Jenže francouzský stát řadu let lidi k nákupu dieselů naopak povzbuzoval. Třeba v roce 2016 tvořily diesely 62 procent všech aut ve Francii. U dodávek a malých náklaďáků to bylo 95 procent. Takže není divu, že spousta lidí nové pravidlo bere jako zradu. Pro Macrona a jeho ministry není zřejmě žádný velký problém pořídit si nové auto. Ale pro spoustu lidí, kteří mají hluboko do kapsy, to těžké je. Mnozí chudí nebudou moci ani pracovat, zvlášť když nebudou mít k dispozici spolehlivou veřejnou dopravu. Spousta starých lidí se nedostane do obchodu ani k lékaři.

SH: Stejný problém máte třeba v Německu. Je skvělé, že řada německých měst zakazuje používání dieselových vozů. Ale máte představu o tom, kam je budou vyvážet? Hlavně na Balkán a do zemí východní Evropy. A těm lidem nemůžete vyčítat, že si koupili diesel – je to přece levnější, a beztak už žijí v pochybných životních podmínkách. Tak je to s kapitalismem vždy – nejenže se společnost západní Evropy rozděluje zevnitř, na bohatá města a chudé vesnice, je tu ještě dělení na střed a periferii celé Evropské unie.

Podle výzkumů dýchají lidé v jihovýchodní Evropě, odkud sám pocházím, větší množství jedovatých částic než ti, kteří žijí v západní Evropě, a to kvůli znečišťování ovzduší. Když se podíváte na mapu, uvidíte, že Německo, Francie, Belgie, Portugalsko, Španělsko a některé části Velké Británie mají lepší kvalitu vzduchu, kdežto v Chorvatsku, Maďarsku, Rumunsku, Srbsku, Bulharsku a Polsku je vzduch naopak toxický. Teď v průběhu zimních měsíců se ze znečištěného ovzduší v Sofii nebo v Sarajevu stává nová norma. Takže zatímco západní Evropa míří k „přechodu na zelenou“, ekonomiky zemí východní Evropy jsou stále těžce závislé na využívání uhelných rezerv. A zároveň navzdory iniciativě Enregiewende zůstává Německo závislé na dovozu fosilních paliv. Pokud tohle všechno zvážíme, vidíme, že řešením současných problémů není celonárodní „přechod na zelenou“. Potřebujeme novou evropskou zelenou dohodu, jak doporučuje DiEM25. Kromě toho potřebujeme i novou světovou zelenou dohodu.

V nedávném příspěvku jste obhajovala koncept lexitu: tedy brexitu organizovaného tak, aby chránil obyčejné lidi. Také jste vyjádřila podporu Jeremymu Corbynovi, když místo k druhému referendu o brexitu vyzýval k všeobecným volbám. Co podle vás Corbyn může dělat?

PA: Je důležité, aby Evropská unie byla důkladně a od základu reformována. Evropa si zaslouží mnohem lepší způsob organizované spolupráce. A rozhodně bych podpořila Británii v jejím úsilí vytvořit pro Evropu nějakou alternativu. Alternativou však není uchýlit se k nacionalistickým tendencím. Jediná cesta ke svobodě vede skrz společný boj těch neprivilegovaných. Včetně pracujících cizinců. Aktuální dohoda, kterou navrhuje premiérka Theresa Mayová, takovou alternativu nenabízí. Dokonce jsem v nadsázce říkala, že i já bych byla schopná vyjednat lepší podmínky než tuhle hloupou dohodu. S Hollywoodem jsem jednala celá desetiletí. Hlavního vyjednavače Evropské unie Michela Barniera bych zvládla. Viděli jste, jak Theresa Mayová nedokázala vystoupit z auta, když venku čekala kancléřka Merkelová? Dokonalá metafora pro brexit. V takové situaci není řešením druhé referendum, ale všeobecné volby. A já doufám, že se Jeremy Corbyn stane příštím premiérem.

SH: To je dobrá otázka, co Corbyn bude schopen udělat. Podle mého názoru není řešením uchýlit se k národní politice. Labouristé musí nadále úzce spolupracovat s ostatními pokrokovými silami v Evropě. Pokud se tato hluboká krize EU nevyřeší, obávám se, že se situace bude dál zhoršovat. Takže místo jednoduchého řešení v podobě lexitu potřebujeme více nadnárodní politiky. Je nutné překročit národní úroveň.

