Rosalía: svět motorů a mileniálského flamenca

Mladá katalánská zpěvačka těká mezi Goyou a driftováním na parkovišti. Přitom proměňuje podobu globálního popu.

Stačilo by škrtnout sirkou, aby všechno shořelo. Rosalía se v rudých šatech noří do benzínového močálu, za ní se tyčí věž z odstavených motorů. Plamen ale v posluchači rozhoří její svůdná španělština a hlas s až operním rozsahem, který protínají zvuky driftování, zážehů motorů a túrování. V nejnovějším videoklipu z loňského alba El mal querer o obsesivní, zničující lásce tančí Rosalía v motorkářské kombinéze a ujíždí na motorce do neznáma. Katalánská zpěvačka, které se přezdívá „Rihanna flamenca“, překládá tento tradiční žánr s kořeny v době plaveb Kryštofa Kolumba dnešním mileniálům po svém: spojuje zevlování na parkovištích s globalizovaným popem ze streamovacích serverů. „Je to hudba spojená s mou kulturou, ale také se zbytkem světa,“ řekla Rosalía v rozhovoru pro New York Times. Faktem je, že její počty zhlédnutí jejích videoklipů téměř dosahují počtu obyvatel osmačtyřicetimilionového Španělska a hit Malamente získal loni dvě Latin Grammy.

Zatímco puristé se chtějí neustále obracet do minulosti flamenca, katalánská zpěvačka mu už rýsuje budoucnost.

Díky službám jako Spotify se hyperlokální žánr a španělština dostávají k desítkám milionů posluchačů propojených vlákny playlistů, což ovlivňuje také vkus globálního publika. Průlomové album Rosalíe působí jako manifest dnešní katalánské identity. Vzniklo podle motivů příběhu o dívce Flamence ze 13. století, přičemž každá píseň tvoří jednu kapitolu a má vlastní videoklip. Potkává se tu křesťanská symbolika, býčí zápasy a odkazy na Goyu s realitou průmyslových zón, kde místní borci předvádějí svá vytuněná auta, a sídlišti, po kterých se prohánějí skejťáci. „Moje město je hodně industriální, kamioňáci jsou součástí mé tvorby. Stejně jako zážitky z nedělních mší, na které mě brala matka,“ říká Rosalía.

Šestadvacetiletou hvězdu přizval ke spolupráci Pharell Williams, zpívá na nové desce producenta Jamese Blakea a její koncerty pravidelně navštěvuje španělský režisér Pedro Almodovár, který ji rovnou obsadil do svého nového filmu. Zpěvačka ale promlouvá především k mladým lidem vyrůstajícím ve Španělsku: stala se symbolem nezávislosti a hrdinkou generace poznamenané ekonomickou krizí v roce 2008, pro niž se budoucnost stala strašákem.

Spolknout svoji pýchu

Malé městečko Sant Esteve Sesrovires, odkud Rosalía Vila Tobella pochází, dýchá pro automobilový průmysl. Obří továrna Seat nedaleko dálnice zaměstnává přes 12 tisíc lidí z blízkého okolí, motorismus ale intenzivně ovlivňuje i život zdejších teenagerů, kteří pořádají závody na parkovištích a poslouchají hlasitou hudbu z autorádií. „Jako by mi prostřelil srdce šíp,“ vzpomínala Rosalía na chvíli, kdy poprvé jako třináctiletá školačka slyšela flamenco v podání slavného sedmdesátkového zpěváka Camaróna Dela Islu kombinujícího flamenco s bigbítem. „Měl hlas jako zvíře.“ Silný zážitek ji přivedl na hodiny zpěvu a tance. V šestnácti se jí ujal José Miguel Vizcaya, pod přezdívkou El Chiqui známý jako učitel flamenca. Dril a občasné vystupování po barech ji dovedlo až na katalánskou hudební fakultu, kde lze studovat techniku a historii flamenca jako vysokoškolský obor – ovšem náročné přijímačky zvládne málokdo a ročně přijmou jen jediného studenta.

Flamenco se tu bere velmi vážně. Konzervativní žánr, který je ve své nejčistší podobě chráněnou památkou UNESCO, spojuje melancholii a zemitost blues s operní precizností a mísí vlivy několika kultur: evropské, arabské, židovské a romské. Staleté tradice, normy a postupy jsou posvátné. „Naučit se zpívat flamenco znamená spolknout svoji pýchu,“ vysvětlovala Rosalía v rozhovoru pro New York Times. Tradici se ovšem vymyká už tím, že je producentkou, zpěvačkou a tanečnicí v jednom. Na své první desce Los Ángeles z roku 2017 přenesla flamenco z prostředí cikánských kočovných výprav a venkova k nočním dobrodružstvím ve městě, ale pořád se držela písniček s akustickou kytarou, kde byl nejvýraznější její autentický hlas, schopný obsáhnout všechny emoce. „Ve flamencu je všechno. Spiritualita, věrnost, pokora, hrdost. Během dospívání mě ty emoce inspirovaly, všechny ty expresivní barvy.“

Ale její rejstřík je ještě mnohem rozsáhlejší. Rosalía obdivuje experimentální zpěvačky jako Kate Bush nebo Björk a po jejich vzoru se na druhé desce El mal querer odvázala: flamenco tu mísí s R&B, trapem a reggaetonem, školený zpěv deformuje autotunem a doplňuje ho o samply z písní Justina Timberlakea, Destiny’s Child a mistra intimního diska Arthura Russella, ale také o zvuky tříštícího se skla a pískání pneumatik. „Miluju flamenco, ale o jakémkoli žánru přemýšlím jako o sněhové kouli. Musíte s ní zatřást, aby se něco začalo dít,“ svěřila se Rosalía, která ovšem ví, že takový eklektický přístup s sebou nese jistá rizika.

