Trumpovi o lidská práva Venezuelců nejde

Ve středu 23. ledna nabrala situace ve Venezuele nový směr poté, co se do té doby téměř neznámý představitel opozice Juan Guaidó označil za prozatímního prezidenta země. USA, Kanada, Brazílie, Chile, Kolumbie a Peru jej okamžitě uznaly za legitimního prezidenta, kdežto Rusko, Čína, Bolívie a Kuba trvají na tom, že prezidentem je Nicolás Maduro. Guaidóa odmítá uznat za prezidenta také mexický prezident Obrador, který preferuje dialog mezi Madurem a opozicí. Evropská unie se zprvu tvářila zdrženlivě, nyní však dala Madurovi osmidenní ultimátum na vyhlášení voleb. Pokud tak Maduro neučiní, uzná EU Juana Guaidóa prozatímním prezidentem. Maduro však vypsání nových voleb odmítl. Guaidó je prezidentem Národního shromáždění, které po parlamentních volbách v roce 2015 ovládla opozice. Prezident Maduro na úspěch opozice zareagoval tím, že odvolal soudce Nejvyššího soudu a dosadil tam lidi, kteří jsou mu nakloněni. V létě roku 2016 pak zbavil Národní shromáždění některých pravomocí (například dozoru nad ekonomickými otázkami země) a o rok později vytvořil nový vládní orgán zvaný Ústavodárné shromáždění, který má pravomoc přepisovat venezuelskou ústavu. Těmito kroky se Maduro téměř zbavil opozice a mnozí jej po těchto krocích označují za diktátora.

Stupňování autoritářství 

Venezuelská opozice se odvolává na to, že Maduro vyhrál volby, které proběhly vloni na jaře, nelegitimně. Madurova inaugurace proběhla 10. ledna, na což zareagoval předseda Národního shromáždění tím, že se sám prohlásil prozatímním prezidentem. Pokud nemá země prezidenta, pak se podle venezuelské ústavy z roku 1999 stává prozatímním prezidentem předseda Národního shromáždění. Guaidó tvrdí, že Maduro není legitimní prezident, protože vyhrál ve zmanipulovaných volbách. Tím pádem je Venezuela bez prezidenta a může dojít ke zmíněného kroku.

Maduro nepochybně projevuje autoritářské tendence. Avšak tlak USA na venezuelskou vládu, hlásící se k bolívarské revoluci, nemá s lidskými právy ani se svobodou Venezuelanů nic moc společného.

Jenže je tu i druhá strana mince. Už od vítězství tzv. bolívarské revoluce, tedy od zvolení Huga Cháveze, se Venezuela potýká s nepřátelstvím USA. Washington vždy podporoval pravicovou opozici, která se několikrát pokusila chopit vlády nedemokratickými cestami. V roce 2002 se opozice pokusila o puč, Chávez byl krátce zadržen, ale následně svými příznivci osvobozen. Přestože Chávez býval na Západě démonizován jako diktátor, všechny volby a referenda vyhrál ve zcela férových volbách. Jak již ale bylo zmíněno, u Chávezova nástupce Madura je situace jiná. Po smrti Cháveze vyhrál Maduro volby v roce 2013 jen velmi těsně. Tyto volby byly sice mezinárodními pozorovateli uznány za právoplatné, avšak volby v roce 2018, které vyvolaly nynější situaci, již proběhly za neférových podmínek. Řada členů opozice byla pozatýkána nebo raději odešla ze země. Volby proběhly bez přítomnosti mezinárodních pozorovatelů.

Maduro nepochybně projevuje autoritářské tendence. Avšak tlak USA na venezuelskou vládu, hlásící se k bolívarské revoluci, nemá s lidskými právy ani se svobodou Venezuelanů nic moc společného. Již v březnu roku 2015 totiž označil Barack Obama Venezuelu za hrozbu pro národní bezpečnost USA. Ve skutečnosti by tomu ale mělo být naopak. Toto absurdní prohlášení totiž legitimizovalo zavedení amerických sankcí. Obama sice sehrál pozitivní roli v ukončení sankcí proti Kubě, současně však vystupňoval politiku proti Venezuele. Rada OSN pro lidská práva považuje americké sankce proti Venezuele za nelegální. Eskalace situace ze strany USA pokračovala po zvolení Donalda Trumpa prezidentem. Podle CNN se vysoce postavení venezuelští vojenští důstojníci tajně sešli s americkými diplomaty minimálně třikrát – dvakrát v roce 2017 a jednou v roce 2018.

Během posledních dvou let došlo také k několika pokusům o teroristické útoky. Můžeme jen spekulovat, nakolik o nich USA věděly a zda je podpořily, či nikoli. V létě 2017 došlo k pokusu o útok unesenou helikoptérou na budovu nejvyššího soudu v Caracasu. V srpnu 2018 se během vojenské přehlídky udál pokus o atentát na prezidenta Madura pomocí dronu. Z podílu na útoku pak venezuelská vláda obvinila sousední Kolumbii. Trump navíc od léta 2017 otevřeně hrozí Venezuele vojenskou intervencí. Nebezpečná reminiscence na Bushovu „osu zla“ se nabídla poté, co na podzim Trumpův poradce John Bolton označil Venezuelu, Kubu a Nikaraguu za „trojku tyranie“.

