Brexit jsou velké fake news. Co takhle referendum o něčem reálném?

Dnes už víme, že brexit byl postaven na lžích a nic dobrého nepřinesl. Co takhle klást si radši otázky po přežití planety a lidstva?

„Mám strach, co bude. Jestli projde brexit v podobě, jakou prosazuje Theresa Mayová, čekám prudké zdražování léků nebo potravin. Budeme potřebovat víza pro cestování do Evropy, nemluvě o hrozbě ekonomické krize a sílícím rasismu,“ svěřila se mi kamarádka, která žije ve Velké Británii. Důsledků odchodu Británie z EU se dnes bojí kdekdo a vyjednávání o brexitu trochu připomíná pomalé umírání, při kterém nikdo neví, co bude příští hodinu. V Evropě se v souvislosti s brexitem a celní válkou s USA mluví o hospodářském propadu a nové ekonomické recesi. Jako by na výběr byly jen špatné možnosti a všichni byli uhranutí kobrou. V posledních dnech proto příjemně překvapil lídr labouristů Jeremy Corbyn, když oznámil, že podpoří druhé referendum o brexitu, čímž by mohla celá agonie aspoň na chvíli utichnout. Čekal to od něj málokdo a za daných okolností je to ta nejméně špatná volba. Jenže i tak je to dost málo – s ohledem na desítky let neoliberálního plundrování Británie i Evropy a vážné problémy, kterým čelíme.

Mocné elity proti lidem

Skotský spisovatel Irvine Welsh v roce 2016, v době vrcholící kampaně k brexitovému referendu, napsal, že ať už Británie vystoupí z EU, nebo ne, vítězem budou stejně jen mocné elity. Dnešní volání po referendech podle něj jen potvrzuje oprávněné obavy, zda demokratické instituce a politici nejsou ve skutečnosti jen koupení panáci. Korupcí prolezlému establishmentu, přesněji řečeno oligarchii, totiž věří málokdo. Dnes už je zcela jasné, že celý brexit byl falešná otázka, nesmysl, který pravicové elity předhodily lidem, aby je zabavily, a odvrátily tak pozornost od opravdových problémů. Dokud David Cameron a konzervativci nepodsunuli lidem odchod z EU jako údajný „lék“ na všechny jejich potíže, Evropskou unii považovalo za problém jen šest procent obyvatel Británie. Jenže populistická pravice dokázala vypsáním brexitového referenda přepsat politickou mapu – bez ohledu na následky.

Brexit měl být hlavně „wake-up call“ pro celou politickou třídu, aby se konečně probrala a začala dělat něco pro lidi, na které kašle. Jenže nic takového nenastalo.

Brexit od začátku není alternativa pro lidi. Je to jen cynická bitva mezi politickými a ekonomickými elitami. Ty ve skutečnosti položily lidem otázku: je lepší, abychom vás okrádali uvnitř EU, nebo vás máme odírat ještě víc mimo ni? Je lepší být v neoliberální EU, kde získávají navrch nadnárodní korporace a finanční instituce a kde korporátní lobbisté a úředníci diktují celým zemím rozpočtovou disciplínu a politiku škrtů? Anebo chcete být mimo EU v „nezávislé“ Británi, kde přijdete o poslední zbytky sociálních práv, kde ještě víc klesnou daně pro nejbohatší a kde přestane platit jakákoliv ochrana zaměstnanců? Tohle ovšem zastánci brexitu v kampani neříkali. Místo toho lidem nalhali, že vystoupení z EU přinese 350 milionů liber týdně pro národní zdravotní systém, který zoufale potřebují hlavně chudší obyvatelé z deindustrializovaných oblastí Británie.

Lidé se rozhodovali v situaci, kdy nikdo nevěděl, co vlastně vystoupení Británie z EU přinese. A když sledujeme tříleté vyjednávací křeče, vidíme, že to dodnes neví nejen většina britských obyvatel, ale ani politiků. Pokud by hlasování o brexitu mělo proběhnout smysluplně, politici by museli nejdřív vyjednat jasné podmínky odchodu země z EU, říct lidem, co jim to přinese, a teprve pak se jich zeptat. Britské referendum ale proběhlo přesně opačně – bylo založené na nulových informacích, úmyslných lžích a hysterii z migrantů. Jenže o zajištění informací a racionální argumentaci demagogům samozřejmě nejde.