Flamenco je spojené s romským obyvatelstvem na jihu země v Andalusii a Katalánce Rosalíi nyní puristé vyčítají, že jejich styl vykrádá a špatně napodobuje andaluský přízvuk. Romské komunitě se zase nelíbí, že si vypůjčuje estetické prvky jako účesy a náušnice, ale nemluví o komplikované historii regionu i hudebního žánru. „Je to mix. Tahle hudba není o rase a není ničím ohraničená,“ brání se Rosalíe.

Vychýlení popového kompasu

„Myslím na tvůj pohled, který je jako kulka do hrudníku,“ zpívá Rosalía o žárlivosti v refrénu melancholické písně Pienso en Tu Mirá. Album El mal querer (v překladu název znamená Zhoubná touha) je založené na středověkém příběhu o ženě, která se nešťastně vdá a její muž ji uvězní ve starém mlýnu. Jmenovala se tak i její bakalářská práce o historii flamenca, která jí rovněž dodala sílu vzepřít se tradicím. Na svém albu Rosalía staré vyprávění i žánr aktualizuje – přenáší ho do prostředí překladišť, autoservisů a dálničních odpočívadel. Ve videoklipu ke zmiňovanému tracku na ni míří parta pouličních gangsterů puškami a drží jí mačety u krku, Rosalía si ale nabíjí pušku býčím okem a je jasné, že se nenechá nikým ovládat. „O příběhu Flamenky jsem přemýšlela až až antropologicky: změnil se po stoletích nějak způsob, jakým milujeme a chováme se k lidem? Nebo je to pořád stejné?“

Emoce, které Rosalía předkládá globálnímu publiku ve španělštině, jsou univerzální a porozumíte jim i bez znalosti jazyka. Masový úspěch desky odhaluje nové poměry v popovém průmyslu. Přinesla je expanze streamovacího gigantu Spotify do Latinské Ameriky v roce 2016 a úspěch hitu Despacito o rok později, který láme rekordy na YouTube a blíží se k šesti miliardám poslechů. Spotify to podle statistik z poloviny minulého roku přineslo přes osm milionů předplatitelů a ukázalo se, že ze 180 milionů současných uživatelů Spotify žije pětina v Latinské Americe. Podle serveru Billboard za to může i fakt, že publikum je mladé: přes polovinu populace je mladší třiceti let.

V minulém roce podle statistik YouTube vedl reggaeton a v prodejních žebříčcích bodovali se španělsky zpívanými hity především portorický rapper Bad Bunny, reggaetonový zpěvák J Balvin z Kolumbie a jako jediná Evropanka Rosalía. Monstrózní festival Coachella dokonce do letošního line-upu zařadil celou latino sekci, kde všichni zmínění vystoupí. A Rosalía bude headlinerkou letošní Primavery. Latino vlivy do mainstreamu poslední dekádu proudí také ze scény experimentální elektroniky a klubové hudby: trojičkovým rytmem tresillo infikoval pop venezuelský producent Arca a podobný skok by mohla udělat i dvaadvacetiletá katalánská producenta Bad Gyal, která podobně jako Rosalía zpívá v kulisách parkovišť a billboardů u dálnic.

„Mladí lidé neberou flamenco jako něco starého, je to pro ně cool. Tahle hudba přitom existuje jenom tady. Je to důležitá část naší kultury a toho, jak se vyjadřujeme,“ vysvětlovala Rosalía pro Pitchfork. Nejen její úspěch přitom ukazuje, že dnešní popové mechanismy upřednostňují lokální ingredience, které se díky novým distribučním možnostem dostávají na globální tržiště. Což je naprosto opačná situace oproti předchozím dekádám, kdy se etnická identita přizpůsobovala parametrům západního popu a vytvářela předvídatelnou monokulturu. Dnes je hudba mnohem víc spjatá s lidmi a hlavní roli hraje, odkud zpěvačky a zpěváci pocházejí a jak je formovala místní kultura. „Trpělivost, hlavně trpělivost. Jsou to čtyři roky a stále neumím zpívat. Pět let, pořád nic. Musím vydržet. Ve flamencu je věk plus, nejlepší zpěváci jsou ti starší. Takže mám na celý život co se učit,“ bilancovala Rosalía, která tradiční žánr a své kořeny bere jako základ, který doplňuje o drobné detaily popových trendů. Zatímco puristé se chtějí neustále obracet do minulosti flamenca, katalánská zpěvačka mu už rýsuje budoucnost.

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image