Společně tvoříme mainstream!

V případě brexitu a protestů žlutých vest se začali ozývat i lidé, o kterých se v těchto souvislostech normálně nepíše. Třeba to, že se Pamela k těmto tématům také vyjadřuje, bylo navzdory její aktivistické minulosti pro některá média překvapením. Proč?

SH: Mě překvapuje jedině to, že to vůbec někoho překvapuje. Vždyť Pamela byla řadu let aktivní v nejrůznějších kampaních. Chápu, že si lidé Pamelu stále spojují s Pobřežní hlídkou a Playboyem, takže je může zaskočit, že má svůj názor na brexit nebo žluté vesty, ale nespočívá právě v tom ta nádhera? Pobřežní hlídku týdně zhlédlo 1,1 miliardy lidí ve 148 zemích – kdyby tento televizní seriál poskytl Pamele platformu k vyjádření a navíc jí umožnil zasáhnout do současné zoufalé politiky, pak bychom to měli uvítat.

Dodnes si pamatuji, jak jsme v devadesátých letech během války v Jugoslávii se sestrou sledovali Pobřežní hlídku a že pro nás – děti ze země, která se před našimi zraky rozpadala na kusy – byla televize častým únikem do světa možností a vytoužené budoucnosti. V případě Pobřežní hlídky to byla alternativní realita „šťastných devadesátek“. V době, když už reálný socialismus skončil, jsme byli na cestě za reálným kapitalismem. Ano, Pobřežní hlídka byla samozřejmě samý žralok, masový vrah a zemětřesení. Ale pro děti z Jugoslávie představovali plavčíci Mitch Buchannon a C. J., kteří střežili nádherná kalifornská pobřeží, ztělesnění „konce dějin“. Jako malé děti jsme pochopitelně netušili, co znamená „konec dějin“. A ani jsme nevěděli, že Pamela se poprvé objevila na obálce Playboye v roce 1989 – v roce, kdy Francis Fukuyama vydal svoji slavnou esej. Neměli jsme ani tušení, že poválečný přechod z komunismu na kapitalismus neudělá z naší části Evropy novou Kalifornii. Přesto v naší generaci není nikdo, kdo by Pobřežní hlídku nesledoval. Kultura se bez popkultury neobejde.

Připadáte si zodpovědná za využívání své veřejné platformy k vyjádření se k těmto kauzám?

PA: Hodně podobných příběhů znám třeba ze Zimbabwe. Pobřežní hlídku tam sledovali místní lidé. A to samé na mnoha nebezpečných místech po celém světě. My jsme jen nevěděli, že na tato místa svým způsobem také pronikáme – s tím snem o dobrém životě. Pláž. Kalifornie. Únik. Byla jsem toho součástí. Ale teď mi to poskytuje privilegium a příležitost projevit svůj názor na mnoho záležitostí. Nedávno mě Deutsche Welle požádala o podporu kampaně k sedmdesátému výročí Všeobecné deklarace lidských práv OSN a článku 19, který deklaruje svobodu projevu. Mluvila jsem o Julianu Assangeovi, který je stále v detenci a hrozí mu, že ho vydají do USA. Je moje odpovědnost o těchto věcech mluvit. Každý ji má. Bez svobody projevu a nezávislé žurnalistiky, včetně organizací typu WikiLeaks a whistleblowerů, nemáme šanci změnit svět k lepšímu.

Aktivně jste se zúčastnila humanitární pomoci po zemětřesení na Haiti a nedávno jste se zapojila i do dalších aktivit. Jaký politický aktivismus momentálně podporujete? Jaké publikace čtete? Jací myslitelé nebo spisovatelé vás nejvíce ovlivnili?

