Na začátku byl spojovaný s trendem ostrovního dubstepu, jakmile se ale přebuzených basů a masivních wobblů chopil mainstream, londýnský label Hyperdub se posunul dál. Pod kurátorským dohledem zakladatele Stevea Goodmana (Kode9) zůstává i patnáct let od založení výraznou kulturní, komunitní i teoretickou silou, bez které by příběh britské elektroniky 21. století byl úplně jiný.
„Argument, že lidé za volební právo umírali, je primitivní,“ napsal na svůj blog K-Punk v roce 2005 kulturní teoretik Mark Fisher. „Vojáci Wehrmachtu taky umírali pro slávu své vlasti – znamená to snad, že se mám stát náckem? Navíc si dovolím předpokládat, že nikdo, ale opravdu nikdo neumřel za možnost volit mezi Tony Blairem a Michaelem Howardem.“ Atmosféra v polovině nultých let byla ve Velké Británii matná jako plastový pytel na odpadky. „Nikdo se nenudí, všechno je nudné,“ psal Fisher o něco později. Na dobu centristické verze Labour Party, která úplně opustila levicové hodnoty solidarity a místo nich utahovala opasky kolem krku vlastních voličů, to sedlo dokonale. X Factor, IT Crowd, Coldplay na vrcholu sil, David Beckham v Realu Madrid, to bylo nudné. Válka v Iráku byla děsivá. Že těžké časy plodí inspirativní umění, je samozřejmě jenom klišé, které má přesvědčit společnost, že utrpení a odříkání může být člověku prospěšné. Hyperdub nereagoval na konkrétní politickou situaci, ale odvážnou hudbou bojoval proti všudypřítomnému myšlenkovému vakuu a popkulturní tuposti.
„Taneční kluby učí naše dětí rychlým reakcím, aby byly připravené na třetí světovou válku,“ říkal německý mediální teoretik Friedrich Kittler. Hyperdub aktivoval úplně jiné synapse – fanoušci Hyperdubu dostávali od počátku návod, jak se pohybovat v Londýně gentrifikovaném korporáty a jak přežívat v kapitalistickém realismu.
Přední britská laboratoř odvážné elektroniky se nezhmotnila z ničeho. Kromě rockistických magazínů, jako je Q nebo Uncut, se i ve Velké Británii v polovině první dekády zvedala vlna hudebních internetových blogů, která konečně nabídla kýženou alternativu k časopisům recyklujícím články o The Who, The Clash a Queen. Umožnila armádě amatérských hudebních kritiků rozsévat svoje myšlenky všude tam, kam tištěné magazíny nedosáhly. V přední linii psaní vyvázaného z ekonomických vztahů mezi hudebním průmyslem, inzerenty a předplatiteli stál zmiňovaný Fisher a jeho legendární K-Punk. Také londýnský label Hyperdub začínal původně jako webový magazín. „Musíme se zbavit dojmu, že jakmile začneme o hudbě přemýšlet, zabijeme její energii,“ řekl zakladatel Hyperdubu, publicista a akademik Steve Goodman magazínu The Wire v roce 2009. „Když se ponoříte do hudby, sama vám nabídne nástroje, pomocí kterých ji můžete přesměrovat do jiného média. Když hudbu přenesete do jazyka, můžete její dopad ještě zintenzivnit. To mě naučil Mark Fisher.“
Proti neurózám naší doby
Goodman chtěl od počátku spojovat taneční a elektronickou hudbu s kulturní teorií a ambiciózním psaním bez myšlenkových hranic. I díky tomu se Hyperdub, který letos slaví patnáct let od založení, nikdy nezastavil na místě. Výjimečný blog postupně zmutoval do labelu a dal světu Buriala, přiblížil širokému publiku DJ Rashada a postupem času se od dystopické ballardovské elektroniky přesunul třeba k synthpopu Jessy Lanzy, experimentálnímu technu Laurel Halo nebo performativní elektronice se silným politickým nábojem od Babyfathera. „Všechny naše releasy mají společné jenom to, že se zalíbily Steveovi,“ řekl pro Alarm dlouholetý manažer Hyperdubu Marcus Scott. „Náš hlavní záměr je vydávat různorodou hudbu, footwork, gqom, teď nově třeba producenta Nazara. Veškerá hudba samozřejmě nese na svých ramenou tíhu minulosti. Nesnažíme se pokaždé objevovat něco nového. Snaha znít pokaždé úplně jinak je taková neuróza naší doby. Určitě do ní nechceme spadnout,“ dodává Scott.
