Zemřel teolog živého Boha Milan Balabán

4. ledna zemřel ve věku nedožitých 89 let významný teolog, nevšední myslitel a signatář Charty 77 Milan Balabán.

„A co myslíš ty?“ šedivý stařík s živýma očima se otočí na jednoho ze studentů sedících v kruhu posluchárny. Od profesora ho dělí lavice, ale před přímou otázkou se za ni nejde schovat. Ani za naučené odpovědi, obecné pravdy nebo nezúčastněné „nevím“. Nejde tu o jednu správnou odezvu, probíhá tu dialog, který má být především živý a upřímný. Řeč o Bohu se mění v řeč o základu života, řeč o utrpení a lásce, řeč vycházející z lidské zkušenosti a v ni ústící.

Balabánův Bůh se umí nechat svým stvořením a zvláště člověkem překvapit, dojmout a místy i pohnout k činu.

Jsme na hodině Milana Balabána, který se nevyhýbá existenciálním tématům. V horních patrech fakulty prolezlé kalvinismem s námi čte Nietzscheho a hřímá, že přeci jen existuje něco mimo dobro a zlo. Mezi studenty a studentky evangelické teologie pravidelně usedají i lidé z jiných oborů a výuka končí v přízemí v kavárně. Hebrejština, pro Milana Balabána klíčový jazyk a životní láska, se na rozdíl od latiny a řečtiny vine jako pramen a překračuje naše našprtané tabulky. Jména částí těl se používají jako slovesa, z písmen Božího jména lze sestavit obraz člověka. Poznávat a fyzicky milovat je stejné sloveso. Láska je pro Balabána vždy vtělená, činná a tělesná, jeho přednášky nikdy neoddělují erós a agapé. Někdy mluví řečí těla, tu předvádí zahalenou Isis v koutě, jindy vášnivě gestikuluje, deklamuje a víří. Často provokuje, nikoli ovšem samoúčelně. Z jeho přednášek dýchá nesentimentální láska k životu a jeho přesahu. „Milovat je úplně se druhému vydat, žádné resty v kufru. Je to vlastně nemožné – jako bychom měli vyjet autem na vrchol skleněné hory. Napodobit Hospodina, který říká: Milováním věčným miluji tě. (Jr 31,3). Milování není citové rozpoložení, výlev, vášeň. Je to příkaz odjinud. Ty človíčku milující svou čočovičku (Gn 2ř,34), jdi do dobrodružství lásky, jinak ti dojde dech: dodýcháš,“ napsal Balabán v Kořenech a květech biblických pojmů.

Proti ztrátě ideálů

Milan Balabán byl evangelický teolog, farář a básník. Narodil se v roce 1929 na území tehdejší polské obce Boratín do rodiny evangelického faráře, který zde působil mezi volyňskými Čechy. V době totality se zapojil do protirežimních aktivit, podepsal Chartu 77 a ztratil státní souhlas potřebný k vykonávání farářského povolání. Knižně vyšly jeho deníkové zápisy z let 1982 až 1985 Cestami kulhavého Jákoba, ve kterých popisuje roky, kdy pracoval v dělnických profesích. Vymezuje se zde proti ztrátě ideálů v kontextu panujícího režimu i proti církevnímu triumfalismu, který občas zahlédne například v katolickém hnutí okolo Velehradu. Zapisuje si také těžké sny o výsleších a pronásledování tajnou policií. A bedlivě sleduje společenské události: „Zpráva z Rudého práva: Polský sejm schválil rozpuštění odborových svazů v zemi. Tím postavena jak dělnická, tak rolnická Solidarita mimo zákon. Je mi smutno, je mi zima. Je mi zima. Má smysl naděje, dnes, v naší konstelaci mocenské, když naděje tak odzdola jdoucí a tak dělnická byla trhem vzpupné ruky smetena ze stolu?“

Značná část Balabánových studií probíhala v polooficiálních strukturách. Sám založil Starozákonní seminář a podílel se také na bytových seminářích s Egonem Bondym, Milanem Machovcem nebo Radimem Machovcem. Po sametové revoluci získal doktorát na základě práce předložené již před osmnácti lety. Na své domovské fakultě se později stal vedoucím katedry religionistiky a získal profesuru. Jeho záběr byl široký, od jeho milovaného hebrejského myšlení přes důvěrnou znalost jiných světových náboženství až k různým mystikám. Zvlášť bylo pro jeho myšlení podstatné setkání poezie a teologie – ostatně sám byl básníkem, celý život poezii psal a ke stáru i publikoval.

Byl to požehnaný život

Protestantská teoložka Dorothee Sölle si ze setkání s židovským myslitelem Martinem Buberem odnesla poznání, že není možné mluvit o Bohu pomocí logiky. Teologie po Osvětimi už nikdy nemůže být taková jako dříve, tvrdila. Sölle a Buber došli k závěru, že není možné o Bohu mluvit „logicky“, ale jen poeticky, v básních, nikoli v logických konstrukcích. Toto východisko s nimi sdílel i Balabán, poháněný svými hebrejskými objevy. Právě hebrejské myšlení bylo pro Balabána v napětí s helénskou metafyzikou, jejíž terminologii si briskně osvojilo i křesťanství. Hebrejské myšlení mu bylo opakem myšlení definujícího, a tudíž uzavřeného. Toto myšlení bylo poetické, soucitné a zachovávalo si pokoru před tajemstvím, vycházelo z kořenů biblických pojmů a neuchylovalo se k jednoznačným řešením. Bylo opakem veškerého fundamentalismu. Dokázalo zachytit intimitu a nesamozřejmost setkávání s přesahem. Balabán nabádal ke komplexnějšímu, nedefinitivnímu náhledu na duchovní oblast života. Odtud pramenil i jeho spor s teologickými kategoriemi „vše-vědoucnosti a vše-mohoucnosti“, které považoval z biblického hlediska za problematické.

Balabánův Bůh se umí nechat svým stvořením a zvláště člověkem překvapit, dojmout a místy i pohnout k činu. Přes vyhrocený personalismus však bylo Balabánovi jasné, že ani jednoduchý teismus není tak úplně odpovědí. Známá je jeho teze, že správnou otázkou po Bohu není „Kdo?“ nebo „Co?“ ale „Kam?“. Bůh je cesta, směřování a přesah. A vždy zahrnuje konkrétní živou skutečnost. Právě tyto náhledy přivedly tohoto nevšedního myslitele v pozdním věku k promýšlení ekologických otázek. O jeho teologické otevřenosti svědčí i skutečnost, že se zevrubně věnoval tématu žen a ženství v Bibli. A také jeho intenzivní zájem o jiná náboženství, plný respektu a úcty. Balabánův život byl ve znamení lásky a oddanosti živému Bohu. Biblicky řečeno: byl to život požehnaný.

Autoři jsou publicisté.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image