Hnutí gilets jaunes (žluté vesty) otřásá francouzskou politikou. Už pár měsíců chodí po celé Francii každý víkend stovky, často i tisíce lidí do ulic. Slaví neuvěřitelný úspěch a od vlády si vydobyly značné ústupky. Přesto protestují dále.
V roce 2014 vyvolala mediální poprask studie zvaná La France périphérique (Periferní Francie) z pera Christopha Guilluye. Kniha poukazovala na ekonomickou, kulturní a politickou vyčleněnost pracující třídy, která žije převážně mimo velkoměsta – tedy na podmínky, z nichž se zrodil fenomén Žlutých vest. Jak se Guilluy dívá na příčiny a dopady hnutí žlutých vest.
Co přesně máte na mysli, když mluvíte o „periferní Francii“?
„Periferní Francie“ je o geografickém rozložení pracující třídy. Před patnácti lety jsem si povšiml, že většina lidí, kteří náleží k dělnické třídě, žije velmi daleko od velkých globalizovaných metropolí – Paříže, Lyonu nebo Toulouse, ale také mimo Londýn či New York. Náš globalizovaný ekonomický model technicky funguje velmi dobře. Vytváří mnoho bohatství. Avšak ke svému hladkému fungování většinu obyvatelstva vůbec nepotřebuje. Dělníky, a dokonce ani malé podnikatele, kteří žijí mimo velkoměsta, zkrátka nepotřebuje. Paříž vytváří dostatek zisku pro celou Francii, a to samé se děje třeba v Británii. Jenže na tomto principu se společnost vybudovat nedá.
Města jsou nedostupná, a to zvláště kvůli rostoucím cenám bydlení. Metropole dneška jsou jako středověká města.
Žluté vesty jsou tedy povstáním pracující třídy, která v oněch odlehlých lokalitách bydlí. Většinou mezi nimi najdeme pracující lidi, kteří však nijak zvlášť nevydělávají, berou něco mezi tisícem a dvěma tisíci eury za měsíc. Někteří z nich jsou po ztrátě pracovního místa velmi chudí, zatímco jiní dříve patřili ke střední třídě. Spojuje je fakt, že žijí v místech, kde už skoro nelze najít práci. Moc dobře vědí, že i když teď ještě práci mají, zítra se to může změnit, a další místo si nenajdou.
Jaké je kulturní pozadí hnutí žlutých vest?
Nejen, že periferní Francii se vede v moderní ekonomice špatně, ale elity ji také stále odmítají pochopit kulturně. Hnutí žlutých vest je ovšem hnutím 21. století i v tom, že je současně politické a kulturní. Kulturní uznání je v naší době velmi zásadní. Jedním ukazatelem tohoto kulturního rozkolu je i to, že většina moderních a progresivních společenských hnutí a demonstrací je záhy komentována celebritami, herci, médii a intelektuály. Ale nikdo z nich nekvituje žluté vesty. Jejich vzestup znamenal pro kulturní vrstvy v podstatě psychologický šok. Je to přesně ten samý šok, který zažívaly britské elity během brexitu a který stále trvá. Hlasování o brexitu bylo také úzce provázáno s kulturou. Ono nešlo jen o odchod z Evropské unie. Mnoho voličů chtělo politické třídě ukázat, že vůbec existují. A to je podobný záměr, jaký ve žlutých vestách mají Francouzi, kteří teď jasně říkají: „My jsme tu.“ Stejný fenomén vidíme v populistických hnutích po celém světě.
Jak byly pracující třídy vyčleněny?
Všechen růst a dynamika jsou ve velkých městech, ale lidé se tam nemohou jednoduše přestěhovat. Města jsou nedostupná, a to zvláště kvůli rostoucím cenám bydlení. Metropole dneška jsou jako středověká města. Je to, jako bychom se vraceli k městským státům středověku. Je tak trochu úsměvné, že Paříž brzy začne inkasovat od lidí vstupné, stejně jako když ve středověku města lidem účtovala vstupní daň.
Ale existuje i nerovnost ve městech samotných. Pařížská ekonomika potřebuje kvalifikované manažery a profesionály. A také potřebuje dělníky, převážně z řad imigrantů, pro budování průmyslu, služeb atd. Trh je na takovémto demografickém modelu závislý. Problém však je, že existuje i lid mimo tento systém. A „periferní Francie“ je ve skutečnosti většina francouzské populace.
Jakou roli v tom hraje liberální městská elita?
Máme zde novou buržoazii, ale protože je velmi „cool“ a progresivní, vytváří dojem, že už žádný třídní konflikt neexistuje. Je těžké nesouhlasit s hipstery, když tvrdí, že soucítí s chudými a s menšinami. Ve skutečnosti však také nesou vinu na vyřazení pracujících lidí ze hry. Nejen, že nesmírně těží z globalizované ekonomiky, ale také tvoří dominantní kulturní diskurz, který dělný lid vyčleňuje. Vzpomeňte si na „ubožáky“, které zmiňovala Hillary Clintonová. Ve Francii a Británii existuje stejný pohled na věc. Elity a vzdělaní koukají na lid, jako by to byl jakýsi amazonský kmen. Problémem však zůstává, že tento kmen je opravdu velmi početný.
Také reakce střední třídy na hnutí Žlutých vest o mnohém vypovídá: demonstranti byli okamžitě nazýváni xenofoby, antisemity a homofoby. Elity se prezentují jako protifašistické a protirasistické, ale to je jen způsob, jakým hájí své třídní zájmy. Je to argument, kterým se snaží obhájit svůj status, ale přestává jim to fungovat. Elity mají teď poprvé strach. Poprvé čelí hnutí, které normálními politickými mechanismy nelze kontrolovat. Žluté vesty nevznikly z odborů či politických stran. Nemohou být zastaveny, protože zde neexistuje žádné tlačítko „vypnout“. Buď intelektuálové budou muset uznat existenci takovýchto lidí, nebo budou muset zvolit jakousi formu „lehké“ totality.
Často se řeší fakt, že požadavky žlutých vest jsou hodně rozmanité. Avšak jejich základním požadavkem je demokracie. V jádru to jsou demokraté – chtějí, aby je lidé brali vážně, a chtějí se integrovat do ekonomického systému.
Jak lze začít splňovat jejich požadavky?
Nejdřív je třeba, aby buržoazie prošla kulturní revolucí, a to hlavně na půdě univerzit a médií. Musí přestat s urážením pracující třídy a musí si přestat myslet, že všichni příslušníci žlutých vest jsou debilové. Kulturní respekt je zásadní: k žádné ekonomické či politické integraci nedojde, pokud ji nebude předcházet integrace kulturní. A nakonec je samozřejmě potřeba začít uvažovat jinak o ekonomice. To znamená konečně vyhodit z okna neoliberální dogma. Musíme myslet i mimo hranice Paříže, Londýna či New Yorku.
Z anglického originálu The gilets jaunes are unstoppable, publikovaného na stránkách časopisu Spiked, přeložil Vít Bohal.