Kořeny Hyperdubu ale sahají ještě dál, konkrétně do poloviny devadesátých let, kdy se Goodman na univerzitě ve Warwicku potkal s teoretikem Kodwem Eshunem a Markem Fisherem. „Dokud jsem nepotkal Marka a Kodwa a nezačali jsme spolu působit v kolektivu Cybernetic Culture Research Unit, nenapadlo mě psát o hudbě. Nenapadlo mě o ní ani nijak konceptuálně přemýšlet,“ říká Goodman ve zmíněném rozhovoru pro The Wire. „Až díky nim jsem pochopil, že hudba nepotřebuje teorii, ale že teorii sama produkuje.“ Devadesátá léta, kdy se Goodman potkával s Fisherem a Eshunem v CCRU, jsou asi poslední dekádou, kdy byla hudba opravdu revoluční: jungle nebo drum’n’bass nezněl jako nic, co by si člověk pouhých pár let předtím uměl vůbec představit. Právě tímhle soundem pak byly živené první releasy Hyperdubu.
Jenom rytmus a basa
„Taneční kluby učí naše dětí rychlým reakcím, aby byly připravené na třetí světovou válku,“ říkal německý mediální teoretik Friedrich Kittler. Parket je jako tréninkové hřiště, na kterém si lidé updatují nervový systém tak, aby byli schopní rychleji reagovat na podněty. Hyperdub ale aktivoval úplně jiné synapse – fanoušci Hyperdubu dostávali od počátku návod, jak se pohybovat v Londýně gentrifikovaném korporáty a jak přežívat v kapitalistickém realismu. První singl na nově vzniklém labelu vydal v roce 2004 sám Steve Goodman, který se jako Kode9 spojil s rapperem Daddim Geem a pomocí ničivě nabasovaného singlu Spit si sám vykolíkoval pole působnosti. „Chtěl jsem popisovat rodokmen černé atlantické hudby, vycházející z dubu a funku, a ukázat, jak se vztahuje k junglu a garagi,“ řekl později Goodman pro The Wire. „Jenom rytmus a basa.“ O rok později zakládající manifest Hyperdubu dopsal tehdy ještě anonymní producent Burial. Poslední ingrediencí, kterou přihodil k base a rytmu, byla melancholie, nostalgie a zároveň planoucí touha po budoucnosti a utopii. První Burialův singl South London Buroughs se rozvíjí jako psychogeografický příběh, povídka Edgara Allana Poea Muž davu aktualizovaná pro 21. století.
Burial na svoje první EP navázal dvojicí desek a jeho druhé album Untrue je dodnes nejenom nejdůležitější deskou vydanou na Hyperdubu, ale asi i nejzásadnější elektronickou deskou nového milénia. „Je to pořád naše nejprodávanější album,“ řekl manažer Marcus Scott. „Pro posluchače je Untrue často bránou do světa Hyperdubu. Je to paradoxní, žádná z ostatních nahrávek na Hyperdubu totiž jako Untrue nezní,“ dodává Scott. Jako Untrue ale vlastně nezní nic. Jsou tu lo-fi beaty nasamplované z videoher, R&B vokální linky zbavené jakékoliv návaznosti na pozemský svět a téměř slyšitelná londýnská mlha. Untrue je pevně ukotvené v konkrétním čase a místě – a to se dá říct o málokterém albu.