PA: Čtu knihy, sleduju filmy, učím se francouzsky, cestuji po celém světě – je to záhadné a úžasné místo, zároveň však velmi znepokojující. Znepokojuje mě změna klimatu. Vyhynutí živočišných druhů. Stále aktivně podporuji organizaci Sea Shepherd a organizace na pomoc uprchlíkům. A často myslím na Juliana Assangea, zvlášť teď v období Vánoc, kdy se každý setkává s rodinou a přáteli, ale on nemůže. Myslím, že je to všechno propojené. Víc se zabývám Evropou, místem, které miluji. Když jsem byla v posledních několika dnech v Itálii, krátce před tím, než jsem se vyjádřila k vládě Mattea Salviniho, četla jsem esej Umberta Eca z roku 1995 s názvem Věčný fašismus. V ní vyjmenovává čtrnáct obecných vlastností fašismu, jehož systém podle Eca nedržel pohromadě. Takže hovoří o „urfašismu“ a jevech, jako jsou kult tradice, strach z odlišnosti, vemlouvání se frustrované střední třídě, posedlost spiknutím, opovržení slabými a mužnost. Podívejte se na lídry, jako je Trump, Bolsonaro a Salvini, a přesně tyto rysy uvidíte. V reálném čase ničí Amazonii, Arktidu a celou planetu. A žádná planeta číslo dvě pro nás neexistuje.

SH: S výjimkou bílých libertariánských utopistů ze Silicon Valley, kteří můžou utéct na Mars, zatímco my ostatní budeme žít ve skutečně existující dystopii. Myslím, že Pamela má pravdu. Ať už to nazvete postfašismem jako Enzo Traverso, nebo tomu budete říkat urfašismus jako Umberto Eco, skutečnost je taková, že fašismus nikdy nevymřel. A fašismus je jen krůček od vytvoření „osy ochotných“ mezi Itálií, Německem a Rakouskem, jak navrhl současný rakouský premiér Sebastian Kurz. Přičtěte k tomu ještě technologické pokroky a automatizaci, od Silicon Valley po Cambridge Analytica, a dostanete výbušnou kombinaci, z níž může vzejít něco ještě horšího než tradiční fašismus. Asi nejlepším příkladem, který ztělesňuje zmíněný urfašismus, je italský básník a podněcovatel války Gabrielle D’Annunzio, který okupoval chorvatské přístavní město Rijeka. Vymyslel tam bizarní fašistickou utopii, která obsahovala všechny vlastnosti fašismu v kombinaci s osvojením nových technologií. Prakticky vymyslel „balkonové projevy“, které si pak osvojil Mussolini, a také vymyslel fašistickou podobu „narkokapitalismu“: stát Fiume byl samá droga.

V řadě zemí je na vzestupu ultrapravice, ale zároveň se v nich radikalizuje levice, což ohrožuje staré politické jistoty. Co za tím je?

SH: Jerome Roos navštívil hořící pařížské ulice a po návratu publikoval vynikající analýzu, podle níž hnutí žlutých vest zlikvidovalo staré politické kategorie. Ty představují jak nebezpečí, tak příležitost. Připomněl nám krásný citát revolucionáře Saint-Justa, který řekl: „Současný řád je ne-řádem budoucnosti.“ Bohužel po všech těch „jarech“, co jsme dosud zažili, to musíme otočit naruby a zeptat se, co když se současný ne-řád změní v nový řád budoucnosti? Onen „výjimečný stav“ je napříč Evropou už pravidlem – nikoliv výjimkou. Po protestech proti G20 v Hamburku začaly evropské vlády prosazovat zavedení celoevropského registru aktivistů. Trochu to připomíná Minority Report – jde o zachování pořádku. Anebo anarchii moci, jak by řekl Pasolini.

PA: Souhlasím se Srećkem. Jak jsem už řekla, když jsem se mluvila o žlutých vestách: jde o to, jestli tyto nepokoje mohou být konstruktivní, a co přijde druhý den – mohou progresivci ve Francii a na celém světě využít tuto energii tak, aby se místo násilí začaly vytvářet rovnostářské společnosti? Byl to výstražný signál. Sama sním o nové společnosti, v níž si lidé budou naplno užívat literaturu a umění. Jsme odpovědní za to, jestli svá srdce a duše naplníme hudbou a uměním, anebo hraním na playstationu. Spojení mezi lidmi upadá. Až zapomeneme, jak milovat, začneme jeden druhého ztrácet. Jsem pro to, abychom bojovali společně. A společně se jeden od druhého učili.

Z anglického originálu Pamela Anderson on Europe’s Turmoil, publikovaného na webu jacobinmag.com, přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image