Plýtvání energie na řešení nesmyslů

Ve zbrusu novém filmu Brexit: The Uncivil War (Brexit: Neobčanská válka) vystupuje šéf kampaně za odchod Británie z EU v podání herce Benedicta Cumberbatche. Snímek ukazuje, jak strůjci brexitu nasbírali ze sociálních sítí data o frustrovaných a zchudlých lidech stojících mimo systém a podsunuli jim myšlenku, že vystoupením z EU získají „zpátky kontrolu nad svými životy“ (vedle peněz na zdravotní péči). A zabralo to. Brexit byl lidem prodán jako povstání proti zkorumpovanému establishmentu, o jehož prohnilých základech nikdo nepochyboval. Ve filmu je vidět, že zdaleka ne všichni zastánci brexitu si přáli totéž, co rasista Nigel Farage a prolhaný vykuk Boris Johnson (jehož zbabělý útěk ze scény je v tomto kontextu vlastně srozumitelný). Brexit měl být hlavně „wake-up call“ pro celou politickou třídu, aby se konečně probrala a začala dělat něco pro lidi, na které kašle.

Jenže nic takového nenastalo. Od té doby, co prošel brexit, politici neřeší, jak zlepšit lidem život, ale hlavně to, jak vyjednat odchod z EU tak, aby si zachránili kůži. Přitom padají stále hlouběji do politické bažiny nekonečných jednání, pletichaření a střetů panikařících frakcí. Británie čelí ekonomickému nátlaku ze strany EU, zatímco tamní politici se (čím dál míň přesvědčivě) tváří, že „mají plán“. Politickou energií, která by se mohla vložit do snah o odstranění ekonomických nerovností, boje s klimatickou katastrofou a zlepšení perspektiv pro mladou generaci, je plýtváno na řešení brexitu – otázky, kterou původně nikdo nechtěl, která byla postavena na lžích a která stejně nic dobrého nepřinesla a nepřinese.

A co klima, nerovnosti a přežití?

Jeremymu Corbynovi se dlouho právem vyčítalo, že v případě brexitu přistoupil na hru pravice. Předák labouristů přijal vystoupení Británie z EU s tím, že až bude u vlády, vyjedná mnohem lepší podmínky odchodu z EU než konzervativci a Mayová. Hájil se tím, že „lidé už rozhodli“ a zpochybňování jejich vůle by bylo arogantní. Corbyn má jistě pravdu, že brexit je hra s ohněm, jenže za celou dobu nevysvětlil, co pozitivního brexit vlastně lidem přinese. Novou socialistickou Británii a Evropu, ve které už EU nebude nikomu diktovat neoliberální politiku škrtů? Nic podobného nezaznělo a nejspíš by tomu věřil málokdo. Corbyn proto vystupoval jen jako sociálnější a chytřejší verze Theresy Mayové, což bylo taky dost málo.

Aktuální rozhodnutí Corbyna dát šanci druhému hlasování o brexitu (když selžou ostatní možnosti) je proto zajímavější, a přiznejme si, že mnohem lepší. Přináší totiž naději lidem, kteří se bojí strmého pádu do neznáma, pokud by britští konzervativci prosadili svoje destruktivní plány. Jenže pořád se bavíme o oddalování pohromy, která ve skutečnosti už nastala. Úmornou debatu o EU by proto bylo dobré přerámovat něčím jiným. Co takhle hlasovat v referendu o úplně jiných otázkách, které by víc odpovídaly aktuálním problémům. Třeba: „Jste pro to, aby jedno procento nejbohatších vlastnilo tolik, co zbylých 99 procent lidí?“ Anebo: „Chcete ekologickou pohromu, která do dvanácti let zničí budoucnost na Zemi pro nás i naše potomky?“ Otázky v podobném duchu by možná vyústily v mnohem rozumnější věci k rozhodování a řešení a vzbudily by plodnější diskuse, než nekonečné dumání o tom, jestli vystoupit z EU. Ostatně i samotná Unie bude mít největší šanci na přežití tehdy, pokud na podobné otázky lidem konečně nabídne přesvědčivé odpovědi. Nemyslíte?

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image