„V klasické marxistické perspektivě kultura vždy následuje stav ekonomiky,“ řekl pro The Wire Steve Goodman. „Podle francouzského teoretika ekonomie Jacquese Attaliho je to ale naopak – jsou okamžiky, kdy hudba předznamenává ekonomický vývoj. Pokud chceme předpovědět budoucnost, neměli bychom se dívat na ekonomické trendy, ale pozorněji sledovat hudbu.“ Burial to potvrdil. Rok po vydání melancholického městského alba Untrue přišla hospodářská krize a s ní spojené škrtání veřejných služeb, pumpování peněz do soukromých bank a postupné vypuzování člověka z centra města. Deska smontovaná v základním editačním programu Audacity v jednom z tisíců jiholondýnských bytů najednou zněla jako elegie za veřejný prostor a vzpomínka na dobu, kdy pro pohyb po ulicích člověk nepotřeboval peníze.
Kdes byl v roce 92?
Vzpomínka je Burialova zásadní matérie. Hudba na Untrue je masivně napájená estetikou britského ravu a free parties, kvůli kterým tak špatně spala Margaret Thatcherová. Burial je ale nikdy sám nezažil. Na tuhle hudbu byl začátkem devadesátek příliš mladý a nasával ji jenom skrze kazety, které mu dával jeho starší bratr. V Burialově hlavě se tak i díky jeho vyprávěním zhmotnil svět, který ve skutečnosti nikdy úplně neexistoval. „Když si dnes pouštím ty staré tracky, je mi smutno,“ řekl Burial v roce 2012 v rozhovoru pro magazín The Wire, který ne náhodou vedl právě Mark Fisher. „Ve starém junglu je spousta naděje, snaha o sjednocení Velké Británie, pro všechny ta hudba byla smyslem života. Británie ale šla jiným směrem, klubová scéna se zkomercionalizovala a všude se začaly objevovat designové bary, ve kterých hrál trance.“
„Kdes byl v roce 92?“ Tak se ptal na EP Where Were U in 92? hyperdubovský producent Zomby a odpověď byla jasná – pro spoustu producentů a producentek vydávajících na Hyperdubu byly taneční devadesátky nedostižnou utopií, na kterou už nebylo možné autenticky vzpomínat. Bylo nutné vytvořit vlastní světy. Zpočátku to nebylo úplně jednoduché. Vize světa, jehož soundtrack měl kurátorovat Hyperdub, byla nevábná. Sám Kode9 na přelomové desce Memories of the Future z roku 2006 naznačil, jaké to je odvrátit se od melancholických vzpomínek a hledět do budoucnosti. Temně dubová vize města připomínajícího zatopený Londýn v dystopickém románu J. G. Ballarda The Drowned World jako by vysávala z londýnských chodníků, silnic a nekonečných betonových ploch poslední zbytky života. Minimalistická produkce zní jako hučení zničených elektráren, bzučení antén vysílajících do prázdna – a dubstepový básník Spaceape, jehož verše doprovázejí všechny tracky na albu, působí jako poslední žijící svědek apokalypsy.
Bylo jasné, že takhle temné vizionářství nemůže Hyperdubu vydržet dlouho: Burial, Kode9, Zomby nebo Ikonika sice na první pohled vystavěli neprostupnou hráz, rozbuška hardcore kontinua ji ale nakonec zvládla rozbít. Podle Simona Reynoldse se britská taneční hudba v pravidelných intervalech otáčí jako kyvadlo: když je příliš dlouho temná, dotkne se svého vlastního dna a od něj se odrazí k větší jemnosti. U Hyperdubu tenhle obrat zajistil třeba Kevin Martin se svým projektem King Midas Sound, infikovaným R&B. Podobně zněla na přelomu dekády i Cooly G, první hudebnice, která do katalogu Hyperdubu vnesla smyslný vokál. Někdy v téhle době zároveň Hyperdub přestal být výhradně londýnským přístavem a Goodman začal do své sestavy lákat umělce mimo britský kontext. V roce 2012 vydala u Hyperdubu svůj dlouhohrající debut Quarantine americká zpěvačka a skladatelka Laurel Halo. Její hudba už neměla nic společného s tradicí černé atlantické hudby – místo dubu, reggae nebo junglu smíchala Laurel Halo dohromady zámořský hypnagogický pop a rozvolněnou práci s melodií a vokálem, poučenou diskografií Björk, a prokázala mimořádný cit při konstruování křehkého sonického světa.