Zmařené pokusy o dialog

V létě roku 2017 vznikla rovněž iniciativa, která má oficiálně pomoci vyřešit venezuelskou ekonomickou a humanitární krizi mírovou cestou. Tzv. Grupo de Lima (Limská skupina) byla založena v peruánském hlavním městě a jejími členy se stalo dvanáct států Latinské Ameriky. Později se připojily ještě Guyana a Svatá Lucie. Za Mexiko podepsal tuto iniciativu bývalý prezident Enrique Peña Nieto. Pod novým levicovým prezidentem by Mexiko zřejmě nic podobného nepodepsalo. Nynější prezident López Obrador sice ze skupiny nevystoupil, nicméně zastává jiná stanoviska než většina členů. Mexiko neuznalo legitimitu Guaidóa jako prozatímního prezidenta a volá po rozhovorech mezi vládou a opozicí. Maduro je těmto rozhovorům nakloněn, zatímco opozice je striktně odmítá. Je totiž dost pravděpodobné, že jestřábi zahraniční politiky USA si stejně jako venezuelská opozice nepřejí, aby se nějaké rozhovory vůbec vedly. Přejí si pouze úplný konec chávismu.

Ironií je, že mnozí z členů tzv. Limské skupiny mají sami dost velké problémy s dodržováním demokratických principů. Zemí, která je nejvíce hlasitá a okamžitě uznala opozičního prezidenta Guaidóa, je Brazílie. Právě v Brazílii se přitom odehrál parlamentní puč, který odstranil demokraticky zvolenou Dilmu Roussefovou a následně uvěznil favorita voleb a někdejšího prezidenta Lulu. Také v Guatemale vládne značně nedemokratický autoritářský režim. S velmi zajímavým článkem k této otázce přišel internetový server The Intercept. Podle jedné z jeho investigativních reportáží financuje americká vláda skrze své think tanky, jako je třeba Atlas Network (think tank propojující největší volnotržní korporace), další think tanky působící v Latinské Americe, které usilují o konec levicových vlád. Takto se pomocí pestré škály způsobů ovlivňování veřejného mínění (včetně bloggerů) pracovalo na očernění brazilské Strany pracujících (což vedlo ke zvolení Bolsonara), nebo ve prospěch pravicového kandidáta Macriho v Argentině. To samé se samozřejmě v posledních dvaceti letech dělo i ve Venezuele.

Nepřekonaná závislost na ropě

Vládě USA nevadí autoritářští prezidenti, pokud jsou nakloněni byznysu nadnárodních korporací a neoliberální politice. V roce 2009 byl za podpory tehdejší americké viceprezidentky Hillary Clintonové pučem odstraněn progresivní honduraský prezident Manuel Zelaya. Postoj americké politiky vůči jejímu „zadnímu dvorku“, dokonale ukazuje Trumpův výběr osoby, která má dohlížet na demokracii ve Venezuele. Je jí Elliott Abrams, nechvalně známý politik, který jakožto asistent pro lidská práva za Reaganovy éry obhajoval polovojenské jednotky a eskadry smrti, jež páchaly zrůdné válečné zločiny na území Nikaraguy, Hondurasu a El Salvadoru. Abrams byl také usvědčen ve skandálu Iran Gate, kdy byly z ilegálního prodeje zbraní Íránu financovány jednotky rebelů Contras v Nikaragui. Křivě o této kauze vypovídal v Kongresu a byl shledán vinným. Nakonec ho omilostnil H.W. Bush. Tento politik také údajně dal zelenou puči proti Chávezovi v roce 2002 a výrazně lobboval za invazi do Iráku v roce 2003. Je zajímavé, že na demokracii ve Venezuele má dohlížet muž, který se ji v roce 2002 pokusil zničit.

Venezuela se nachází ve vleklé ekonomické krizi. Zřejmě největším selháním Huga Cháveze bylo to, že nediverzifikoval ekonomiku země, která tak naprosto závislá na exportu ropy. Na grafu makléřské firmy Torino Capital můžeme vidět srovnání ropných průmyslů Kolumbie, věrného spojence USA, a Venezuely po pádu cen ropy. Přestože krize přinesla pokles produkce ropy v obou zemích, po uplatnění amerických sankcí se začala ekonomická krize Venezuely dále prohlubovat a produkce ropy klesat. Naproti tomu situace v Kolumbii se začala výrazně lepšit, jakmile se ceny ropy stabilizovaly. Všechny problémy Venezuely rozhodně nelze svádět na USA, nicméně je velmi důvodné se domnívat, že bez amerických sankcí by se venezuelská ekonomika byla schopna alespoň stabilizovat. Polarizaci společnosti a protesty v zemi by to určitě nevyřešilo, ale pravděpodobně by se dané problémy zmírnily.

Autor je publicista.