Brexit je bordel, se kterým se musíme vyrovnat
Od této chvíle bylo na Hyperdubu možné všechno. Steve Goodman opustil svoji pozici mluvčího britské dubstepové scény a na svůj label přinesl třeba kanadskou synthpopovou zpěvačku Jessy Lanzu nebo krále chicagského jukeu DJ Rashada, jehož album Double Cup z roku 2013 zpečetilo transatlantické spojení footworku s junglem. „Jsme aspoň na dálku součástí footworkové scény. Zajímá nás ta rychlost, inovace a paralela s junglem. Je to fantastická hudba. Tyhle scény jsou úžasné inkubátory talentů a hudební evoluce,“ dodává k tomu Marcus Scott. Hyperdub se ale samozřejmě neomezuje na produkty západní kultury, naopak – byl jedním z prvních labelů, který začal cíleně propagovat jihoafrický subžánr gqom. „O lokální hudbě z různých míst jenom nemluvíme, ale doopravdy ji podporujeme,“ říká Marcus Scott. „Gqom hrajeme už několik let, zpěvačka a producentka Okzharp z Hyperdubu byla jedna z prvních, která na tenhle žánr upoutala pozornost. Je to skvělá hudba, hodně basová a rytmická, má v sobě spoustu energie a úplně převrací náladu a stavbu housu. To je podle nás hodně zajímavá inovace.“
Hyperdub myšlenku „globální vesnice“ propojené pulzující basou neopouští ani v současnosti – jedním z prvních releasů roku 2019 bude dlouhohrající album jihoafrické producentky a přední postavy kolektivu NON Worldwide vystupující pod jménem Angel-Ho, na konci roku 2018 zase vypustili do světa dekonstruované kuduro angolského producenta Nazara, jehož beaty jsou živené hrůzami angolské občanské války. Hyperdub ale není internetový kolektiv, pořád je pevně spjatý s Londýnem. „Cítíme se být součástí londýnské scény, protože zkrátka pocházíme z Londýna,“ říká k tomu Marcus Scott. A jasné propojení s Londýnem i s britskými ostrovy je cítit třeba z tvorby producenta a performera Deana Blunta, jehož album BBF Hosted By DJ Escrew, s futuristickým vozítkem v barvách britské vlajky na obalu, patrně předznamenalo referendum o brexitu – přesně podle už zmíněné teorie Jacquese Attaliho o hudbě, která předpovídá ekonomické i společenské tendence.
„Pořád jsme hlavně hudební label vydávající hudbu umělců z celého světa, a pokud se někdo z nich rozhodne použít náš label jako platformu pro diskuzi o svých společenských a politických názorech, mají k tomu naprostou volnost,“ odpovídá na otázku o brexitu a politické angažovanosti Hyperdubu manažer Marcus Scott. „Jako label jsme vždy podporovali hudbu tvořenou ženami, lidmi všech barev pleti i queer umělci a životy všech těchto lidí jsou samozřejmě výrazně ovlivňovány současnou politikou. Úkolem Hyperdubu je zajistit, aby byl jejich názor slyšet. Brexit je bordel, zároveň je to ale něco, s čím se budeme muset nějak vyrovnat,“ dodává Scott. „Aby bylo možné vytvořit lepší svět, je nejdřív nutné umět si jej představit,“ doplnil by k tomu Mark Fisher. A podnětný svět Hyperdubu je momentálně rozhodně přívětivější než každodenní britská realita.
Autor je hudební publicista.